„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek. „Jak tak na tebe koukám, můžu ti to říct hned. Už jen ze tvé malé svačinky odhadnu, že tvoje manželka má ještě teď po včerejším nákupu ruce jako šimpanz. Chleba, máslo, salám, sterilovaná okurčička, čerstvá paprika, sýr, rajčátko, a to nepočítám to, co musela pořídit k večeři. Vsadím se, že si při té příležitosti odskočila k regálu s punčochami a tebe spravedlivě rozvzteklily nové silonové ponožky. Něco ti povím, dát ti do peněženky pár milionů a pustit tě do autosalonu, tak tu dnes místo tebe sedí se stejnými stesky tvoje žena – a o hladu!!!“ Vykulené oči, čerstvá paprika na stole mezi grafy a zalapání po dechu mi signalizovaly, že je načase vyklidit pozici, abych jako odvážná amazonka neutrpěla nějaký ten šrám. Můj prvotní vztek záhy vystřídalo rozhodnutí dokázat mu, že všechno je jinak, a že se my, ženské, umíme při nákupech krotit. Jde jen o to, vymyslet strategii – zvážit všechna pro a proti.
Tak třeba – moje postava rozhodně není způsobilá vláčet padesátikilový „nutný“ nákup. Dalším proti jsou vzpomínky na dny, kdy se v mojí peněžence bojí poslední dvacetikoruna, ty rozhodně nepatří k těm nejlepším…. Je zapotřebí držet se jen napsaného seznamu a odolat všem pokušením. A především nakupovat sama! Vzpomněla jsem si živě na náš společný nákup s kamarádkou, která měla na seznamu úplně jiné nepostradatelné věci pro domácnost než já, a poté, co jsme si po dobu nakupování vzájemně děkovaly za připomenutí toho či onoho, se u obou počet naditých igelitek zdvojnásobil a rodinný rozpočet totálně zkrachoval. Věřím, že právě teď nade mnou plno hospodyněk kroutí hlavou. Zřejmě především ty, které mají na dohled od plotny pěkný malý koloniál se vším potřebným, pro co se dá v průběhu vaření doběhnout. Milé hospodyňky, závidím vám. Na několik kilometrů od mé plotny se totiž nachází benzinová pumpa, autosalon, kadeřnictví, čtyři hospody a pánský klub. Takže mi nezbývá nic jiného než vzít ztečí nějaký ten hypermarket.
Na parkovišti jsem popadla poslední vozík, který tam stál, a blahopřála si, jaké mám štěstí. Nechtěl po mně totiž ani pět, ani deset korun, jen tam tak tiše čekal, až si pro něj přijdu. Ihned po prvních metrech mi bylo jasné, proč. Kolečka někdo, kdo ví proč a kdo ví jak, přetočil, a ta se rozjela namísto do dveří hypermarketu – doprava na silnici. Následné hlasité kvílení brzd a pár nevybíravých hlasitých oslovení jako „Zasněná slepice!“ a doporučení, abych „si tu kraksnu nechala opravit“ mi naznačilo, že dnešní nákup bude ohromnou legrací – pro ty druhé.
Po první kolizi následovala záhy druhá, při které jsem neukočírovala rozverný vozík, a ten zatlačil jistou zákaznici do poličky s kastroly. Bohužel jsem s sebou neměla svého právníka, takže jsem si od bytosti, vyhlížející jako buldozer zkřížený s mamutem (zatímco se k mému velkému potěšení hrabala z rendlíků a pokliček), musela nechat vynadat, že jedu jako tank. Musela jsem vymyslet způsob jízdy, abych dojela alespoň k pečivu, a protože jsem chytrá holka, v příští minutě už jsem si to šinula kroksunkrok bokem podél prvních regálů. Trampoty s vozíkem na chvíli zaměstnaly mou mysl natolik, že nebyla schopna registrovat úžasné věci v regálech a poličkách.
Všudypřítomné nápisy „sleva 50%“, „totální výprodej“ a ostatní jim podobné uváděly každého druhého zákazníka do transu. A tak bylo možné vidět fanaticky se tvářícího solidního pána, jak do vozíku hází padesát rolí toaletního papíru, sedm růžových kbelíků z umělé hmoty a dvacet balíčků párátek, jak přitom hlasitě vysvětluje, že se to „může hodit“. Pevně se držíc své strategie a napsaného seznamu jsem odolala tomuto výhodnému artiklu a zastavila se až u velkého nápisu „pryč s grily!“ To bylo ono – dárek pro bráchu k narozeninám! Popadla jsem krabici metr na metr a strčila ji bez zaváhání do vozíku. „To unesu“ odtušila jsem, a přihodila sadu grilovacích jehel, aniž bych si uvědomila, že se řítím do neštěstí. Tato dvě magická slova ze mě udělala robota, který v pravidelných a velice krátkých intervalech bral věci z regálů a ukládal je do vozíku. Jistěže potřebuji „výhodně koupit“ plážové lehátko metr krát dva, léto je sice v plném rozpuku, ale u vody to na mokrém ručníku studí! Samozřejmě, že potřebuji pětikilové balení rybích prstů za tak nízkou cenu. Co na tom, že to nejím a výhodný artikl mi zůstane v ledničce dva roky… Moje zběsilé řádění ukončil až pohled na pokladnu a varovný zvoneček v mé hlavě, připomínající nevelký obsah mojí peněženky. Tam mi také došla další věc. V čem to, proboha, všechno odnosím? Pokladní s velice otráveným výrazem, který mi naznačoval, že jsem vlastně velice nežádoucí a vůbec by bylo lepší, kdyby takový póvl jako zákazníci vůbec neexistoval, mi na můj dotaz po „větší tašce“ vztekle podala malé šustivé nic (avšak s logem hypermarketu větším než byl sáček sám). Chvilku jsem bojovala s obrovskou chutí praštit ji grilem, ale potom jsem jen rezignovaně a s podlézavým úsměvem řekla: „Tak mi jich dejte patnáct…“
Cesta domů proběhla jako vždy, když zapomenu, že nejsem kulturista, a váha nákupu vede nad mou tělesnou. Spoustu lidí jsem navíc vyvedla z míry, jako třeba tu paní, kterou jsem nechtěně v autobuse píchla grilovaní jehlicí, a ona tím pádem skončila na klíně pochmurně vyhlížejícímu bezdomovci. A ten pán, který se pomalu a s nejvyšším úsilím dostal do přeplněného autobusu a já mu, pomocí lehátka, pomohla vzápětí zase rychle ven, se za ujíždějícím prostředkem MHD také nedíval zrovna přátelsky. V metru jsem zabrala téměř celý vagon, v tramvaji jsem při nastupování poznamenala vstupní dveře prasklým jogurtovým mlékem, tím samým produktem jsem ve výtahu v našem domě vytvořila obrovskou louži a konečně jsem tu hromadu vpravila do dveří od bytu.
Moje dobré úmysly tedy úplně selhaly, takže jestliže jste můj typ, poslechněte si ponaučení: Je zbytečné si pracně budovat strategii, jak při nakupování ušetřit ruce mozolů, peněženku šoku a předejít poznámkám „vy ženské a nákupy!“. Nejlepší je odstěhovat se na pustý ostrov a za potravou se prohánět po stromech. |
