Člověk se plně projeví,

teprve když změří síly s nějakou překážkou.
Antoine de Saint Exupery 
 

 

Jednoho dne odpoledne se sešli, aby si popovídali, ve Šrobárově ulici na Vinohradech, v restauraci „U Jany“, tři příznivci dálkového plavání – O to, že Richard patří k předním operním pěvcům naší opery, se bezpochyby zasloužil jeho krásně znějící baryton, herecký talent, muzikálnost a jeho atraktivní zjev. přední operní pěvec Státní opery v Praze Richard Haan (56), sportovní moderátor Vladimír Kulíček a bývalý dálkový plavec Václav Židek. Richard Haan v minulém roce na čtvrtý pokus úspěšně přeplaval, jako devátý Čech, kanál La Manche. Přímá vzdálenost mezi břehy Anglie a Francie měří vzdušnou čarou 32 km, ale skutečná uplavaná vzdálenost bývá delší, neboť plavce unášejí mořské proudy a vlny. V ten den stručná zpráva ČTK  mimo jiné oznámila, že uplaval zhruba 42 km v čase 14 hodin a sedm minut.

■  Vladimír Kulíček - Mohl bys, Richarde, našim čtenářům sdělit něco o sobě, a tak více přiblížit svou hereckou a pěveckou dráhu? Ta pěvecká dráha letí jako splašený kůň. Od roku 1970, hned po skončení základní vojenské služby, jsem začal zpívat v kavárně Melodie v Brně s orchestrem Jana Kvardy. Později roku 1972 jsem nastoupil do operního sboru v Brně. Příští rok jsem byl pak jednu sezónu v Národním Divadle v Praze ve sboru, a tu další jsem měl takový seriózní úmysl začít studovat AMU v Praze, kam jsem byl přijat, a po 6 týdnech jsem dělal předzpívání na popud pedagoga Reného Tučka. Zkusil jsem předzpívání v Ústi nad Labem, do té doby jsem dělal basbaryton. Začínal jsem jako toreador v Carmen. Školu jsem musel přerušit, poněvadž to nešlo nějak sloučit, a od roku 1974 působím sólově. V Ústí jsem strávil krásných 8 let, tak to bývá - kde se začíná, tam člověk rád na to vzpomíná. Zpíval jsem tam na 40 rolí a některé z nich, k nimž jsem se pořád vracel, jako například Scarpia v Tosce, Wagnerův Bludný Holanďan – byly role vysněné. Celkově jsem zpíval do dnešní doby 120 rolí. Potom jsem měl to štěstí, že jsem vystupoval v hlavní roli Porgyho v Gershwinově opeře Porgy a Bess. Bylo to takové výjimečné představení, protože to režíroval Václav Věžník, který mne provázel na mé operní pouti, a dlouho dirigoval operu Jan Zbavitel. Tohle představení mělo úžasnou atmosféru, všichni hráli s obrovským nasazením a velice moc rád na to vzpomínám, poněvadž už dnes není možné tuto operu nikde uvést. Jsou u ní problémy s autorskými právy, a tak ji mohou v současné době zpívat jen černoši. Takže jakýsi rasismus naruby.   ■  Někde jsem slyšel, že pěvec potřebuje hlas a zpěvák mikrofon - jak to vidíš ty z pohledu pěvce? Já jsem si vlastně vyzkoušel obojí  - i ten mikrofon v opeře. Když jsem začínal v kavárně, tak jsem poznal, že tam toho hlasu není tolik zapotřebí, tak jako v taneční hudbě anebo popmusic, tam už vůbec ne. Strašně rád vzpomínám na tu dobu, kdy jsem zpíval v kavárně. To byla doba, co navazovala na éru Beatles a Elvise Presleyho. Tenkrát to všechno byly krásné hlasy, písničky byly melodické, měly krásné texty,  ale později to trošku někam ujelo. Teď tam chybí ta melodie, chybí texty a stává se z toho taková monotónní záležitost. Takže ten mikrofon určitě hlasu