Sloupky Jiřího Menzela (11)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Naše líce jsou zkrátka vyžehlenější, neřku-li někdy přímo oteklé.

Rád se dívám v televizi na filmy pro pamětníky, filmy natočené před válkou, za války i těsně po válce, na filmové žurnály i jiné dokumenty z těch dob. Je to zajímavé srovnávat. Obzvlášť mne zajímá, jak tehdy vypadaly ulice a lidé v nich. Pokud se scéna, či záběr odehrává v Praze, snažím se odhadnout, kde asi byl film natáčen, a co se všechno od té doby změnilo, jaké byly tehdy tramvaje a jak auta před válkou jezdila ještě vlevo. Nesleduju jen děj filmu, dívám se na kompars, chodce v ulicích, pozoruju jak jsou ti lidé oblečeni. Většinou tmavě a nepestře, skoro všichni muži mají klobouky, ve tvářích se dají číst prožité starosti a obavy minulých let, a co mne vždy nejvíc uhodí do očí, je poznatek - jak jsme všichni od té doby ztloustli.
Byly ovšem i tehdy majestátní figury, pan Pištěk, například, ale prostřídám-li na své obrazovce film či dokument z minula se záběry natočenými dnes, je ten rozdíl evidentní: Až moc dobře se nám teď žije.
Asi někde existuje statistika, která umí vyčíslit o kolik mají v průměru Češi za posledních čtyřicet let víc kolem pasu, ale tloušťka figury snad tak ani moc nevadí. Horší je, že se nám zřetelně zakulatily tváře. Jejich výrazy změkly. Naše líce jsou zkrátka vyžehlenější, neřku-li někdy přímo oteklé. Pro mne jako pro filmaře může být dnes problém najít mužný obličej. Tvrdý, ostře řezaný s pevným pohledem. Takový, jak ho známe z kovbojek. Kdybych měl dělat film o dělnících (a to bych někdy rád), těžko budu hledat mezi českými herci tvář odpovídající představě řemeslníka, proletáře, nebo jiného mužného hrdiny. Snad jenom pan Lukavský, či Radek Brzobohatý vypadají mužně, a jak je oba znám, oba taky v tom nejlepším slova smyslu muži jsou. V obličejích nás ostatních je už zapsán měšťanský blahobyt a pohodlí, kterému jsme se zaprodali. Můžeme ztělesňovat nanejvýš Matěje Broučka nebo jeho další četné varianty. Ostatně ani tváře pravých dělníků a řemeslníků se dnes od tváří úředníků či živnostníků příliš neliší.
Tak nevím…
Zahlédl jsem tuhle sebe i pár svých vrstevníků v jednom starším českém filmu. Bývali jsme štíhlejší. Na proměny tváří svých druhů jsem si zvykl, na tu svou nikoli. Holím se raději potmě. 
Důvod k protestování se v tomto nemocném světě najde vždy.

Sotva začne mladý člověk rozum brát, záhy shledá, že svět není tak docela v pořádku, jak si ve svém mladistvém idealismu představoval. I rozhodne se svět napravovat. Nestačí mu ovšem jen dobrý úmysl, je třeba, aby jeho dobrá snaha byla před světem náležitě demonstrována. Z toho jsou pak protestní shromáždění, různé akce od sprejových nápisů po zdech, přes protestní hladovky až po vytloukání výkladních skříní a zapalování automobilů. Důvod k protestování se v tomto nemocném světě najde vždy, záleží na tom, jaká brožurka mladistvému obroditeli nejdřív padne do ruky a s jakými myšlenkami, s jakým ideálním a jednoduchým řešením se vytasí ti nejbližší z jeho vrstevníků kolem.
Jedna z těch na první pohled zjevných nespravedlností světa, je utilitární vztah člověka ke zvířectvu. To je velmi vítaný a velmi vhodný objekt k protestům. Je samozřejmě snazší a viditelnější bránit nebohá zvířátka, než bránit lidi. Jinak by se takové demonstrace neodehrávaly před Mc’Donaldem, ale o kousek dál, na Náměstí republiky, kde se neprodávají karbanátky, ale kde se kšeftuje s drogami.
Vrhat se pod koně v Pardubicích, je docela vzrušující sport, a zachraňovat morčata a bílé myšky před krvelačnými výzkumníky je ovšem viditelnější a méně nebezpečné, než bránit bezmocné důchodce, terorizované místním gangem.
Chystá prý se velká deratizační akce v Praze. Statisíce myšek, krys a potkanů má zahynout. Už vidím jak se budou u vstupech do kanálů srocovat mladí idealisté, vlastními těly budou zabraňovat ke vstupu deratizátorům, budou demonstrovat, demonstrovat a demonstrovat, plni toho nádherného pocitu, že svou činností přispívají k nápravě lidstva.
Tak nevím…
Byla tady demonstrace před cirkusem. Taky nejsem příznivcem drezúry se zvířaty, ale pokud by chtěl mladý člověk něco udělat pro spravedlnost tohoto světa, měl by spíš protestovat proti jiné drezúře, která je na světě mnohem častější a taky je nebezpečnější. Totiž proti drezúře s lidmi. 

Žádná šťastná náhoda ze mne milionáře neudělá.

Jeden dobrý člověk z okruhu mých známých pravidelně sází. Nevím jestli do Sportky nebo jiné loterie, ale pokaždé těm zlodějům posílá týdně nějaký obnos. Ne velký, zato se železnou pravidelností. Chvíle, kdy se v rozhlase nebo v televizi oznamují výsledky slosování, patří vždy k jeho nejnapjatějším okamžikům týdne, kdy se všechno musí na těch pár minut zastavit. Ta vzrušující chvilka naděje, že tentokrát konečně bude protržena smůla, ty drobounké, letmé úvahy o tom, co si počne s vyhranými penězi, patří k jeho šťastným a rozechvělým chvilkám dne. Samozřejmě nikdy nic nevyhraje, jen těm lotynkářům už za ta léta odevzdal hezkou hromádku peněz.
Nebyl jsem nikdy dobrý student, ale matematika mne docela bavila. Fascinuje mne její neúprosná logika. Podle této logiky je pravděpodobnost každé výhry, dělena počtem sázejících, samozřejmě zmenšená ještě o tučný podíl, který shrábnou organizátoři. Každá výhra jednoho šťastlivce je podmíněna desetitisíci ostatních zklamaných sázejících. To mne vždy odrazuje: Jak by asi mělo být novopečenému milionáři, když si uvědomí, že jeho štěstí je zaplaceno mnohonásobnou smůlou těch ostatních. 
Mám-li být upřímný, kdybych vyhrál, asi bych se takovými pocity taky netrápil. Ale pro jistotu raději s výjimkou dobročinných tombol nesázím.
Občas se při těch lukrativních soutěžích dívám na obrazovku, pozoruji ty rozzářené tváře několika šťastlivců, mávajících vyhranými bankovkami do publika a snažím se potlačit svou hořkou závist, pocit, který pravděpodobně se mnou sdílí většina ostatních diváků. Dokonce na chvilku zblbnu tak, že uvažuju o brzké koupi tiketu. Naštěstí však dostanu včas rozum a smířím se s tím, že žádná šťastná náhoda ze mne milionáře neudělá.
Tak nevím…
Naděje je krásná věc. Ale pro ty sázkaře zbytečně drahá. V tom vzrušujícím podnikání - hry s nadějí na zbohatnutí, je zaručeně jisté jen jedno. Tou jedinou a nespornou jistotou zůstává zisk pořadatelů. 

Pokračovámí příště
  
    další sloupky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 04. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.