Jako čokoláda
Rubrika: Literatura – Zábava
Řeknu vám, je to nefér. Člověk čeká přes tři zimomřivá roční období, až ze sebe shodí nadbytečných třicet nebo kolik kusů oblečení a až mu k procházce na Petřín budou stačit jen šortky a tričko, a pak ho slunko, jen tak na pár dnů, pošimrá na zádech, párkrát spálí nos a frnk…. už je zase bůhvíkde.
- „Dejte pokoj s babím létem“ hučela jsem nerudně směrem k televizní obrazovce, kde se „rosničky“ a „rosomáci“, či jak se těm optimistickým človíčkům, kteří předpovídají počasí, říká, snažili ostošest zvednout náladu zmrzlíkům, jako jsem já, příslibem sice mínus tří stupňů v noci, zato patnácti přes den.
- Na důkaz protestu jsem vytáhla z krabice fotky z dovolené a bolestínsky zírala na tu čokoládově hnědou bytost (mě), která se v horkém červenci bezstarostně povalovala na pláži a poté nadšeně bloumala po rozpálených uličkách italského městečka Scalea. Moře fotek.
Na jedné se snažím vybalancovat šest kopečků zmrzliny na mrňavém kornoutku (stejně se mi to nepodařilo a studená lahůdka skončila na chodníku za nadšeného jásotu přihlížejících italských playboyů).
A tady se tulím k nádherné hortenzii, zatímco mi malá, scvrklá stařenka něco hodně hlasitě sděluje (zřejmě že jsem jí svýma nohama v krátkých šortkách znesvětila schody do sklepa). A na další se s vyvalenýma očima a křečovitým úsměvem snažím udržet v žaludku oběd, zatímco s malou výletní motorovou lodí laškovně pohazují vlny a kapitán jim vydatně pomáhá. A tady jsem si chtěla vyfotit malé stříbrné rybičky v mořské jeskyni a místo toho se přes celý snímek skví obrovské pozadí jedné korpulentní dámy, která usoudila, že mně jsou rybičky na nic, zato jí se hodí do alba. Moje rozhořčení neuklidnil ani fakt, že zatímco se nahýbala přes lodní zábradlí, aby byla co nejblíže stříbrným potvůrkám, musela ji držet za každou nohu jedna kámoška, aby se madam neseznámila s rybičkami osobně. - Nedalo se nic dělat. Podzim zvítězil a já jsem rezignovaně vrátila fotky do krabice a uvedla do chodu plynové topení.
- Proč jsem se nenarodila třeba na Havaji? Docela dobře si sama sebe dokáži představit s věncem nádherných květů na hlavě a kolem krku, jak celé dny sbírám banány a večery trávím za zvuku bubnů kroucením boků v sukýnce z trávy. Představa to byla tak živá, že jsem zkusila divoce zavlnit pozadím a porazila stojací lampu. Pak mě to napadlo. Když už nepřijde slunce ke mně, musím já k němu. Přímo u zastávky tramvaje u našeho domu je přece malé fitcentrum s plakátem přes celé dveře. „Pojďte s námi za sluncem“ hlásá vyzývavě nápis nad obrázkem blankytně modré lodi něžně ozářené nadpozemským jasem, o kterou se lehce opírá krasavice v barvě čokolády Milka. Rozhodla jsem se. Jdu za sluncem.
- Majitel fitcentra mě přivítal hlasitým zatroubením do kapesníku.
- „To je ale psí počasí, že? Co jste uvařila k obědu?“ pomrkával a dodal: „To já poznám, která vaří a která ne“.
- „Rý..rýži, ale teď se jdu opalovat“ vykoktala jsem ze sebe naprosto nelogicky a následně si vyslechla desetiminutovou přednášku o tom, co přidávají v čínských restauracích do rýže. Už nikdy nepůjdu do čínské restaurace.
- „Můžete mi říct, jak se to dělá?“ vypadla ze mě další perla, jakmile jeho proslov přerušil záchvat kašle. Ukázala jsem přitom na ceník za použití solária. Stálo tam 1 minuta 7 Kč.
- „Poprvé? Tak to postačí deset minut a já vám ukáži, jak na to“. Chasníka očividně vzpružila vyhlídka na další přednášku a se dvěma kovovými žetony v ruce mě hnal před sebou do malé místnosti bez oken, jíž téměř celou zaplňovalo ono kýžené „solárium“. Strnula jsem ve dveřích a zalapala po vzduchu. To monstrum ani zdaleka nepřipomínalo bleděmodrou nádheru z plakátu. Vypadalo to spíše jako obrovská oranžová rakev pro Frenkensteina plná divných tlačítek a světýlek.
