Petra Haasová: Když se řekne Mikuláš

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Když se řekne Mikuláš, vždycky na mě dýchne atmosféra výjimečných dnů, jako jsou Velikonoce, Štědrý den nebo třeba narozeniny.
Nejinak to bylo i pátého prosince, když jsem kousek od Staroměstského náměstí čekala na přítele, se kterým jsme byli rozhodnuti strávit večer tím, že prozkoumáme všechny čerty, Mikuláše a anděly, co se jich do Prahy vejde. Můj přítel tomu říkal „psychologický výzkum reakcí obyčejných lidí na nadpřirozené bytosti“ a mně z toho bylo trošku smutno. Pozorovala jsem hemžení malých i velkých bytůstek, které se snažily zapůsobit co nejhrůzostrašnějším dojmem na kolemjdoucí a vzpomínala, jaké to bylo, když jsem se jich ještě dokázala bát.
Odmalička ve mně rodiče pečlivě živili přesvědčení, že když budu celý rok hodná, tak dostanu od Mikuláše cukroví, a když budu zlobit, dostanu od čerta uhlí a řetězem přes zadek. Nakonec se smilovali, a protože věděli, že nezlobit prostě nedokážu, přešli na kompromis. Pokud se přiznám k nějaké lumpárně a jako omluvu řeknu oné trojici básničku či zazpívám písničku, uhlí nebude a cukroví bude.
Celý den jsem poté přemýšlela, kterou kulišárnu přiznat a jakou písničkou svůj prohřešek odčinit. S postupem času jsem však poznávala, že uhlí by pro mě bylo kolikrát výhodnější.
Jednou jsem totiž obrovskému vousatému Mikuláši přiznala svůj podfuk s pampeliškou. Trpěla jsem sennou rýmou a jakkoli krátký pobyt na čerstvě posekaném trávníku nebo v blízkosti pampeliškového pole v mém organismu vyvolal tak bouřlivou reakci, že mě každý musel litovat. Využila jsem toho, když šel táta na třídní schůzku, a já tušila odplatu za to, že jsem nepřiznala poznámku v žákovské knížce.
Když jsem viděla tatínka přicházet s velmi nasupeným výrazem domů, strčila jsem nos do pampelišky a párkrát se zhluboka nadechla. Samozřejmě, že rodiče chudáčkovi, který kýchal o stošest, lapal po dechu, očička měl jenom na škvírku a nakřáplým hláskem fňukal, že si na něj učitelka zasedla, neměli to srdce vyčítat ani to nejmenší.

Když to onoho pátého prosince ze mě vypadlo, vyvolalo to bouřlivou reakci pro změnu u tatínka, a kdyby jej maminka nezadržela, obral by v tu chvíli čerta o řetěz a „odpustil“ mi, jak mi patřilo. Anděl se ze všech sil snažil udržet vážnou tvář, zatímco Mikuláš se smál ještě dole na chodníku. Od té doby mě rodiče drželi co nejdále od pampelišek a dobu třídních schůzek jsem vždycky trávila pod bedlivým dozorem rodiče, který se jich právě neúčastnil.
 
To všechno mi probíhalo hlavou, když jsem pozorovala aktivitu čertů a čertíků, zatímco můj přítel se zpozdil, zřejmě psychologickým výzkumem andělů někde na Žižkově.
„Hudry, hudry…. byl jsi hodný?“ ozvalo se po mé levici a já jsem se zájmem čekala, co řekne asi pětiletý chlapeček, kterého maminka s rozzářenýma očima táhla, zřetelně se vzpouzejícího a znechuceného, směrem ke Staroměstskému náměstí. Hošík se zastavil a se zachmuřeným výrazem si přeměřil onoho opovážlivého pekelníka, který se nad ním skláněl.
Byla to dokonalá trojice. Mikuláš měl na sobě bílý plášť s červenými a zlatými ornamenty, husté bílé vousy mu zakrývaly téměř celý obličej a v ruce graciézně třímal velkou zlatou hůl.
Anděl (Andělka) vypadal opravdu andělsky. V dlouhých blonďatých vlasech se mu skvěla zlatá hvězda, štíhlou postavu obepínaly bílé šaty (pod kterýma moje závistivá představivost tušila dvoje podvlékačky a boty „důchodky“), a celý dojem dotvářela obrovská bílá křídla z pravého peří (které moje závistivá představivost ohodnotila jako slepičí).
Čert byl od hlavy až k patě černý a kudrnatý, až na půlmetrový červený jazyk, dovedně přilepený na bradě a dva obrovské červené rohy, které nyní bojovně natáčel k vyhlédnutému dítěti. Nastala chvilka ticha, do které zazvonil jasný dětský hlásek.
„Vlať se do hlobu, šíšelo a neotlavuj nolmální lidi!!!!“ spustil s ručkama v bok malý zbojník a zaujal bojovný postoj. Čertovi poklesla sanice a jazyk se tím prodloužil o dalších pět centimetrů. S vyvalenýma očima udělal krok nazad a zvysoka šlápl na nohu zkoprnělému Mikuláši, který zařval a upustil pár slov, která by vyděsila i otrlého námořníka.
Zčervenalá maminka popadla chlapečka za ruku,  koktala něco jako že neví, odkud ty výrazy to dítě má, strčila andělovi něco do ruky a táhla svou opět se vzpouzející ratolest směrem k metru.
Anděl se podíval na kovovou desetikorunu ve své dlani, vytáhl zpoza křídla krabičku cigaret, jednu si zapálil a andělským hlasem sdělil oběma vyvaleným společníkům: „To nemá cenu, vole, dem na panáka“.
Dívala jsem se za nimi a v duchu slyšela řinčení řetězů a vzpomínala na ten báječný pocit malého, zvláštního strachu, když jsem kdysi utíkala přes půl města, aby mě nedohnal čert a neplácl řetězem.

Vtom dorazil můj přítel a sdělil mi, že zachraňoval čerta. Na moji jízlivou otázku, jestli to nebyl spíše nějaký ten anděl, mi popsal dramatickou situaci.  Když vycházel doma ze dveří, proběhla kolem něj malá holčička, která úpěnlivým hláskem volala: „Maminko, maminko, ve výtahu je chcíplej čert!!!!“ Přesto, že se nemohl ubránit úsměvu, že pekelníci jsou považováni za zvířata, takže nemůžou umřít, ale chcípnout, se vydal směrem k výtahu, ve kterém opravdu našel čerta. Ležel na podlaze, řetěz omotaný kolem krku a levé nohy a přiblble se usmíval.
„Vyvedl jsem ho ven a motal se tam nějaký Mikuláš. Oba dohromady v sobě měli, typuju, tak dvacet panáků všeho možného. Tak jsem je spároval a uháněl pryč.“

O osudu těch dvou jsem neměla čas uvažovat, protože k nám přistoupil malý, kulatý čert a udělal na mého přítele „Bu bu bu!“ Ten se sehnul a zblízka na něj udělal „Ble ble ble!“ Čert se rozchechtal a rozjařeně zaburácel:
„Ty bláho, ty na to strašení nepotřebuješ ani převlek!!!!!“ a odkymácel se směrem k osamocenému andělovi, který právě z posledních sil bránil svoje křídla proti bandě puberťáků.

Výzkum skončil. Vydali jsme se mlčky směrem k zastávce tramvaje a já přemýšlela, s čím vyrukují moje děti, až se jednou pátého prosince u nás doma ozve zvonek a silně podroušený čert se jich zeptá:
„Hudry, hudry…….byli jste hodní?“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.