A je to zase tady. Tréma, tréma, tréma. Že jsem jen tu nabídku na moderování vzala. Vždyť přece dobře vím, že odmalička jsem příšerná trémistka. Když jsem se jako dítě snažila předvést své klavírní umění před více než jedním člověkem, zásadně jsem dělala strašlivé seky. Mozarta, Chopina a ostatní hudební velikány by můj hudební projev určitě uvedl do stavu nepříčetnosti. Prstíky mi po klávesnici lítaly úplně jinam, než měl pan skladatel v úmyslu, a shovívavé obecenstvo si marně lámalo hlavu, co tím chtěl onen hudební velikán říci.
A teď tohle. Stála jsem před plným sálem, měla jsem uvést hosta pořadu a – OKNO. To nebylo jen okno. To byla VÝKLADNÍ SKŘÍŇ. Mikrofon mi o nos drnkal jako fanatik na balalajku, kolena mi o sebe rachotila tak vehementně, že už jsem předem viděla ty deseticentimetrové modřiny, a zuby mi drkotaly jako po deseti dnech dovolené na Sibiři. Z obecenstva na mě zíralo padesát párů očí a ze zákulisí si můj parťák přikládal pěst k bradě, abych si uvědomila, že za mnou stojí a velmi se mnou soucítí.
Když pominu ony tělesné projevy, snad nejhorší byl ten psychický. Zapomněla jsem text. Vůbec jsem netušila, koho mám uvést, jen jsem na pódiu roztřeseně stála zhypnotizovaná publikem a obrovským tichem.
Nikdy nepřestanu být vděčná zvukaři, kterého pohotově napadlo vložit do aparatury CD s náladovou hudbou a vysvobodit mě tím ze strnulosti. Hodila jsem do obecenstva úsměv šťastného dementa a odkráčela do zákulisí. Tam bylo horko. Parťák ležel na zemi s nohama opřenýma o zeď a přikládal si na čelo mokrý hadr. To, že se jednalo o moji sváteční halenku, jsme řešili až o mnoho týdnů později.
Náš následující dialog byl velmi hlasitý a obsahoval výrazy, nad nimiž by se i Švejk pozastavil, ale nedalo se nic dělat. Paní tréma zvítězila a můj následný výstup se podobal spíše pokusu o Člověče, nezlob se!
Potřebovala jsem duchovní útěchu – a té se mi dostalo stonásobně. Ten večer jsem měla schůzku s kamarádem, kterého jsem neviděla dlouhé roky. Shledání bylo úžasné, až na můj nešťastný výraz ve tváři.
„Co se děje, vypadáš, jako bys viděla duchy!“ mával mi před očima rukou kamarád a já se mu svěřila se svým ostudným výstupem.
„Tomu ty říkáš ostuda? Ha, to je čajíček proti tomu, co jsem nedávno zažil já!“ zavzdoroval mému skeptickému vyznání a začal vyprávět.
„Tak jsem se oženil a ze začátku bylo všechno super. Potom jsem začal chodit později z práce domů, abych něco přivydělal, chápeš…rodina. Manželce se to dvakrát nelíbilo, tak jsem snaživě přehodnotil pracovní dobu a byl jsem doma čím dál častěji. Jenomže – pak to začalo zase. Oplendoval jsem doma už od čtyř odpoledne a začal zjišťovat, že bych něco na naší domácnosti rád změnil…čímž došla manželce trpělivost a důrazně mi sdělila, že bych si měl najít nějakého koníčka, abych doma pořád nezacláněl. Vyznej se v ženských…promiň… Ty víš, že nejsem dvakrát sportovně založenej, tak jsem se nechal kámošem přemluvit a dal se na ochotničinu…“
Vyvalila jsem na něj oči, že mi málem vypadla kontaktní čočka a zakoktala:
„Ochot..ty…herec???“
Kamarád upřel oči na imaginární bod na stropě a pokračoval.
„Jo, já…herec. Jenomže to není všechno. Myslel jsem si – nebude to zase až tak fyzicky náročné, já se kulturně vyžiju a manželka bude mít klid. Jen kdyby si ochotníci neusmysleli, že nastudujeme Sen noci Svatojánské od Shakespeara. A na mě nevyšla žádná mužská role. Všechny byly obsazené – a protože nejsem zas až tak krásnej jako Helena či Hermie, a korzující hradní věž či bludička mě teda fakt nelákala, tak na mě vyšla role…Thisbe.“
Zatímco jsem se snažila ze všech sil vzpomenout na děj Snu noci Svatojánské, kamarád drtil skleničku s Vavřincem a mně začalo pomalu svítat. Do romantického příběhu dvou střídavě zamilovaných a nezamilovaných párů vstupuje banda chlapů ochotníků, kteří chtějí vrchnosti předvést své divadelní umění.
„Ale to přece není taková potupa, zahrát si ženskou roli…“ uklidňovala jsem ho a přesvědčovala ho, že bych si klidně střihla i roli gladiátora – tedy, kdybych na to měla svaly.
„Fajn, ale tys neviděla můj kostým. Vymetali jsme půjčovny a bazary a nakonec jsme sehnali něco tak ne…ne…neokoukaného, že se to snad ani nedá popsat. Vlastně dá. Šaty měly barvu jako vršek od téhle flašky…“ ukázal s morbidním výrazem na svítivě zelenou zátku od minerálky. „A paruku jsme nesehnali, tak kluci přidělali totálně žlutou bavlnu na dámské kalhotky – a gumu od nich jsem měl mít přichycenou pod ušima…“ Vrhl na mě ublížený pohled, protože v tu chvíli mě má představivost zradila a já se začala smát, až mi šly bublinky ušima.