nejenom pomůže, ale dokáže vykouzlit i z nehlasu hlas. Znám to z kavárny, když jsem se necítil dobře, tak jsem si nabarvil hloubky, výšky, a pak dýchnul na mikrofon - byla toho plná kavárna. Později jsem se s tím setkal, když jsme zpívali takové operní produkce na otevřených prostranstvích, jako ve Vídni, kde byly mikrofonky nutné. V takovém případě je to trochu nebezpečné, když člověk zpívá v opeře, v tom smyslu, že hlas zpohodlní a zvykne si na reprodukovaný zvuk - s menším úsilím se mu podaří jakoby vyrobit barevný a silnější tón. Potom když pěvec vystoupí bez mikrofonu, tak se necítí zrovna moc dobře, poněvadž co mu jde pro kontrolu a pro odposlech do ucha, není příliš vábné.   ■  Zajímalo by mne, co způsobilo přelom, že jsi přešel z hudby taneční na operní? Narodil jsem se v Košicích, kde rodiče tenkrát byli v angažmá, moje maminka zpívala ve sboru a hrála výborně na klavír. Na Slovensku jsem žil jen první léta a ještě jsem tam ani nezačal chodit do školy, když jsme se přestěhovali do Písku – otec hrál v operním orchestru na hornu, takže to nějak v té rodině bylo. Když jsem skončil základní školu, bydleli jsme už v Brně a já jsem strašně toužil stát se automechanikem, což se mi bohužel či bohudíky nepodařilo. Nakonec jsem stejně skončil ve fabrice, kde jsem se vyučil nástrojařem. Po vojně jsem se tomuhle povolání věnoval dále a začal jsem souběžně po večerech zpívat v kavárně. Bylo to velmi náročné, dneska bych to už asi nevydržel. Zpívalo se do půlnoci a ráno o půl páté jsem už zase vstával a běžel do práce. Později mne to nasměrovalo na tu operu, o kterou jsem se zajímal už dlouhá léta. Udělal jsem takový pokus dostat se do výpomocného sboru  brněnské opery, což se mi nepodařilo, až teprve při druhém pokusu jsem se dostal do řádného sboru, kde jsem působil jednu sezónu a pak následoval takový koloběh přes Ústí, Olomouc… S olomouckou érou jsem začal současně působit i v Brně a zpíval jsem dvacet let. Zúčastnil jsem se v tom čase všech premiér.   ■  Jak vidíš dnešní výchovu mládeže k opeře vůbec? Jsou mladí pro operu nebo ne? A jak to vypadá s kulturou mládeže od dob té naší starší generace, kdy  jsme každý na něco hráli? Ano, dříve byla hudební výchova, kde se děcka k tomu vedla, učilo se na hudební nástroje. To co se dělá dnes, ta hudba techno, že  se postaví deset řvoucích aparatur do lůna přírody, je strašné. Kdyby se to nějak vyvíjelo, kdyby to byly hezké písničky! Ale jsou to tak příšerné záležitosti, že mně vstávají vlasy na hlavě.   ■  O tom jsem chtěl zrovna mluvit. Je tady část veřejnosti, která to úplně zatracuje, protože jestli má hudba zušlechťovat, tak toto rozhodně nezušlechťuje.  A na druhé straně se najdou lidé, jako Michael Kocáb, který dokonce soudí, že z techna se dá udělat vysoké umění. Proti gustu žádný dišputát, je to určitý názor. Já si myslím, že bohužel za těch posledních pár let došlo k velkému úpadku opery. Je to i v té propagaci a jak to lidé jako společnost vnímají. Prvořadou se stala ekonomika, všechno se měří na peníze, kultura se dostává jaksi do ústraní. Kdysi se dělaly různé televizní inscenace, filmové zpracování oper, dělala se spousta nahrávek – dneska nejsou na nic takového peníze. A pokud se občas