Vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se před časem rozepsal ve svém článku "Oni si to již uvědomují..." na téma Bít či nebít,   na který vzápětí reagovala Jitka Vykopalová článkem „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti výprasku dětí?". Cíl byl jasný: Získat vaše názory na kontroverzní problém doby: trestat děti tělesně nebo ne?

A výsledek? Odpovědělo nám jen pár lidí a tím to celé skončilo, jako by to v naší společnosti nebyl žádaný a diskutovaný problém. Že by skutečně byl o diskusi nezájem?

Pokud se budou dospělí zamýšlet nad literaturou pro dospělé a hledat i tam důvody, proč dětská kriminalita stoupá a úloha násilí v dějinách se proměňuje jen formálně, nikoli svou podstatou - jistě to nebude na škodu. A bude úžasné, když mezi nimi bude i vydavatel Požíraček, podnikatel jistě velmi potěšený rozebraným nákladem publikace. Je-li sám rodičem, který patrně nebude bránit dítku v její četbě ani v jiných požeračských aktivitách tak sugestivního duchovního rozměru, je to možná jen otázka času. Zamyslí se, chápaje s přibývajícím věkem zranitelnost slábnoucích a smysl soucítění, nebude již chtít vydat Požírače požíračů či Dno hnusu - a jeho dospělý potomek mu za to „pěkných pár flákne“, až vylítne červená...

