Jiří Krytinář - Petra Haasová: Kdy a kde co končí a začíná

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jiří Krytinář„Už mi to jde! Už chodím i bez berlí!“ volá na nás Jirka Krytinář od vchodu do léčebny v Brandýse nad Orlicí, vítězoslavně zvedá berle k nebi a je na něm vidět, že by je nejraději zahodil do blízkého křoví a rozběhl se… Míříme k němu s fotografem Milanem, míjíme půvabnou fontánu se žlutými lekníny a vstřebáváme ten božský klid. Ticho, vůně vody a stromů… Kam utíkat?
Ale Jirka běží celý život. Běží závod sám se sebou, s předsudky, lhostejností, kolikrát posměšky a podceňováním. A celý život dokazuje, že všechno je jinak…
„Když jsem se narodil, jó, to bylo slávy…“ culí se a vážněji dodává.“ Když jsem pak ve třech letech přestal růst, už to tak slavné nebylo. Zůstal jsem na stopětadvaceti centimetrech, a s těmi žiju tak, jak jsem si to sám zařídil. Měl jsem stejné dětství jako ostatní děti, akorát v jiných rozměrech. Nepociťoval jsem svůj handicap natolik, aby mě omezoval v nějakých aktivitách. Hrál jsem fotbal, plaval jsem, běhal jsem… kde jsemJiří Krytinář s Petrou Haasovou nestačil, tak na mě ostatní děti počkaly.“
 
Na nástěnce rehabilitačního ústavu je umístěn plakát – ve středu 9.srpna se pacienti mohou těšit na posezení s Jiřím Krytinářem – povídání, veselé historky. Báječná rekonvalescence.
A Jirka? Má za sebou dlouhé rozhodování, přemýšlení a dvě těžké operace. Nohy, které díky špatnému úhlu kloubů byly dlouhá léta velmi přetěžovány, jej poslední dobou natolik bolely, že se rozhodl pro radikální řešení.
„Chtěl bych ještě něco dokázat. A také chci být oporou mé dceři Janičce, dokud mě bude potřebovat.“
Od března letošního roku se pohybuje po nemocnicích a rehabilitačních ústavech, a přesto jako by se najednou vynořil nad hladinu všedních dní a plácnul pěstí do stojatých vod. Třináctá komnata, Uvolněte se prosím a četné rozhovory v novinách odhalují jeho život v různých tóninách. Kde se v něm bere ta síla, ptám se?
 
Jirko, obě operace byly velmi náročné a ty jsi v mezidobí stihnul spoustu aktivit – včetně natáčení filmu „Čachtická paní“. Jak jsi přišel k roli v novém filmu Juraje Jakubiska?Jiří Krytinář s Jurajem Jakubiskem
Je to o tom, že pan režisér Jakubisko nezapomíná na staré kamarády. Kdysi jsem s ním točil film „Nejasná zpráva o konci světa“ a byla to báječná spolupráce. V „Čachtické paní“ hraju kapelníka, jsem k vidění na různých hostinách, které Alžběta Báthory pořádala. Měl jsem sice obavy, jestli, vzhledem k operacím, bude pro mě natáčení možné, ale pan Jakubisko mě uklidnil. Řekl mi, že se moje role může zkrátit, uzpůsobit podle situace, prostě že to bude v pořádku. A tak jsem hrál, jezdil v kočáře, všechno naplno. Točil jsem na Oravě, v Pribylině a Velkých Losinách, než mi přišla pozvánka na druhou operaci.
 
Jiří KrytinářNebylo to vůči tvé první operované noze trošku nebezpečné?
Bylo to dobrodružství. Berličky jsem schoval do kočáru nebo třeba za kašnu, ve Velkých Losinách jsem hrál na housle sedíc na kašně. Problém byl v tom, že kdyby se splašily koně s kočárem a já nešťastnou náhodou upadl na operovanou nohu, byl by průšvih. Takže tam byli připraveni takoví dva pořízkové, kteří měli za úkol mě v kritické situaci včas vyprostit z kočáru. Juraj  Jakubisko nic nepodcenil. Vůbec měl všechno perfektně připravené. Skvělá byla také jeho improvizace. Představte si Karpaty, pole hořčice, rybníček – záběr připraven. Kde nic tu nic se objeví čáp, režisér zavelí STOP a čekat, až bude „bocian“ v tom pravém úhlu ke kameře – a točí se dál. Vůbec celková nálada byla uvolněná a spokojená, o tým bylo velmi dobře postaráno, to všechno vytváří atmosféru pro dobré herecké výkony. I pro mě to byla  svým způsobem rekonvalescence. Ten pocit, ačkoli jsem po operaci, můžu se zapojit, můžu natáčet, můžu být s lidmi, které mám rád.
 
