Sloupky Jiřího Menzela (20)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb a kteří by si podobný přepych, mít vlastního komorníka, rádi dovolili.

To jsem si zas něco nadrobil. V jednom svém sloupku jsem se zmínil o tom, jak mne navštívil jeden zběhlý učitel a nabídl se mi za komorníka. Nebyla to recese, myslel to vážně, ale já jsem neměl tu potřebu mít kolem sebe někoho, kdo by o mne musel pečovat, a tak jsem ho odmítl. Napsal jsem o tom jako o zajímavé kuriozitě a byla na to taky zajímavá reakce.
Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat. Chtěli najít toho člověka, ptali se, jaké měl finanční požadavky, chtěli další podrobnosti, bylo vidět, že mít dobře vypadajícího sluhu by brali jako prestižní věc.
Nevzal jsem si adresu ani žádné jiné spojení na toho člověka, a tak jsem nemohl ten zájem jeho příštích možných zaměstnavatelů uspokojit. Jestli ten mladík stále ještě nenašel svého pána a jestli ho ta pošetilost nepřešla, sděluji mu touto cestou, ať mne znovu vyhledá, dám mu několik lukrativních adres na docela zajímavé lidi, se kterými může mít legrační život.

Tak nevím...

Samozřejmě, že jsem dostal i nějaké pohoršení vyjadřující dopisy. Některé byly i anonymní. To už tak patří k věci. Většina z nás dospělých vyrostla a byla vychovávána v prostředí, které se na funkci sluhů, služebných, komorníků a podobně dívá s rozpaky. Je v nás mnoho plebejského demokratismu, nejsme jako třeba v Anglii na třídní rozdělení zvyklí. Je v nás, už z dějinných tradic, zakořeněn princip rovnostářství víc než u jiných národů. Nějak se neumím rozhodnout, jestli je to tak dobře.
Obecně se má za to, že sprosťáctví je znakem upřímnosti
a hlavně nonkonformismu.

Jako děti jsme od rodičů až do dob dospívání nikdy sprosté slovo neslyšeli. Dlouho jsem měl dokonce za to, že jsou to výrazy dětské a že je dospělí snad ani neznají. Že to je omyl jsem poznal, až když jsem jako malý kluk jedno takové, od svých vrstevníků odposlouchané, před rodiči bezelstně vyslovil a vzápětí byl citelně potrestán. Pochopil jsem, že určitá slova jsou tabu, ale existují. Mnohem později, při důvěrnějším seznámení s naší literaturou jsem s překvapením zjistil, jak některá z těch slov byla už dávno používaná našimi obrozenci a dokonce i Janem Husem.
Když jsem dokončil svůj první hraný film, vzal jsem na první promítání své rodiče. Měl jsem úspěch. Tleskalo se, všichni mne chválili a plácali po zádech, já byl před rodiči pyšný a těšilo mne, že ze mne mají radost, jak jsem se bláhově domníval.
Jen moje maminka byla po projekci nápadně zticha. Mlčela, rozpačitě se usmívala, a když jí a tatínkovi gratulovali, sama neříkala nic. Měl jsem obavy, že se jí nelíbilo razítkování zadečku, tehdy byla nahota ve filmu ještě dost revoluční.
Maminka pořád mlčela a až doma, když se zavřely dveře, tak mi ostře vyčinila za to, že „se ve filmu mluvilo sprostě“. Měla na mysli nářek pana přednosty o tom, že „Inspektorská zahrádka je v prdeli." Dlouho trvalo, než se s tím „sprosťákem Hrabalem“ smířila, a jak se svět měnil a silná slova se z televizní obrazovky ozývala čím dál tím častěji, tak mi pomalu odpouštěla, ale nikdy neopomněla podotknout na moji adresu - „že se tam taky mluví sprostě“.
Je to už hodně dávno, vzpomínám si, jak kdysi před mnoha lety hlediště Tylova divadla strnulo a mně přeběhl mráz po zádech, když jsem z jeviště uslyšel pana Högra, jak v Čapkově Loupežníkovi vykřikl naplno slavnou větu: „Já na morálku seru!“. Silná slova měla tehdy svou výbušnost a při jejich vyslovení se mnozí i červenali. Dnes se ta slova používají běžně, v kinu, v televizi, na jevišti, v literatuře. Obecně se má za to, že sprosťáctví je znakem upřímnosti a hlavně nonkonformismu.

Tak nevím...

Jenom pozoruju, jak je to dneska snadné a laciné - být nekonformní. A jak k tomu - být konformní - to jest slušný a bez siláckého upozorňování na sebe sama - je dnes, v tom podivném překotně utíkajícím světě, třeba mít čím dál tím víc odvahy.
Špatně pochopené zdvořilosti (tvrdí, že úcty) mi zarputile vykají.
To je horší, než kdyby mi říkali dědečku.

Je dobré býti nejmladším. Býti nejmladším je určitá výsada, patří k tomu rozmazlování, odpouštění různých lotrovin, každá hloupost vám projde.
Svého času jsem byl nejmladším ve filmové škole, potom skoro nejmladším režisérem na Barrandově. Jenom Hynek Bočan byl o pár týdnů mladší, a to mne taky zlobilo, že mu patřilo to právo juniority. Tak jsem alespoň býval – taky i jako režisér, jedním z nejmladších ze štábu. Vydrželo to dost dlouho, ale uplynulo několik pátků a dneska jsem zase pro změnu jedním z nejstarších, ne-li úplně nejstarší ze všech svých spolupracovníků.
Seniorita má zase jiné výhody. Například vás pouštějí sednout. Zato hůře snášíte drzosti těch spratků kolem. Stejné drzosti, kterých jste se dopouštěli na starších kdysi vy.
Byl jsem kluk, drzý spratek a ještě dlouho potom jsem jako kluk vypadal. A samozřejmě mi všichni tykali. To mi vadilo, a zvláště po prezenční službě, kdy se uniformám zásadně tykalo, jsem to těžko snášel.
Dneska se situace obrátila a všichni kolem mne mi zase vykají. Já už všem tykám, chci, aby oni tykali mně, oslovuji je křestními jmény a prosím je: „Říkejte mi třeba vole“! Ale všichni ze špatně pochopené zdvořilosti (tvrdí, že úcty) mi zarputile vykají. To je horší, než kdyby mi říkali dědečku.
Není nad staročeské onikání. To znělo aspoň ironicky a člověk si ho mohl vykládat jak chtěl. Zkuste si někdy mezi sebou onikat - má to svůj půvab.

Tak nevím...

Oni ti Angličané s tím svým „you“ v singuláru i plurálu nejsou blbí. U nich ta zdvořilost a úcta spočívá v tom, jak se to „you“ vysloví. Ale co je zdvořilost a úcta v Čechách…? 

Pokračování příště

   další sloupky

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 09. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.