něco v televizi ukáže, je to stará nahrávka, nového se neudělalo nic. Dalo by se to ilustrovat na tomto příběhu: Jednou, když jsem potřeboval odtáhnout z dálnice, zavolal jsem si odtahovou službu. Přijel pro mne řidič s tou Avií, naložil mne a povídali jsme si. On se mne ptal, co dělám. Já jsem mu odpověděl, že jedu z Bratislavy, kde jsem zpíval Nabucco. Hluboce se zamyslel a povídá mi: A to jste nepřemýšlel, že byste dělal něco pořádného? Že byste si zazpíval nějakou hezkou písničku, třeba dechovku? A tak jsem si uvědomil, že možná většina lidí asi takhle operu vnímá. Dříve to fungovalo tak, že v Praze na Vinohradech v Národním domě byla letitá tradice, že všechny ty „hvězdy“ z Národního - Žídek, Haken, Bednář a další - tam zpívali s klavírem operní koncerty, chodilo na to velice vděčné publikum. Později to šlo tak nějak do ztracena, a potom v jednadevadesátem se tam pořádal už úplně poslední koncert. Tak jsem se ptal těch pořadatelů, jaký to mělo důvod. Říkal jsem si, že to vstupné je přece nízké, vystupuje se jen za symbolický honorář,  aby lidi, kteří to mají rádi, si mohli poslechnout ty operní árie, poněvadž nemají na nějaké drahé vstupné do Národního. A dostal jsem následující odpověď: Podívejte se, tohle mě vůbec nebere. Heleďte, tam v tom krásném sále vedle se mi ožírají podnikatelé a já mám za to desetkrát tolik, tak proč já bych dělal nějaké operní koncerty?  Vyvstal také jeden příšerný jev - například bohatí podnikatelé si vymyslí, že pro ně udělá koncert Petr Dvorský, Eva Urbanová a Lucie Bílá. Nadiktují jim, co budou zpívat, třeba nějaký šlágr z muzikálu. Oni to pro ně pochopitelně udělají, ti se předvedou, že na to mají peníze a mohou si to dovolit, ale to už nemá s kulturou vůbec nic společného.   ■  Václav Židek – To všechno jsou velmi špatné negativní  jevy naší společnosti. Máš nějakou představu, jak by se tomu dalo čelit a preventivně předcházet? Myslím si, že když už tak pošilháváme po těch okolních státech, speciálně třeba po Německu, kde operní scény jsou dotované a dělají se tam obrovské věci, tak by si naši politici mohli vzít také tento příklad: Jednou jsem zpíval Bludného Holanďana v Eutin nad Hamburkem, 11 km od moře, v Zámecké zahradě. Na tu premiéru přiletěl prezident Německé spolkové republiky Roman Herzog  s celým svým doprovodem. V tom je ten základní princip, ať už v Německu nebo Rakousku, chodí nejvyšší politici na koncerty vážné hudby, mají o to opravdu zájem, a od toho se potom odvíjí i kulturnost toho národa. Oni vlastně dávají příklad pro ty ostatní. U nás to funguje tak, že třeba takový Václav Havel přeletí celou zeměkouli až do Austrálie, aby navštívil Roling Stones, ale přežít Libuši musí být pro něj šílené utrpení. Nebo jsme hráli v Litomyšli na zámeckém nádvoří a přijel tam předseda vlády Václav Klaus se svým doprovodem. Seděl na prvním ochozu, kde přetrpěl první jednání. Pak byla pauza, v zámeckém sále měli recepci, a když se o té pauze najedli, nasedli do svých bavoráků a odfrčeli pryč. To je právě to, o čem to tady je – za prvé tím dávají ostatním příklad. Za další, pokud chci třeba v polovině odejít, tak na to představení nechodím vůbec.     ■  Vladimír Kulíček – Když přiletěl do Prahy Luciano Pavarotti, nebylo zrovna to nejlepší počasí, bylo sychravo a trošičku jako by mžilo. Když vystoupil z letadla, nikdo ho nepoznal. Byl celý obalený obrovskou šálou od ramen až nahoru skoro přes celou hlavu, tak strašně se bál o ten svůj hlas. Potom rychle vletěl do auta, vezli ho do hotelu, kde už bylo dobře vytopeno. Narozdíl od něho, ty klidně potopíš své hlasivky do asi třístupňové ledové vody a naprosto ti to nevadí. Zajímalo by mne, co o tom soudíš: Dělá to dobře Pavarotti nebo ty? Podle mého vlastně teplo podporuje záněty, takže si záměrně ty bacily ještě hýčkají tím, že se zdržují v teple. Myslím si, že to má vlastně pozitivní vliv jen pro ty bacily.   ■  O otužilcích kolují různé mýty. Mohl bys nám k tomu něco říci? Ano, existují takové mýty. Například se tvrdí, že otužilci se chodí v zimě do vody ohřát, když je voda teplejší než vzduch, ale to nefunguje. Další mýt je, že otužilec nebývá nemocný, a to také není pravda, protože tu infekci chytne. Člověk otužování dělá zkrátka pro radost, nedělá to z takových důvodů. Potom je tu ještě další věc: Spousta velice nadějných adeptů pro zimní plavání skončila po jedné a druhé sezóně, protože nečekali ty nepříjemné pocity v té vodě, jak „odcházejí“ ty prsty a velice to bolí, tělo tuhne. S tím se musí člověk vyrovnávat , musí to překousnout, mít tu vůli a musí to mít opravdu rád.   ■  Někteří otužilci provádějí extrémní způsob otužování. Vím, že se o to velmi zajímal nestor československých otužilců Oldřich Liška, který měl mimochodem  5. března  pětadvacáté výročí svého úmrtí, na což si nikdo nevzpomněl. To je samozřejmě velká škoda. A ten měl právě odzkoušené, že do 30 minut v  naprosto ledové vodě je to zcela v pořádku, potom přichází nějaké to obluzení a už to v pořádku není. Pokud to někdo provozuje tak, že překračuje tyto míry, může dopadnout dosti špatně. Extrémní pokusy, zvláště na dlouhé tratě ve velmi studené vodě. Můžeš nám, Richarde, k tomu něco říci? Když jsem v roce 1985 začínal, tak jsem otužování dělal na vlastní pěst a neměl ani v úmyslu plavat celou zimu. Jenom jsem chtěl zkusit, jak dlouho se to dá vydržet na podzim - takže jsem jenom chodil obden pravidelně plavat. Neměl jsem s tím zkušenosti, vydržel jsem do listopadu, než brněnská přehrada zamrzla. I když byl už na hladině tenký led, bylo mi líto odejít. Tak jsem ho prolámal a proháněl jsem se v „bazénku“, který jsem si vytvořil. Pochopitelně, že jsem neměl žádné zkušenosti a pobyt ve vodě jsem značně přehnal. To byla moje první zkušenost s takovými extrémními pokusy. Byl jsem ve vodě, která měla asi jeden stupeň, zhruba půl hodiny. Po půlhodině se mi dostavil pocit, že v té vodě vydržím neomezeně dlouho. Počáteční nepříjemné pocity ustoupí a dostaví se určitá euforie, a to je velice nebezpečné. Měl jsem pocit, že tam mohu v té vodě klidně zůstat hodinu nebo i dvě. Když jsem potom vylezl ven, zjistil jsem, že si ani nezavážu boty, že prsty naprosto nefungují, nezapnu si knoflíky - tak jsem to na sebe jenom nějak nastrkal. Celé tělo reagovalo velice bouřlivě. Další věcí je, když se vstoupí do tak ledové vody, okamžitě se krev nahrne do důležitých orgánu, hodně do hloubky, aby je chránila, což je rozdíl proti sprchování, kde se prokrví jen povrch pokožky. No a pak to funguje tak, že mozek férově předává ten svůj příděl krve srdci, čímž právě dochází k riziku, že sám přestává fungovat, logicky uvažovat, přestáváte dobře vidět, slyšet  a začíná to být velice nebezpečné - je to vyslovený hazard se zdravím i se životem.  