To ale nebyla tvoje jediná aktivita mezi operacemi…
To je pravda. Provozovali jsme se zpěvákem Hynkem Tommem pořad „Jiří Krytinář a jeho host“. Já jsem vykládal historky ze života a z natáčení a Hynek zpíval. Tyto pořady mi také dodaly spoustu pozitivní energie. Byl jsem rád, že si s lidmi můžu podat ruku, popovídat si. A strašně mě potěšilo, že se nikdo nezmínil o mém momentálním stavu, všichni mě brali tak, jako bych byl úplně v pohodě.Také jsem byl v několika penzionech pro babičky a dědečky, kde jsme si jen tak neformálně povídali. Dostal jsem kafe a štrúdl a bylo to moc fajn. Vyprávěl jsem jim příhody ze života, hodně je zajímala moje připravovaná kniha. Nová tiskárna Pelhřimov, která se také podílí na knížce, mi nechala udělat fotky, a tak jsme pořádali autogramiády s podpisem fotografií, než se budu moci podepsat pod svůj životopis. Na to se moc těším.
Jiří Krytinář 
A třináctá komnata? Nepůsobilo na tebe nepříjemně mluvit o svém intimním životě, odhalit se tolika lidem?
Záhy po mé první operaci mě oslovil pan režisér Šimůnek z České televize s návrhem na spolupráci v tomto pořadu s tím, že nastala celkem příhodná doba. To je fakt, blíží se mi šedesátka. A také nemám proč tajit svůj život, pocity, životní filozofii před ostatními. Nemám se zač stydět. Hned po operaci jsem měl hodně času na rekapitulaci svého dosavadního života, který mi proběhl hlavou jako černobílý film. Natáčení bylo, pravda, náročnější na pohyb, točili jsme v mém rodišti, u bráchy a také nějaké záběry v Praze. Horší bylo to duševní sáhnutí si „na dno“, člověk se zpovídá a náhle se těm ostatním odhalí třeba trochu více, než by i chtěl. S výsledkem jsem ale velmi spokojen, a navíc jsem byl moc rád a hrdý na to, že tam se mnou byla moje dcera a že dokázala hezky povídat o svém životě, o našem vzájemném vztahu.
 
Vraťme se ještě chvilku k období bezprostředně po operaci. Proč ti dosavadní život proběhl hlavou zrovna jako film černobílý?
No protože to bylo někdy takové smutné, šedivé vzpomínání, i na některé zážitky z dětství, na rodiče… Ale mělo to svůj účel. Pomohlo mi to spoustu věcí přehodnotit, najít vztah k lidem, ke kterým jsem dříve nemohl najít cestu.A po odvysílání Třinácté komnaty mi volala spousta známých lidí a zvali mě na pivo, to je moc fajn.
 
Co tě dokáže hodně potěšit?
Víš, já mám rád, když jsou lidi na sebe hodní. Cením si přátelství, pravdomluvnosti, upřímnosti. Mám rád sluníčko a všechno, co se mu podobá. Tak třeba z kytek mám nejraději pampelišky a slunečnice. Něco ti povím, před velkými rozhodnutími – nebo když se nacházím v zapeklité situaci -  se mi zdává zvláštní sen. Jsem uprostřed vyhořelé, polozbořené vesnice, vstoupím do jednoho z baráčků, kráčím si to neomylně přes ohořelé trámy a najednou na mě v rohu vykoukne pampeliška, právě ta naše bylina-sluníčko, symbol světla a naděje. A také mám rád dobré jídlo, potěší mě svíčková, řízek, taková česká klasika.
 
Rehabilitační ústav v Brandýse nad OrlicíTrošku jsi naznačil, že po operaci upravíš svůj jídelníček.
To je právě další důsledek té mojí životní rekapitulace. Když se hezky staráš o tělo, odvděčí se ti. Pan doktor Vavřík, který mě operoval, mi doporučil upravit životosprávu a šetřit se, a já poslouchám. Vyzvídal jsem na okolí recept na nějakou dobrou dietu, ale bylo mi řečeno, že ten, kdo zná nejlépe své tělo, jsem já sám, a tak mohu nejlépe rozhodnout o tom, co mi prospěje. To je pravda. Snažím se jídla kombinovat tak, aby byla lehce stravitelná a myslím, že se mi to daří. Ale je to moc těžké. Tady, v rehabilitačním ústavě, se totiž všichni, kromě na procedury, těšíme na jídlo, výborně tady vaří.
 
Která procedura je ti nejpříjemnější?
Moc se mi líbí turbovaná koupel. Dají ti do ní bylinkovou esenci a ty voňavé proudy do tebe dvacet minut buší a masírují ti tělo i duši. Příjemné je i cvičení, protože se po každém cítím uvolněnější. Svaly jsem měl v pořádku, vyměnili mi jen klouby, ale svaly přitom také dostaly dost zabrat, takže se musí procvičit, je třeba obnovit činnost šlach.
 
Co plánuješ po návratu z rehabilitace?
Jak už jsem řekl, rád bych dokončil práce na knize a věnoval se svým pořadům, jezdil mezi lidi. Plánuji takovou „putovní minimanéž“, ale to už se nechte překvapit. 
 
Na nádvoří zámečku, který slouží jako rehabilitační ústav, spadlo pár kapek a my musíme udělat ještě pár fotek, aby si také naši čtenáři užili té krásné podívané.
Jirka uhání vedle nás, doslova uhání, a někdy zapomíná použít berle.
Přejme mu příjemný zbytek pobytu a šťastný návrat do Prahy – k práci, divákům, do nového života.
 


                                              


Milí přátelé,
srdečně Vás zveme na první z řady Báječných setkání,
která se budou konat ve valašské kavárně
U frgála,  Starokošířská 9/259, Praha 5.
V úterý  26.9.2006
bude hostem prvního Báječného setkání
herec Jiří Krytinář.
Začínáme v 19,00 hodin,
končit budeme, až nebude o čem povídat.
Těšíme se na Vás
 Petra Haasová a Milan Richtermoc

foto ©  Milan Richtermoc + archiv Jiřího Krytináře

Poprvé uveřejněno v PN: 07.09.2006

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 12. 2008.