Teď už mi za mé výroky nic nehrozí, nicméně mi tu a tam některý z novodobých kádrováků umyje hlavu za to, že se snažím vidět věci střízlivě.

Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.
Teď mi už za mé výroky nic nehrozí, nicméně mi tu a tam některý z novodobých kádrováků umyje hlavu za to, že se snažím vidět věci střízlivě. A tak jsem dostal přes nos za můj dávný výrok o tom, že jsme se, na rozdíl od jiných národů, v našich dějinách vždycky uměli s okupanty nějak kulantně dohodnout. Možná že to bylo v zájmu přežití dobře, ale určitě nejsme národ mučedníků, jak se občas někdy tváříme. A hned jsem dostal přes nos. Neměl jsem právo o tom mluvit, když jsem sám netrpěl. Točil jsem si za totáče filmy, zatím co ostatní, perzekuovaní krutým režimem, marně běhali po pracovních úřadech a trpěli po kotelnách a umývali výkladní skříně.
A tak se musím ospravedlnit. Vždycky jsem cítil rozpaky, když se mluvilo o našem utrpení pod sovětskou okupací, o Biafře ducha a podobně. Vzpomenul jsem hladové běžence z Etiopie a měřil je s českými posrpnovými uprchlíky v embéčkách. Porovnával krvavost maďarské revoluce v padesátémšestém s vpádem Varšavské smlouvy do Čech o dvanáct let později. Pol-Potovské vraždění a Stalinovy gulagy byly myslím něco jiného než normalizační čistky. Řádění bolševika bylo v Čechách víc nesmyslné a hloupé než výhradně kruté.
Ale asi není rozhodující počet obětí. Bezpráví se nedá měřit množstvím prolité krve. Nevím, co si můžou pamatovat dnešní mladí horlivci, ale já si pamatuju moc dobře, že útlak nezačal od sovětských okupantů, ale od českých kolaborantů. Pamatuju, jak byli Rusové prvních pár měsíců po srpnu bezradní, protože Češi drželi při sobě. Represe se nekonaly, byli jsme příliš na očích ostatního světa.
Byli to naši lidé, kteří s represemi začali. Ne jenom ctižádostivý Husák vystřídal Dubčeka. Všude, ve všech vrstvách, ve všech oborech se objevily zvrácené povahy, lidé většinou malých schopností a špatných morálních kvalit, kteří odhadli, že pro ně nastala příležitost, jaká se nebude opakovat. Totiž, že pro ně nastal čas vystřídat ty schopnější. Byli takoví i mezi mými kolegy v divadlech a filmu. Sami začali ty schopnější denuncovat a likvidovat. Pamatuju si to dobře.

Tak nevím…

Češi netrpěli pod okovanou botou okupanta. Trpěli pod pokřivenými povahami Čecháčků. Trpěli nejvíc tím, že se jim museli přizpůsobit. A to není kruté, to je jen hloupé a nešťastné. Je to tak trochu mýtus, vymlouvat se na nešťastnou polohu a na agresivitu jiných. Nejsme takové holubice, jaké bychom se rádi viděli, a jsou národy, které mají své dějiny důstojnější než jsou ty naše.