- „Vlezete si dovnitř – hihi, tedy bez oblečení, zmáčknete tydle tři cuplíky, tady budete mít hlavu, tady nohy.“ To bych pochopila i bez něj, vzhledem k tomu, že na jedné straně vyhrávalo dost hlasitě a chrchlavě rádio a moje nohy by z toho zřejmě moc velký kulturní zážitek neměly.
- „Vyměnil jsem trubky, takže je to bezpečný!“ hlaholil s kapesníkem u nosu a nacpal žetony do malé pokladničky v rohu místnosti.
- „O….ono to není VŽDYCKY bezpečné?“ začínala jsem mít obavy o svůj mladý život. Pan domácí mě očividně neposlouchal, dál čile pobíhal po těch deseti metrech čtverečních a kapesník za ním vlál jako vítězný prapor.
- „Zrušil jsem automatiku, takže si ten vrch musíte nastavit ručně – haha – minule se to nějak porouchalo, jedna ženská nám v tom zůstala a nešlo jí dostat ven. Ale nebojte, už je to dobrý“ dodal rychle, když viděl, jak se s očima navrch hlavy snažím vycouvat z kabiny hrůzy.
- „Je to bezva relax, slečno, s chutí do toho!“ halekal a zaujal vyčkávavý postoj. Dodala jsem si odvahy, přistoupila k bedně a zaskřehotala:
- „Myslím, že to ostatní už zvládnu sama.“ Zřetelně nerad opouštěl instruktor kabinku, zřejmě chtěl můj první pokus dovést osobně ke zdárnému konci.
- Jakmile za ním zapadly dveře, otočila jsem klíčem a zadoufala, že zámek funguje a uprostřed „relaxu“ neproběhne „kontrola shora“.
- S pocitem slimáka jsem se procedila čtyřiceticentimetrovou škvírou dovnitř a zmáčkla doporučená tlačítka. Vnitřek se okamžitě rozblikal, rozsvítil a mě napadlo, že jestli se „zaseknu“ jako ona nešťastná žena, umřu hrůzou a potom se propadnu hanbou. Rádio mi do uší hulákalo hit Michaela Jacksona „I’m bed, I’m bed“ a já nemohla než roztřeseně souhlasit, že tento fakt se onomu soláriu rozhodně upřít nedá.
Kýžený příjemný pocit se nedostavoval. Počítala jsem minuty po vteřinách a záhy mi připadalo, že se majitel zmýlil a nastavil mi minimálně půl hodiny. Levá noha se mi začala připékat a na pravé noze, blíže k větráku, mi naskákala husí kůže. Náhle celá bedna začala mírně vibrovat a já se rozhodla, že než to celé vybouchne, zariskuji tu ostudu a tak, jak jsem, opustím kabinku, budovu a posléze město. Konečně náhle všechno zhaslo, ztichlo a já zůstala, zparalyzována úlevou, že jsem to přežila bez ostudy, ležet v útrobách chladnoucího relaxačního zařízení. - Zatímco jsem se oblékala a pozorovala se ve velkém, naprasklém zrcadle, opřeném o zeď, jestli hnědnu, hlavou mi proběhla vzpomínka na moře, jak mě velká vlna zprudka umístila mezi dvě skaliska a já se plácala drahnou chvíli mezi balvany v panice, že už se nikdy nedostanu na břeh. Fakt je, že podobný zážitek jsem měla právě za sebou.
- Ve dveřích mě skoro porazil nafrněný kulturista, který si chtěl zřejmě po dvouhodinovém tréninku užít také trošku hrůzy, a já jsem mu svojí přítomností v soláriu narušila nadupaný harmonogram.
- „Upeč se, svalouši“ pomyslela jsem si škarohlídsky a šla jsem poděkovat majiteli fitnescentra za to, že do kasičky ze sympatie nevhodil více žetonů.
- „A teď se hlavně minimálně hodinu nesprchovat studenou vodou!“ zazněl zpod kapesníku poslední povel, úplně zbytečný, neboť to bylo to poslední, co by mě v tu chvíli bylo napadlo.
- Doma jsem z krabice ještě jednou vytáhla fotky z dovolené, porovnala své vybledlé předloktí se svojí červencovou barvou a rozhodla se. Koupím si pokladničku a pokaždé, když mě popadne chuť vyzkoušet zase nějaké to ďábelské solárium, hodím do ní těch sedmdesát korun. Ušetřím si nervy a za rok ušetřím na to pravé sluníčko – a bez instruktáže.
grafika © www.ateo.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 10. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Kraus |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Zdeněk Pošíval |