Rád bych připomněl takovou formulku, kterou se snažím dodržovat, že studená voda je jako lék. Pochopitelně má pozitivní účinky, ale musí se tak užívat. V žádném případě by se to nemělo přehánět. Je to podobné jako když se bere nějaký užitečný lék a předávkuje se, pak to může působit negativně. Podle mne ta půlhodina je taková rozumná hranice. Kdysi byl stanoven pro otužilce v soutěžích pobyt v zimní vodě 22 minut, což je, myslím, velmi rozumné a měl by se dodržovat. Když soutěžící neuplave v tomto čase určitou trať, tak je diskvalifikován. Pokusit se o nějaký rekord v tomhle směru, to je jako jasná sebevražda. Pokoušet se prolomit hodinovou hranici je velice nebezpečné, a tento pokus je na rozhraní mezi životem a smrtí. Podchlazení jde už potom tak rychle, že voda dovede vysát člověka během několika minut.   ■  Velmi rozumných je těch 15 minut, to je slušná dávka. Dr. Kvapilík svého času, už je to dosti dávno, dělal podrobná měření a došel k názoru, že organismus se poté zotavuje tři dny. Čili doporučil: Pakliže se 15 minut plave v tak studené vodě, je třeba si dát tři dny pohov a teprve za tři dny se může v tréninku zase pokračovat. Jistě máš stejný názor. Ano, určitě. Když porovnám dálkové plavání, kdy plavu trasu deset patnáct kilometrů, s tím zimním, kdy plavu těch 750 až 1000 metrů, tak ta otužilecká soutěž  mne někdy vyčerpá  podstatně víc než to dálkové plavání. ■  Václav Židek – Rekordy v této oblasti sportu nemůžeme nikdy stanovovat, poněvadž jsou plavány pokaždé v jiných podmínkách… Ano, ano! Zaprvé nejsou nikdy rovnocenné podmínky, a jak se říká, nikdo dvakrát nevstoupí do stejné řeky. Ta voda se mění, její teplota se mění, teplota vzduchu, a potom může být zase stejná teplota vody a vzduchu, nebo jak to známe z otužileckých soutěží, někde jednostupňová voda může být velmi ostrá a jinde pohoda. Z toho důvodu také nelze nikdy stanovovat nějaký rekord  a nelze říci, že jsem vytvořil rekord nový, když se pokaždé plave za jiných okolností a v jiných podmínkách.   ■  Vladimír Kulíček – Co tě vůbec přivedlo k myšlence přeplavat Kanál, a proč? Když jsem začal dělat otužování, tak mne to ani nenapadlo, ačkoliv mne křtil vodou ze Svratky právě Franta Venclovský - vzor otužilectví  a plavectví. Byla to taková meta, na kterou jsem si nikdy netroufal  a naprosto mne odradilo, když jsem viděl v televizi ten Františkův neúspěšný pokus v roce 1970. Když jsem viděl, co s takovým chlapem ta voda na La Manche dokáže udělat, poněvadž ho vlastně vytáhli úplně polomrtvého, tak jsem se vzdal jakéhokoliv pomyšlení na přeplavání kanálu La Manche.     ■  Václav Židek – Kterému způsobu plavání jsi dával a dáváš přednost? Já jsem plaval většinou všechno způsobem prsa. Pak jsem měl takový nevydařený kraul, který jsem prokládal do těch prsou. Později jsem se snažil plavat půl na půl, což se mi většinou nedařilo, poněvadž ta prsa jsou u mne přeci jenom rychlejší než ten kraul. Bylo mi to nějak bližší.   ■  A nedělal jsi z toho, že plaveš jenom z nouze prsa, ctnost? Ne, ne, to vůbec ne. Já jsem plavec samouk a amatér, nikdy jsem závodně neplaval a i ta prsa jsem se naučil nějak spontánně. A pak - nikdy jsem si na tom nezakládal. Nejhorší ze všeho jsem měl vždycky znak, to byla úplná pohroma. Můj trenér Michal Štěrba dva roky před mým čtvrtým pokusem mě po technické stránce zpracovával tak, že se mu z mého zoufalého kraula podařilo udělat něco neuvěřitelného, má rychlost se zlepšila, což bylo při mém čtvrtém pokusu rozhodující. No a abych se vrátil k tomu La Manche, tak za všechno může Libor Laštík, který v roce 1998 Kanál úspěšně přeplaval. Když se svým doprovodem vrátil, tak přijeli všichni nadšení, nabití zážitky, a Petr Mihola začal hned plánovat, že poplaveme Kanál jako štafetu třemi směry, nějaké sólové pokusy. Byl jsem zpočátku zařazen do té štafety, začali jsme trénovat a vždycky jsem to bral tak, že je pro mne 15 km takový strop, přes který jsem se nikdy nedostal, a že nic delšího neuplavu. Začali jsme dělat delší pokusy v té chladnoucí vodě 13, 14 stupňů na přehradě, takových pět, šest hodin. Později jsme trénovali nocovky na bazénu, kde jsme plavali jakýsi test a plavali jsme 10 hodin non-stop. Tam jsem poznal, že je to vlastně spíše psychická záležitost, protože i když jsem neměl vyloženě intenzivní trénink, tak jsem tu hranici 15 km prolomil, později i tu dvacetikilometrovou, a došel jsem k poznatku, že všechno je to vlastně jen v mojí hlavě. Rozhodl jsem se, že to zkusím sólově a zrovna v roce 1999, kdy mi bylo 50 let, jsem si řekl, že k těm padesátinám to bude takový pokus: Buď a nebo. Ovšem člověk míní a Pán Bůh mění. V tom srpnovém tide, co jsme chtěli vyplavat, byl jediný vhodný den 20.srpen. V ten den také startovala mexická plavkyně, u které už po 4 hodinách došlo k silnému podchlazení a vysílení. Přijel tam záchranný člun, ale už se ji nepodařilo oživit. Dva dny poté jsme startovali já s Petrem Miholou, a bohužel do konce tide již vhodný termín nebyl.   ■  O smrti té mexické plavkyně jsi věděl ještě před tím, než jsi vyplaval? Vždyť to by muselo být pro tebe strašnou psychickou zátěží. Ano, máš pravdu! Naštěstí jsem se to dověděl, až když jsem pak v noci vylezl z vody a ukončil svůj nezdařený pokus. Měl jsem tak trochu mému lodivodu za zlé, že nás tam pustil, poněvadž tím vlastně za takových podmínek ohrožuje život plavce. Nám už bylo podivné, že na startu pod Doverskými skálami jsme byli sami – jindy, když je vhodné počasí, tak startuje současně až šest lodí s plavci. Startoval jsem s Petrem Miholou, a jelikož lodivodové byli otec se synem, tak jsme měli každý svou loď, což nám vyhovovalo. Byli jsme ujištěni, že do dvou hodin bude hladina vyžehlená a opak byl pravdou – vítr sílil až na stupeň číslo šest, to už je vlastně „bílá bríza“ a „bílé čepice“. Za těchto podmínek by měl normálně člověk vypadnout a já se tam „mlátil“ 18 hodin, poslední 4 hodiny jsem plaval na místě, vítr s proudem udělaly takovou silnou clonu, že jsem vlastně o půl třetí v noci skončil. Považuji za pozitivní, že jsme s Petrem přežili, a nebyl to nakonec pokus buď a nebo, protože jakmile se dostaví taková, jak říká Zoli Makai, La-Manche horečka, už to člověka nepustí a je ochotný udělat cokoliv - shánět prachy, léta trénovat, jenom aby se tam vrátil a zkusil to znova.    ■  Kanál La Manche, který jsi vloni úspěšně přeplaval, ale nebyl jediným tvým osobním rekordem v mořských vodách, že? Po tomto neúspěchu  v roce 2000 jsme byli na Gibraltaru, který se mi podařilo přeplavat za 5 hodin 35 minut. Je to jako u všech průlivů otázka proudů a nemůže plavec čekat, když spoléhá na vytrvalost a nebude mít tu rychlost, že se dostane na druhou stranu. Je potřeba určité rychlosti, aby se člověk přes proud dostal, jinak ho zanese někam do vod, kde pokus o přeplavání skončí.  Byl to pro mne přenádherný zážitek, poněvadž tam s vámi volně plavou delfíni a skáčou celá hejna vedle tebe. Také tam brousil asi 50 metrů za námi třímetrový žralok, o kterém jsme nevěděli, a ti, co ho pozorovali z lodě, říkali, že je to nějaký opuštěný delfín, odtržený od svého hejna. Jedna Američanka, přítelkyně rozhodčího, ale oponovala, že to není delfín, protože delfín skáče. Později když jsme pokus dokončovali a připlavali k marockým skalám, tak koukáme, že všude na skalách stojí maročtí vojáci se samopaly – je to velice hlídaná hranice. Když jsme se blížili ke břehu, okamžitě přijel voják na skútru k naší doprovodné lodi. Posádka i rozhodčí vysvětlovali, že je všechno oficiálně domluveno, zajištěno, plavecké asociaci nahlášeno. Všichni jsme měli marocká víza,  ale to ho nezajímalo, poněvadž vstupujeme do Maroka nadivoko mimo oficiální celnici. Dovolil nám vylézt na skálu, ale během pěti minut ať jsme prý zpátky, jinak že nás odvezou. Potom jsme se ptali tamějších  Španělů na ty žraloky a dověděli jsme se, že jich existuje asi na sta základních druhů, ale jen tři žerou lidi. To nás tak trošku uklidnilo.   ■  Když jsi plaval přes La Manche, na co jsi během těch 14 hodin nejvíce myslel? Jak říkal můj plavecký kolega Laštik: Na to, co může nejkrásnější mezi ženou a mužem existovat.  A novináři mu zaraženě říkali: Počkejte, a to jste na to myslel celou dobu?   ■  Tak to já se tě na to zeptám také: A tys  na to myslel celou dobu? /srdečný smích/ Člověka napadá spousta věcí, dokonce nějaké árie, melodie z oper se ti vybavují, samozřejmě si je zpíváš v duchu, poněvadž tam lapáš po dechu a zalykáš se mořskou vodou. Pochopitelně že při celé té plavbě pořád musí člověk hlídat techniku, kterou já nemám nijak zažitou, a navíc mne také kontroloval z lodi můj trenér Michal Štěrba a okamžitě, jak se vyskytl nějaký hrubý nedostatek, tak mi naznačoval snížení frekvence záběrů - tím se musí plavec poměrně hodně zabývat a to pro mne nebyla taková samozřejmost. Pokud se týká toho, co se hodí do vašich Pozitivních novin, svou roli v úspěchu hrají bezpodmínečně pozitivní myšlenky. Celou dobu se musí člověk snažit o pozitivní myšlení a vzpomínat jen na to hezké, mít příjemné pocity, představovat si, že je někde na sluníčku, v teplém moři na pláži, i když je ti zima a je ti hrozně blbě. Podobným myšlením je třeba si navodit takovéto pocity, aby to plavec překlenul, poněvadž v opačném případě tělo vysílá varovné signály, pak je člověku špatně, je mu zima, strašně trpí, což by normálně nabádalo k tomu, že normálně uvažující člověk z té vody okamžitě vyleze, ale tam to nepřipadá v úvahu.   ■  Doprovázela tě v mysli během plavby nějaká konkrétní melodie nebo píseň? Shodou okolností, což právě bylo zajímavé, těsně před mým odjezdem, jsem měl poslední představení Nabucco, a ještě předtím jsem měl možnost si koncertně zazpívat v džezové opeře George Gershwina Porgy a Bess. Při plavbě jsem si v duchu prozpěvoval melodie těchto oper.   ■  Jak ty vidíš a vnímáš doma a ve světě obecenstvo? Všeobecně mohu říct, že u nás je obecenstvo takové zdvořilé a ochotné zatleskat  i zpěvákovi, když se mu třeba moc nedaří. Podobné publikum je v Japonsku, které se velice dobře orientuje v operní literatuře, je velice fundované a také zatleskají, když se zpěvákovi nedaří. Pokud je po nějaké vyhlášené árii hrobové ticho, tak už je to hodně špatné. Co se týče sportovního obecenstva, tak vzpomínám na to, když jsem třeba jezdil do zahraničí – turné do Rakouska nebo do Německa s Beethovenovou Devátou – vždycky jsem, v zimě pochopitelně, leden a únor, toho využil a našel nějakou řeku, ve které jsem si zaplaval. Vzpomínám si, jak jsem byl jednou ve Villachu v Rakousku. Tam byl koncertní sál přímo vedle přenádherné horské řeky. Bylo to na Silvestra a plavaly tam takové krásné ledové kry, tak jsem neodolal, z toho divadla jsem vyběhl v plavkách a chystám se vejít do vody. U řeky byla kolonáda a najednou se začali sbíhat lidé a senzacechtivě čekali, co bude. Jakmile ale viděli, že jsem vlezl jen do vody a v pohodě začal plavat, okamžitě se začalo vylidňovat a oni se zklamaně rozcházeli, protože většinou čekají nějakou senzaci. Když vidí, že člověk jen plave a ještě pro potěchu, jsou strašně zklamaní a odcházejí mrzutí pryč.         ■  Co pozitivního ti ty neúspěchy i úspěch přinesly? Byla v tom všem nějaká negativa?  Negativa, to jsou špatné zkušenosti. Vlastně všechny ty neúspěšné pokusy a špatné počasí. Člověka trápí, když je nucený z rozhodnutí lodivoda anebo svého vlastního – pokud to tak vyhodnotí – že už není šance a musí vystoupit na loď. Ten pocit je hrozný. Pochopitelně jinak se to vnímá, když se doplave do cíle, než když skončíš dva kilometry před cílovým pobřežím. Rozhodně všechny tyhle špatné zážitky, všechny ty negativní prožitky, se dají použít v pozitivním slova smyslu - to znamená, že člověka můžou velice motivovat. Myslím si, že nejdůležitější je pozitivní myšlení, které hraje při takovém mimořádném výkonu velkou roli, poněvadž ovlivňuje psychiku, která je rovněž nesmírně důležitá, nedovolí člověku zlomit se. Jestliže si dokáže navozovat tyto pocity, má napůl vyhráno.   ■  Za tu dobu, co tě, Richarde, znám, působíš na mne stále velice kladně. Vyzařuje z tebe nepřetržité pozitivní charisma. Chtěl bys čas od času pro nás něco hezkého napsat? Velice rád.

 

  Pro PN exkluzivně zaznamenali Vladimír Kulíček a Václav R. Židek, 16.4.2006

  Redakčně upravila Jarmila Moosová

   

Rozhovor s manželkou Richarda Haana Maria Haan - Jarmila Moosová:  Dvěma pánům sloužit  (ne)lze?

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jitka Molavcová
	Helena Štáchová
	PhDr. Jiří Grygar
	Blanka Kubešová
	Ondřej Suchý
	Ladislav Gerendáš
	Miloslav Švandrlík
	Ivo Šmoldas

Další autoři »