Když se řekne rodinný výlet, napadne každého něco jiného. Děti se radují, ovšem jen do té doby, dokud nepřestanou věřit rodičovskému ujišťování typu „už jen pár kroků“ nebo „už jen vyšlapeme tenhle kopeček, miláčku“. Většinou na ně padne soumrak poznání a pocit zrady po tisícím „párkroku“ nebo přímo pod „kopečkem“, který se z jejich trpasličí perspektivy jeví jako Mont Blanc a jestli má někde vrchol, tak určitě až nad mraky. Maminky se radují, těší se, až se konečně protáhnou na čerstvém vzduchu a odpočinou si od věčného koloběhu děti-manžel-sporák-práce, samozřejmě jen do té doby, než nastane čas začít uklidňovat na zemi ležící, ječící a kopající drobotinu, která pod velehorou odmítne uvěřit tisícíprvému „už jen pár kroků“. Tatínkové se radují, lebedí si, že poznají zase nějaké to nové zákoutíčko naší krásné země a zakroužkují na mapě další zdolaný vrchol. Ovšem jakápak je to pohoda bez piva a cigaretky, a tak se chlapské chmury probudí zjištěním, že mamina nechala Sparty doma a na tom zatraceném kopci čepují jenom kofolu.
Když si z mého vyprávění odmyslíte množné číslo, máte naši rodinku jako na dlani. Dodnes se tomu divím a nikdy nepřestanu obdivovat své rodiče, s jakou úžasnou odvahou a trpělivostí stále znovu a znovu plánovali a vymýšleli nové cesty za poznáním jesenických krás ihned poté, co se vzpamatovali z nervového šoku vyvolaného tou předchozí. A byla to robota hodná vyznamenání. Já a můj bráška jsme byli dvojlístek k pohledání. Výlet nás většinou začal bavit až když jsme si o něm povídali o Vánocích. Při oblékání jsme si navzájem vyměňovali věci a nahlas skuhrali, že je nám ten – či onen svršek malý. Narvat nás do pohorek maminka vzdala hned po první zkušenosti, a pověřila tím tatínka, který měl již před zahájením procedury připraveného panáka rumu na uklidnění. Nepochopitelná nechuť k těm tvrdým hnědým botám nám jitřila fantazii natolik, že jsme se oba stali mistry ve vymýšlení způsobů, jak se z nich zase rychle dostat ven. Kvůli tomuto zápolení nařizovala maminka budík na čtyři hodiny ráno, abychom se v osm mohli kompletně vybaveni, oblečeni a obuti vydat na cestu. Díky tomu všemu, co se ještě před startem událo, bychom měli být unavení a rezignovaní a došourat se poslušně k cíli. Opak byl pravdou. Ranní zápolení v nás probudilo ocelovou pružinu a my průběžně přicházeli na celou škálu zlomyslností a naschválů, kterými jsme výlet rodičům a sobě navzájem vydatně zpestřovali. Takže zatímco maminka s tatínkem s čerstvě vyrobenými kruhy pod očima hlasitě rozebírali „koho ten nápad jít na ten desetikilometrový výšlapeček společně s námi napadl jako prvního, a tudíž zůstane bez oběda“, my jsme jim pomocí psychologického nátlaku tvrdě dokazovali, že fakt neudělali dobře. Když tak o tom přemýšlím, z tehdejších jesenických krás mi toho v paměti mnoho neutkvělo, zato si velmi dobře pamatuji na kamenitou cestu, míhající se špičky hnědých pohorek – a také na říkanky. Vymýšleli jsme si ta nejstrašnější dvojverší a ta dopadala na ubohé rodičovské hlavy s frekvencí, která by zaručeně dostala do Bohnic i otrlého psychiatra. Ovšem, vrcholné číslo Naschválníčků se tehdy nepovedlo mně, nýbrž bráškovi, čehož jsem trpce litovala, a nepokrytě mu záviděla. Při procházce na romantická mechová jezírka, kterými se pyšní Rejvíz, nedbajíce čím dál hlasitějšího rodičovského upozorňování, abychom dávali pozor, kam šlapeme, jsme tak dlouho zkoušeli pevnost terénu mimo dřevěné lávky, až se můj malý kulatý bráška náhle s mohutným cáknutím ocitl po kolena v rašelině. A aby toho nebylo dost, ještě než stačil tatínek zasáhnout, s dalším žbluňknutím, za které by se nemusela stydět ani velryba, padl na všechny čtyři a za hrozného jekotu stříkal kolem sebe zetlelé pozůstatky pravěku. Poté, co jej tatínek za gumu od tepláků vytáhl na souš a maminku přešly mdloby, nastal urychlený přesun zpátky domů. Děsně mě mrzelo, že jsem na tu obrovskou švandu nepřišla já, tím spíše, že se na něj nikdo nezlobil, ostatní turisté projevovali velkou účast a od jedné soucitné paní dostal malý černoch buřtíka za odvahu. Pch!! Chtěla jsem za každou cenu dokázat, že umím být také středem pozornosti a válet se v rašelině, ale mechová jezírka zůstala na dlouhou dobu tabu. Po nějaké době přišel můj geniální sourozenec na výmluvu, že nemůže chodit na výlety, protože hraje fotbal a nástrahy číhající na naše nohy na nebezpečných turistických stezkách by mohly ohrozit jeho další kariéru. 