„To jsem si mohl myslet…to seš kamarádka? No nic. Všechno šlo jako po másle, zkoušky, dialogy – až nastal čas generálky. Navlékl jsem si zelené šaty, kostymérka mě do nich tak sešněrovala, že jsem chvíli nevěděl, kde je nahoře a kde dole, nasadil si děsné lodičky s deseticentimetrovými podpatky, paruku, a vyrazil na podium. Já se vám, holky, obdivuju. Přejít těch dvacet metrů přes hlediště na podium mě stálo dva roky života – a myslím, že se mi už tehdy udělaly křečové žíly. Šel jsem jako pštros, do toho mi padala do očí bavlna, uši odstávaly od gumiček a ta blbá sukně se mi pletla všude možně. Nicméně neporažen jsem došel na podium, zaujal sexy postoj – a čekal, až se ostatní vyřehtají…no vidíš, a to říkáš, že máš soucit s trpícími…“ dodal zamračeně, když viděl, jak se snažím nespadnout pod stůl a číšníci se na mě pohoršeně ohlížejí.
„Promiň…já jen…když… ty to popisuješ tak…dramaticky ! A jak jsi přežil generálku?“
„No, generálka se podařila, když už jsme přinutili ostatní ochotníky, aby se pokaždé při pohledu na mě neřehtali jako praštění. Horší byla premiéra…“ dodal a dal si tři pořádné hlty červeného.
„Manželka na mě byla tak hrdá, že sezvala celé příbuzenstvo, a v den premiéry bylo v místním divadle do místečka obsazeno. Ostatní zúčastnění si už na můj ohoz zvykli, takže až na občasné uchechtnutí se zdržovali jakýchkoliv poznámek. A pak jsem se objevil na scéně já. Opět jsem počkal, až se obecenstvo vyřehtá, a zmocnil se své role. Znáš to. Pyramus objeví na zemi zkrvavený Thisbin plášť a pod dojmem toho, že jeho milovanou sežral lev, probodne se. A vzápětí vstoupil pštros. Teda já…musíš se smát tak nahlas???“ Pravda je, že kdyby mě v tu chvíli nevysvobodil z děje, tak mě bez milosti z podniku vyvedou.
„Promiň – já myslela, že jsi pštrosem skončil…“ nemohla jsem se udržet a utírala si uslzené oči do ubrusu – nic jiného po ruce nebylo.
„No fajn, to nejhorší teprve nastalo. Zvolal jsem dramaticky:
„Spíš, hošíčku?
Ach, božíčku,
snad nejsi nebožtíček?“
a v duchu si připravoval místo, kam si mám bodnout ten meč, kterým se probodl můj milovaný Pyramus. Při nejdojemnějším okamžiku beru meč a vedu úchvatný monolog:
„Už ani hles“
Pojď, meči, vlez
do této hrudi honem!
Ať zvoní zvon“
Toť Thisbin skon.
Sbohem, sbohem, sbohem!“
Hosté kolem nás ztichli a fascinovaně zírali na mého rozohněného kamaráda, který jako meč použil vidličku a vzápětí, probodnuvše se tak, aby to nebolelo, skácel se zpátky mezi těstoviny a Vavřince.
„Ale vždyť je to super, musel jsi mít velký úspěch“ snažila jsem se jej uklidnit a očistit od zbytků parmezánu.
„Úspěch byl, to teda jo…“ pokynul blahosklonně dvěma ohromeným tleskajícím strávníkům a přešel do šepotu.
„Kámen úrazu byl v tom, že když jsem se probodl a padl na Pyrama (z čehož měl pokaždé velkou radost), tak se mi přehodily šaty přes hlavu a já tam zůstal ležet jenom v trenkách…no tak se tak nesměj, tobě to třeba připadá směšné, ale ty trenky…“ Upřela jsem na něj slzící oči a škytavě se zeptala:
„Neříkej, že jsi jako Thisbe neměl stylové podvlékačky.“ Jeho zhrzený pohled mi napověděl, že neměl.
„Neměl. A já blbec si ještě ráno vzal takový ty zelený spartakiádní trenky, víš, jsou pohodlný – fakt, ty šaty byly na mrtvici, tak aspoň…“ Utekla jsem na záchod, aby mě číšníci nevyhodili jako rušivý element. Když jsem se dosyta vysmála a upravila make-up, důstojně jsem přikráčela ke stolu, položila jsem mu ruku na rameno a řekla:
„A proč jsi tam zůstal ležet jen tak, proč sis ty šaty prostě neshrnul dolů?“
V odpověď mi přišel pohled profesionála s dovětkem:
„Blázníš, jak jsem si je měl shrnout, když jsem byl mrtvej???“
Vytrénovaná předchozím rozhovorem jsem se snažila zachovat vážnou tvář.
„Prosím tě, a to jsi při tom vůbec neměl trému?“
Podíval se na mě psím pohledem a lehce si poťukal na čelo.
„Pch, celou tu dobu, co jsem na Pyramovi ležel, jsem musel myslet akorát na ty odhalené zelené trenýrky. A to, co jsem předpokládal, že se stane doma, se také stalo. Manželka se mnou čtrnáct dní nemluvila a příbuzenstvo se od té doby tváří, že jsem ze třetího kolena.“

A víte, že od té doby je moje tréma pryč? Akorát mám další problém. Kdykoliv vystoupím před obecenstvo, vzpomenu si na spartakiádní trenky a musím se strašně smát.