Jak to viděl Josef Hlinomaz

Všední den, to byla skutečnost a skutečnost byla škola. A škola byla školou tělesných trestů. Kdykoliv mě doma otec seřezal, cítil jsem, že moje lidská důstojnost byla ponížena. Byl-li jsem seřezán ve škole, vůbec mi to nevadilo. Zajímavé, jak se nakládačka v kolektivu daleko lépe snáší. Dobře se učící žáci z takzvaných dobrých rodin byli trestáni málo, a já měl všechny předpoklady k tomu, abych takovým žákem byl. Ale myslím, že samé jednotky jsem měl jen v první třídě, než jsem byl poznán. Přikláněl jsem se spíše k lotrasům a imponovala mi jejich sláva. Čas od času byl takový žák trestán na příbramské radnici. Pan učitel jednoduše poslal pro strážníka, který si provinilce odvedl, a na úřední půdě byla pak provedena exekuce na lavici. Dejme tomu pětadvacet nebo i nepočítaných, jak uznal úřední orgán za vhodné. Podrobnosti si nechal delikvent obyčejně pro sebe.
Ve škole se tresty prováděly veřejně před třídou. Starý učitel, jinak ohromný dobrák, vykonával trest s naprostým klidem, oznámiv předem, oč jde. Za mírnější trest byla považována rána ukazovátkem do nastavené dlaně, ačkoliv taková rána je bolestivější než rána tímtéž ukazovátkem přes zadek. Tlučení přes zadní část bylo obřadem. Pan učitel předem oznámil počet ran a podstatnou částí trestu bylo, že žák se musel sám ohnout buď přes první lavici, anebo přímo u katedry panu učitelovi přes koleno. Pan učitel například řekl: „Pojď, dostaneš pět.“ Žák šel bez odmluvy k němu, jsa si vědom, že rozsudek je vyřčen a jakákoliv diskuze ho může jenom zhoršit. Učitel vysunul koleno z kukaně ve stole a žák si na koleno lehl břichem. Následoval obřad šponování kalhot a pak sázení a zároveň i počítání. Pan učitel sázel i počítal s lhostejným výrazem hokyně odpočítávající řekněme pět vajec. Žák pak většinou bez hlesu odešel zpět do lavice. Byla-li věc provedena rákoskou, byl trest považován za větší, protože i příprava byla obřadnější, ježto ukazovátko bylo jaksi více po ruce.
Bylo-li trestaných několik, stáli ve frontě, přičemž se přihlížející žactvo i ti, co měli trest za sebou, výborně bavili.
Jelikož moje zadní část byla vždycky dost naditá, pan učitel si na mně vždycky pošmákl. Teprve později mě napadlo, že není vyloučeno, že tyto tresty byly jednou z malých radostí starého a velmi pobožného mládence, neboť pamatuji, že onu část těla napřed gustýroval a několikrát pohladil. Neměl-li v životě jiných radostí, budiž mu tyto přány. K jeho cti budiž řečeno, že při své opravdové zbožnosti jistě ani sám sobě nepřipustil, že by nedělal věc bohulibou. Prostě spojoval příjemné s užitečným, přičemž to příjemné jistě jen podvědomě.
Učiníme-li pokus nahlédnout hlouběji do lidských niter v oblasti, dalo by se říci potlačených pudů, můžeme nezávazně takovýto výklad připustit. Ostatně nerad bych panu učiteli křivdil, protože jiný učitel nás trestal daleko krutěji a surověji, nechal nás sedět třeba půl hodiny ve dřepu. Chodil pak kolem nás s rákoskou a trest nemilosrdně a libovolně zostřoval. Nelze se vyhnout podezření ze sadismu, sledujeme-li zpět toto počínání, ale možná, že se mýlím. Proto v těchto místech raději nejmenuji.
Již tenkráte, jako malí žáčkové, říkali jsme si ty vole a mluvili jsme sprostě. Učitelé nechápali, jak je to možné. Velmi málo jsme cítili dospěle a neměli jsme o nich valného mínění. Asi to byl poválečný pohled na svět. Dospělí lidé vraždili mnohem více než nejdivočejší zvěř, i když proti své vůli, a následek toho byl asi všeobecný pokles úcty člověka k člověku. A tak kdykoli se nám nelíbilo něco, co pan učitel udělal, prohlásili jsme klidně o něm, že je vůl nebo pes nebo jiné zvíře, které nás právě napadlo.
Potřeboval-li si pan učitel odskočit, nechal vždy nějakého dobře se učícího žáka z dobré rodiny dávat na ostatní u tabule pozor. kdo zlobil, choval se hlučně nebo s kým nebyl novopečený dozorce zadobře, byl napsán na tabuli. Když se někdy postižený polepšil a ztichl, byl milostivě smazán. To vedlo k tomu, že se vykřikovalo: smaž mě. Eventuálně se sliboval nějaký úplatek. Na druhé straně se ale vyhrožovalo. Statečnější spolužák volal: „Rozbiju ti držku!“ Popravdě řečeno, toto mívalo na smazání vliv největší. Někdy dozorce žaloval, že mu bylo vyhrožováno, a následoval trest. Ale pak mohl následovat trest za trest a žalobník obyčejně ztratil odvahu žalovat.
Tedy jelikož se všeobecně mluvilo sprostě a bez úcty k čemukoliv, stalo se jednou, že jeden žák dával pozor na ostatní a zapisoval na tabuli jména provinilců. Já v této chvíli právě sdělil svému sousedovi, že co se mě týče, můžu se na pana učitele vytentonoc. Můj soused ovšem neměl nic lepšího na práci než letět k dozorčímu orgánu, který mě opět co nejrychleji zapsal, a když se pan učitel vrátil, vypočítával mu, čím se kdo ze zapsaných provinil. Byl jsem na tabuli jako poslední, takže jeho výčet končil slovy: „...a Hlinomaz řek, že se na vás...“ a řekl to naplno. Pan učitel začal vyvádět jako posedlý, to že jako ještě nikdy nikdo neřekl a hned se zařídilo, aby se to dověděli u nás doma.
Ten den při tělocviku vyšli jsme na prostor za školou, kde se hrály hry jako Třetí pryč nebo Chodí Pešek okolo, nedívej se na něho. Tam nechal pan učitel nastoupit celou třídu do řady a poručil mi, abych udělal tři kroky vpřed. Pak zařečnil: „Milí žáci, tento žák prohlásil, že se na pana učitele vysere!“ A na mě zařval: „Styď se!“ Tak jsem se chvíli styděl a pak pan učitel řekl: „Tři kroky vzad.“ Zacouval jsem do řady a můj stud oslavili jsme hrou. Už nevím, jestli to byl Pešek nebo Třetí pryč.
Strašný vejřez mě doma neminul a druhý den jsem musel pana učitele odprosit. Stejně mi to ale nikdy neodpustil a považoval mě za dítě úplně zkažené.
Musím dnes prohlásit, že neschvaluji své někdejší prohlášení, ale mluvili jsme tak denně o každém. Ostatně stejně si myslím, že opravdová osobnost budí úctu i u takových uličníků, jako jsme byli my. 

Z knihy Josefa Hlinomaze "Majoucta". Vydalo v roce 1992 nakladatelství ARCADIA.  

Souvisejíci články, které vyšly již dříve na stránkách Pozitivních novin: 
Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: "Mimořádné pražské derby"
Jitka Vykopalová: „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti výprasku dětí?"