Favorité Petry Haasové

Rubrika: Publicistika – Doporučení

V této rubrice vám každý týden představí jeden z autorů PN svých pět FAVORITŮ mezi články, které byly uveřejněny v Pozitivních novinách. Pod pojmem FAVORIT je míněn příspěvek, který dotyčného nejvíce oslovil, hovoří mu z duše a k němuž se rád a často vrací. Na konci této stránky má pak každý autor možnost uvést svou POZNÁMKU POD ČAROU, aby mohl tento nelehký úkol (tj. vybrat jen pět nejlepších) "uvést na správnou míru". 

                                       ►   FAVORITÉ - OBSAH   ◄

20. týden
2006

Dnes vám své  FAVORITY představuje 

Petra HAASOVÁ
stálá autorka Pozitivních novin

Alena Heinová To je život !  Jany Rychterové

Je to, jako to v Čechách bývá: máš něco nového? A naprosto svého? A je to jiné, než nabízí zvyk a plný komerční nákupní košík?  A nemáš dost nabroušené lokty nebo Někoho v show byznysu, kdo by v příhodnou chvíli zatlačil, postrčil, připomněl nebo prostě rozhodl?! Hmm.. tak to máš smůlu, život se nemazlí se solitéry nerozumně nepřizpůsobivými – pošle tě pryč a nedá ti pas!Jo, to je život !
Když se díváte na Janu Rychterovou – ještě než začne hrát a zpívat – těžko pochopíte, proč na nás už dávno neshlíží z billboardů, nemoderuje nějaký populární pořad v televizi nebo nesedí jako host v Banánových rybičkách nebo Krausově Uvolněte se, prosím! Je totiž půvabná i bez kosmetické tvorby, výrazně fotogenická, inteligentní, společenská. Veselá, optimistická bytost – ovšem dostatečně „nepředvádivá“. Její koncerty nemají reklamu a jsou prakticky pokaždé nabité. Proč, to pochopíte, když ji slyšíte zpívat.
CELÝ ČLÁNEK
Jarmila Moosová  Andělská křídla

…zatracená melodie, právě tebe teď potřebuji, abys mi zvonila v hlavě od samého rána!
To nemáš ani trochu soucitu s mýma zarudlýma očima a solí vyšisovanou pletí pod nimi? Hlava mi třeští a chce se mi spát!
Kolik už je to nocí, co se mi v ní převalují a pletou vzpomínky a vize, otázky a odpovědi, slova vyřčená i skrytá… bože, lásko, co to se mnou za čertakusy děláš?
Jak jenom tě mít a přitom se z tebe nezbláznit?
Pomoc, nebe!
Co nevidět hodiny odbijí na nový den, mně chladne lázeň s vonnou pěnou a vlasy křičí po šampónu. Aspoň trochu spánku, než ráno vyběhnu na vlak.
Během noci řádně přituhlo, nevadí, tak oslnivě bílo nebylo už hezkých pár let.
V té ledové nádheře mi nevadí ani invaze štiplavých jehliček do mých tváří - už jsem zase celá rudá jako chilli paprička! Ve vzduchu mínus šestnáct, mínus dvacet od nohou. Moje půl století všelikou chemií chátrající vlasy po čerstvém umytí pokaždé neposedně vlají jako babí léto - zima nezima! Nenalíčená - to dělám až v práci - ospalá, unavená, zarmoucená…
CELÝ ČLÁNEK
Miloslav Švandrlík  Chalupa po dědečkovi

Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce. Za takovou zříceninu jsem dostal bohatě zaplaceno. Kdekomu jsem s potěšením vykládal, jak se mi podařilo vzít pana Jupikáčka na hůl.
Pak se však začaly dít prapodivné věci. Přiběhl za mnou soused Slámka a povídá: „Už jsi to slyšel? Jupikáček opravoval střechu a na půdě mezi haraburdím našel dvě dřevěné sošky. Blahoslavenou Zdislavu a svatého Jana z Nepomuku.Odnesl to do muzea a za každou mu vysolili pětadvacet tisíc!“
Zapotácel jsem se, něco jsem zabublal a už jsem se řítil k panu Jupikáčkovi. „Ty sošky patří mně!“ křičel jsem na něho. „Dědeček mi je daroval už před smrtí, ale nějak jsem na to zapomněl! To věřím, že by se vám hodilo dostat takovou krásnou chalupu zadarmo!“
CELÝ ČLÁNEK
Václav R. Židek   SRDCEM VŽDY ČECH ...

Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života. Zde, za vydatného mého křiku i řevu opilců ve vedlejší budově, jsem se narodil. Jako malý, čtyřapůlkilový drobeček jsem netušil, že mou budoucnost poznamená špatný kádrový profil. A to přesto, že maminka byla "vykořisťovanou" prodavačkou firmy Fejfar – Mládek a tatínek umělecký fotograf – polygraf. Snad jediný, kdo mi kazil budoucí kádrový posudek, byl můj dědeček z maminčiny strany a také můj kmotr Richard Geisselreither z dělnického Žižkova. Nic nepomohlo, že dědeček byl jen chudým podomním obchodníkem s knoflíky a zipy. Nemilosrdně byl zařazen do kategorie odsouzeníhodných živnostníků. A to jsme jej později z vypočítavosti v kádrových dotaznících nějaký čas tvrdě "zatloukali"! Snad k nám bude dnes dědeček shovívavý a odpustí nám to.
CELÝ ČLÁNEK
Jakub Hein   Pohádka o Pohádce

„Tak teď opravdu nevím, kam půjdu! Zvlášť když tak strašně vypadám. Budu tu zkrátka sedět, až se něco stane… Jestli se vůbec něco stane.“
Stál jsem za keřem s naším psem, který se klepal zimou a kňučel. Vlastně on mě svým kníkáním upozornil, že za keřem něco, anebo někdo je. A tak jsem koukal a nic nevykoukal. Potom jsem zase uslyšel ten hlas. Spíš hlásek, takový napůl nastydlý, napůl moldánkový. Jaro bylo úplně na začátku, tráva měla ještě na rozmyšlenou mezi zmrazky a sněženkami, ráno mrzl nos, ale v poledne už bylo teplo, skoro na odložení kabátu. Já mám takové studené jaro rád. Dělá zázraky a nakonec vybuchne obrovskými kyticemi bezů. Každé ráno se na střeše zblázní kos a vyhrává jako všichni ptáci na světě. Na to všechno jsem se těšil v mrazivém ránu. Náš pes taky snášel zimu spíš s radostí – rejdil nosem u země a klepal se i proto, že už to k jeho mrňavé rase trochu patří.
„Nic se nestane. Nic! A možná tady ještě zmrznu!“ teď už ten hlásek opravdu brečel. Vlezl jsem mezi keře a hledal všude kolem, ale nic jsem neviděl, jen prázdnou lavičku. Že by snad keře, nebo náš pes?! Ale proč by náš pes říkal „kam bych šla“, když je to pes a ne čubinka.
CELÝ ČLÁNEK
 
 Petra Haasová:  Poznámka pod čarou
■ Alena Heinová: To je život! Jany Rychterové
Paní Alenka ví, že Jana skutečně taková je. Plná pozitivní energie, kterou kolem sebe šíří prostřednictvím svých šansonů a dobré nálady. Dokáže vás rozesmát i rozplakat, rozezpívat, pohladit po duši. Když si s ní povídáte, máte dojem, že nic není problém. Kdo jiný by ji mohl tak citlivě a pravdivě charakterizovat než ten, kdo ji opravdu dobře zná.
 
■ Jarmila Moosová: Andělská křídla
Do Jarmilina příběhu jsem se vžila úplně. Možná to bylo i tím, že mě zrovna ten můj anděl opustil a já se zařekla, že jsem se mýlila a žádní andělé nejsou.  Skoro stejné pocity a nakonec jistota, že ačkoli ta láska s námi „provádí čertakusy“, život jde, musí jít dál…A možná i mě ten opravdový anděl jednou s opravdovou láskou obejme.
 
■ Miloslav Švandrlík: Chalupa po dědečkovi
Pan Švandrlík mě oslovil už když jsem byla dítě školou povinné. V hodinách výtvarné výchovy nám při „tvoření“ paní učitelka předčítala žáky Kopyta a Mňouka a já se na to vždycky strašně těšila. Později jsem strávila spoustu příjemných chvil nad jeho dalšími knížkami, vede Příšerná smrt krásné dívky (a to jsem duše romantická). Je jedním z mála spisovatelů, kteří mě donutí smíchem k pláči. Jeho nezaměnitelný styl a svérázný humor je pro mě pohlazením i inspirací.
 
■ Václav R. Žídek: Srdcem vždy Čech
Je dobré lidem připomenout, že svoboda není zadarmo a není samozřejmostí. Život se má žít a ne přežívat. Nejhorší je, když o svém místě na světě člověk nemůže rozhodovat sám za sebe. Možná, kdybychom si vzpomněli častěji na ty pomyslné mříže, vážili bychom si více toho, co nám svoboda nabízí. Václavův příběh má v sobě sílu běžce přes překážky i šachového hráče. Život se s ním kolikrát rozhodně nemazlil a já mu do budoucna přeji hodně sil a hodně štěstí.
 
■ Jakub Hein: Pohádka o pohádce
Jedním slovem – úžasné. Jakubova fantazie je prostě nádherná a skutečně jako by neuznávala žádné hranice. Jako by se pomyslně přenesl přes zdi a zátarasy, které si lidé kolem sebe s přibývajícím věkem staví. A přitom stačí jen málo, pohádka spí v každém z nás a na každém z nás je, jestli ji chceme a dokážeme probudit. Jakub to dokázal tím nejněžnějším způsobem – prostě pohádkově.

          Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
                                        ►   FAVORITÉ - OBSAH   ◄

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 05. 2006.