Rafan

To bylo  ještě  v době, když jsem toho o psech  moc nevěděla. Tehdy jsem šla brzy ráno   liduprázdnou  ulicí a proti mně pes.
Lekla jsem se dřív, než jsem si stačila uvědomit, že tohle „praseti pod pazourek“ mi sotvaco může udělat.
Ten skřet si můj strach ihned uvědomil a bleskově se chopil příležitosti. Odrážel se od země jako od trampolíny, a s vytrvalostí olympionika, bojujícího o zlato, mi začal skákat na hlavu.

Věděla jsem, že kdyby se mi podařilo sebrat kámen, budu mít vyhráno. Skřet však moji myšlenku  prokoukl a přidal na intenzitě. Šklebil se mi do očí s vědomím, že až budu v práci omlouvat svůj pozdní příchod kvůli psovi velikosti kokosového ořechu, naprosto se společensky znemožním.
A tak jsem tam stála jako socha, dokud se, kde se vzala, tu se vzala, neobjevila babka.
„Jedeš mrcho!“, dupla do země a pes rychlostí rakety zmizel za rohem.
Když mě míjela, kroutila nevěřícně hlavou a mumlala si:
„Tak s takovejhlema,“ uplivla si těsně ke mně, „s takovejhlema teda lepší zítřky sotva vybojujeme...“

Naše sluníčko

Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany,  brečet snad ani neuměl.
Když mu byly  tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin  zlatý  prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.  Snad nejvíc nás  pobavil,  když nacpal „chudáčkovi instalatérovi“ do brašny malou přenosnou televizi. A tak musela dcera, s viditelnými rozpaky a slovy „proboha se neurazte“,  prošacovat každého odcházejícího.
V době Adventu  jsem vnoučkovi  navrhla, že by mohl  z keramické hlíny zhotovit pro všechny své blízké  vánoční dárečky.  Nadchnul se tím a v krátké  době stvořil  kouzelnou sbírku  prasátek,  vodníků, broučků, ptáčků pro štěstí. Fantazii měl obrovskou, šikovnost od Boha.
Nechala jsem figurky vypálit v keramické peci, a uložené v krabičkách s mašličkami čekaly na svou příležitost.
Když jsem se před Vánocemi vnoučka zeptala,  jestli už ví, komu jakou figurku dá, podíval se na mně studánkově průzračnýma očima a řekl:
„Kdybys jen, babi, věděla, kolik smutných lidí u nás od té doby bylo...“  Víc říkat  nemusel.
„Kolik?“,  zeptala jsem  se.
„Všechny!“, nezklamal mě.
Při vzpomínce na vynaloženou práci jsem s velikým sebezapřením řekla:
„Inu, hlavně žes někomu nenacpal malého brášku...“
„To víš, že ne,“ viditelně si  oddechl. „On by ho, křiklouna, stejně nikdo nechtěl...“

Dynek

V rodině mé dcery měli dobrosrdečného a přítulného jezevčíka Dynečka. Když jsem k nim přijela se svým maltézskáčkem na návštěvu, oba pejsci se bláznivě radovali. Honili se, kočkovali tak dlouho, dokud nepadli únavou, s tělíčky vzájemně propletenými. 
„Všimla sis, zeptala jsem se dcery u kafe,“ jaký udělal holič Bertíkovi na výstavu psů parádní sestřih?“
„Nevšimla,“ přiznala dcera.
Ale sotva se psi probudili, přičapla k Bertíkovi.
„Tak se ukaž, ty fešáku!“
Vzápětí vyjekla a přikryla si pusu dlaní. Když jsem popošla blíž, vyjekla jsem taky. Bertík měl jednou stranu tělíčka od holiče načesanou, druhou  vykousanou až na kůži. Nevěřícně jsem civěla na chomáče chlupů  v Dynkově tlamě, Bertíka a na  dceru. Ta pohled na zprzněného psa a matku blížící se hysterickému záchvatu nezvládla a začala se dusit smíchy.
„Promiň, mami,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Když si představím Berťu jak soutěží...“  a z očí jí tryskaly slzy smíchu.
Nejraději bych zmydlila i ji. Avšak při pohledu na ni, připomínající chechtající se rajče, mi začalo cukat v koutcích, a za chvíli jsme se smíchy dusily obě.
A tak nás našel zeťák.
„Aha,“ řekl, když uviděl zuboženého psa. Popadl nůžky a „zarovnal“ ho. Na kůži.
„Buď rád,“ promlouval k němu, „žes nedopadl ještě hůř. Ten úchylák,“ hodil hlavou směrem  k Dynkovi, „sežral nedávno sousedce, než u nás stačila vypít kafre, půl kožené sukně. Sousedovi uhryzal nohavici až ke kolenům, a mně udělal z mohérového svetru vestičku.“
Potom se podíval na nás, prohýbající se smíchy, zakroutil hlavou, a než zmizel ve dveřích, řekl:
“A do toho všeho ještě vy dvě...“

Povídky pocházejí z připravované knížky Moje zvěř a já.