Tajemství břitvy pana Occama
Čím si zasloužila břitva pana Occama (čti Okema), abychom jí věnovali svoji pozornost? Byla snad tak ostrá, tak výjimečná? Jak se vůbec pan Occam holil? Nebyla ze solingenské oceli? Nebo vůbec nejde o nástroj a pojmenování je pouze výstižnou metaforou? Takové a mnohé podobné otázky je možno klást si už proto, že, bohužel, jméno Williama Occama je veřejnosti mimořádně málo známé.
Eduard Světlík: Ruka trhu / Na rotopedu do Evropy
Neustále si stěžujeme, jaký příval násilí se na nás denně řítí z televizní obrazovky či z filmového plátna, kolik je ho ve všech možných videohrách, jimž se oddávají naše děti. Vše se přitom děje svižně, hravě, bezbolestně, přitažlivě. Následky jsou známé: čím dál více kriminality, brutality, násilných činů a vražd.
Špecialisti / Všetko viem / Tréning
Mestská väznica mala veľmi dobrú povesť. Chýry o jej úspechoch v prevýchove narušených existencií sa dostali až za hranice. Niet divu. Tamojší psychológ vedel citlivo vystihnúť, čo sa v jeho zverencoch skrýva.Vražedné, násilnícke, či zlodejské chúťky obyvateľov nápravnovýchovného zariadenia úspešne liečil prácou. Áno, dobre počujete, prácou. A nie hocijakou. Ale šitou priamo na telo.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Co v životopisech nenajdete
Březen se každoročně stává měsícem, kdy média tištěná i elektronická věnují mnoho místa internetu, knihám a autorům. Pamětlivým čtenářům býval a leckdy stále je blízkým klenečský rodák J. Š. Baar, jehož velkým přítelem byl už od dětství hudební skladatel Jindřich Jindřich. Z dopisu, který Baar poslal pozdějšímu národnímu umělci, poznáváme spisovatelův vztah k hudbě.
Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!
Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.
Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – II. (13)
Jednou urážel pana Vlacha službu konající kulturní referent. Měl řeči, že je špatné to, co kapela hraje, že jde o propagaci západní kultury atd. Všichni seděli u stolu a jedli. Táta to ovšem nevydržel. Vyskočil a pověsil toho pána za límec saka na věšák. Pánové ztuhli, chtěli ho sundat, aby nebyl malér, ale otec zařval: „Kdo ho sundá, ten půjde na jeho místo!“
Vladimír Vondráček: Únor
Co se tehdy u nás odehrálo, už ví sice každý, ale jaká to byla historická tragedie, si bohužel stále nezanedbatelné procento našich občanů nechce připustit. I tehdy byl únor mrazivý, 23.2. v Praze sněžilo, 25.2. klesla teplota ráno na –11 a maximum bylo –4 st.C. A tak Gottwaldova beranice na Staroměstském balkóně – tedy vlastně na jeho hlavě, právem vstoupila do dějin.
Michal Dlouhý: Četnické děti
Arazím a Jarý, ale i Šiktanc, Šebestík, Turko, Němec, Jaroš, Ambrož jsou jména známá díky televizním obrazovkám doslova milionům diváků. Můj zájem o historii četnictva trvá již dvacet let a za tuto dobu jsem shromáždil úžasné množství materiálu vypovídajícího o činnosti československého četnictva. Až v době přípravy třetí řady seriálu Četnické humoresky jsem začal poznávat potomky četníků jejichž jména se objevila v úspěšném televizním seriálu.
Jiří Stanislav - Zdeněk Pošíval: Návrat na česnekové pole
Později mě požádal, abych se mu mrknul na nějaké monology, jež si připravil na herecké zkoušky: stal se v divadle elévem a vzápětí udělal přijímačky na brněnskou JAMU. Začal studovat. Málem mi zmizel z očí, ale brzy se objevila v novinách jeho fotka, kterak nese transparent s nápisem VÁLKA JE VŮL. Po srpnové okupaci emigroval do zámoří, věnoval se pantomimě, občas napsal nějaký dopis a dokonce poslal šek na podporu stávky při výročí Palachovy oběti.
Ivan Kolařík: KOLONOSKOPIE - kukátko tajné intimnosti
Upozorňuji, že se mi tato procedura, které se pravidelně po řadu let podrobuji, vůbec, ale vůbec nelíbí. Naopak! Naplňuje mě neutuchající hrůzou, zvláště od té doby, co se mě kolega nejapně zeptal: “Jak to víš, že to byl prst?” I když svému urologovi důvěřuji, protože je to slušný člověk od rodiny, kolegova otázka moji důvěru přece jenom trochu nahlodala a při potupné proceduře čínského urologa bedlivě pozoruji.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (12)
Vtom se ozvala rána a voda zase výrazně stoupla. Oba jsme měli na sobě kožichy a já jsem se začal zabývat myšlenkou, jak ho při prolomení ledu shodím a kterým směrem budu plavat ke břehu. Situace se stávala kritickou. Do konce pořadu zbývalo asi osm minut. Ostré praskání se ozývalo stále častěji, to jak diváci ustupovali na tu část ledu, kam voda ještě nedosáhla. Hrozila už přelitím na sedadla židlí.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (29) Boleslav Polívka
Poprvé jsem se s Bolkem Polívkou setkal v roce 1993 na jubilejním X. Filmovém smíchu v Rychnově nad Kněžnou, který byl věnován jeho filmové a televizní tvorbě. Když jsem byl na besedě vyzván, abych o tomto mimořádném klaunovi řekl pár slov, zmohl jsem se pouze na to, že z úcty a obdivu k tomuto našemu velmistru srandy se mně chce vyslovovat jeho příjmení spisovně – Polévka.
Zdeněk Reich: Vůně z léta moravského
Když jsem si přečetl v červencovém čísle Čechoaustralana, nového krajanského časopisu, který začal v květnu tohoto roku vycházet v Melbourne, článek šéfredaktorky Barbary Semenov, znovu jsem si vyvolal všechny ty libé vůně, o kterých píše, tím spíše, že jsme se právě vrátili z té bájné země, kde jsme sami pilně nasávali tyto vůně, o nichž se pisatelka zmiňuje.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Z Florencie do Říma, konečná je u Kolosea
Curzio Malaparte zase popsal reakce amerických vojáků, kteří zničehož nic stanuli tváří v tvář takovému zázraku. Generál Clark, jak píše Malaparte, vstal a mlčky si prohlížel gigantickou, místy probouranou stěnu a mnoho děr po dřevěných kůlech, na nichž kdysi spočíval mramor. Nakonec zareagoval čistě vojensky. „Pěkná práce!“ řekl uznale.