To všechno mi běželo hlavou, když jsem se po dlouhých letech opět zhlížela v černé hladině Velkého mechového jezírka. Chlapi dali přednost fotbalu, a tak jsme se s maminkou vypravily na výlet samy. Jak jsme tak cupitaly po nových dřevěných lávkách, napadlo mě, jestli to pro maminku není nuda, když už se s ní nikdo nepere o boty a netrénuje jí mozkové buňky říkankami. Ale když jsem viděla její spokojený výraz, usoudila jsem, že jsou věci, na které se po letech sice s úsměvem vzpomíná, ale člověk se bez nich přece jen docela dobře obejde. Konečně si může vychutnat krásy přírody bez obavy, jestli si ti malí ufňukaní tvorečkové, co se jí neustále pletou pod nohama, nezlomí ručičku, nožičku nebo nezpůsobí jinou újmu na zdraví sobě či okolojdoucím turistům. Vydaly jsme se po červené značce směrem na Zlatý Chlum. Čerstvé ovzduší a každá další stovka metrů nad mořem se mnou, Prahou zhýčkanou křehotinkou, prováděly divy. Po dvou kilometrech mírného výstupu se mi začaly tvořit rudé mžitky před očima a nohy jsem skoro necítila. Maminka, která denně zdolá tolik kilometrů, kolik já za měsíc, přede mnou bez námahy zdolávala ten hrozný kopec a snažila se udržovat konverzaci, která se vlastně již na úpatí proměnila v její monolog. „Nebuď srab, to dokážeš“, povzbuzovala jsem svoji strádající tělesnou schránku. „Ještě pár kroků, vždyť je to jen malý kopeček“ – já nevím, jak to maminka s tátou tehdy dělali, že to na nás, skrčky, fungovalo, ale moje autosugesce prostě selhala. Když jsme se konečně vyšplhaly na Zlatý chlum a maminka se ohlédla, nevěřila svým očím. Stálo za ní do ruda rozpálené zjevení, s vytřeštěnýma očima a jazykem u kolen. „Proč jsi něco neřekla, mohly jsme trošku zpomalit“ vyčítala mi, a já jsem se z posledních sil doplazila ke dřevěnému špalku. Zatímco mi masírovala lýtka ztvrdlá na beton, uvažovala jsem, že vlastně ty dětské obranné projevy jsou dost dobrý nápad a že je škoda, že jsem z toho vyrostla. Nicméně, čekala nás závěrečná fáze výletu – strmý sešup přes Čertovy kameny do Jeseníku. „Brnkačka“ – pomyslela jsem si, šťastná, že mám výstup na svůj Mont Blanc za sebou. „Pozor, myško, z kopce je to horší než do kop…“ maminka své varování už dokončit nestačila. Kámen, který tam podle mého neměl co dělat, a moje unavené nožky způsobily, že jsem se náhle zprudka ocitla na zadní části těla a vzala to mezi stromy sešupem po jehličí. Kdo někdy šplhal ze Zlatého Chlumu k Čertovým kamenům určitě chápe, že jsem neměla šanci jakkoliv zabrzdit. Vzpomínám si jen, že jsem obrovskou rychlostí minula nějakého zpoceného pána, který se značně pomalejším tempem sunul v protisměru a hulákal na mě, jak je to ještě daleko na Zlatý Chlum, což mi přišlo dost netaktní. „Jsi celá?“ Volala zezadu maminka, na což mi přišlo předčasné odpovídat, jelikož jsem ještě nepřistála. Můj krkolomný výkon ukončilo až husté maliní u příjezdové cesty. Dvě vteřiny na to u mě byla maminka a kontrolovala, jestli jsem celá a organismus správně funguje. Když zjistila, že až na pár boulí, modřin a velkou třísku v lýtku, je její ratolest úplně v pořádku, zhluboka si oddechla, dlouze se na mě zadívala a řekla: „Tak teď už konečně vím, proč jsi tenkrát dělala všechno možné, abys s námi na tůru nemusela“.
No, a to se člověku podaří dokázat, až když už se do těch hrozných pohorek nevejde.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2006.
