Sloupky Jiřího Menzela (6)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Termín televizní kanál byl ve vztahu k vysílaným programům
vybrán s velkou jasnozřivostí.

Dětem to nejlepší se říkalo kdysi. Pohádkové knížky nám ilustrovali Svolinský a Trnka, tatínek nám do dětského pokoje pověsil obrázky Josefa Čapka. Byla to vlastně taková naše první výtvarná výchova. A nejen výtvarná, v těch obrázcích byla něha a vůbec trochu jiný vztah ke světu, než jak ho pociťujeme dnes. To bylo ovšem v dobách předtelevizních. Dnešní drobeček civí síťkou své dětské postýlky na obrazovku dřív, než otevře své první leporelo. Civí a civí tak, jak to ostatně bude dělat celý svůj dlouhý život až do toho fotelu v domově důchodců.
Tatínek s maminkou těch dnešních pacholátek už vyrůstali pod vlivem Křemílka, víly Amálky, zatímco Micky maus a kačer Donald byl zavrženíhodný kýč. To jsou bohužel už taky jen loňské sněhy. Oči a uši dnešních dětí jsou vystaveny bohatému výběru všech kanálů komerčních i nekomerčních. (Někdy mívám pocit, že ten termín kanál byl ve vztahu k vysílaným programům vybrán s velkou jasnozřivostí.)
Dětská duše je televizí tvrdě připravována na život. Střílí se, vybuchuje a rozbíjí o sto šest. Japonské, americké a jiné příšery se všelijak napalují, triumfují, deformují a likvidují navzájem. Žádná babiččina pohádka neuměla být tak krutá. Dětská očička si zvykají i na trochu jinou neevropskou výtvarnou kulturu.
Český vklad je v těchto dílech ve zvuku. A v nich hlasy českých herců „umělců“. Pitvoří se v nich, skřehotají, podivně kvílí, všelijak zpotvořenými skřeky. A ta čeština! Kde jej její něha a slovníková bohatost? Kde je Erben, Karafiát, Čapek, nebo Jiří Suchý?
A to všechno, vulgarita, násilí, se zapisuje do dětských dušiček, které jako houba vsakují tyhle kulturní zážitky a tvoří si svůj vztah ke světu.
Tak nevím...
Dětem to nejlepší. Vrtá mi hlavou: Jestlipak ti redaktoři v televizi, co nám tu kulturu tu i cizozemskou pečlivě vybírají, jestlipak taky mají děti? 
Lhostejnost, neschopnost citu je nakažlivá. 

Nemohu si pomoci, jsem dost starý na to abych mohl pozorovat, jak se šíří bezohlednost, zatímco ostrůvky slušnosti mezi námi jsou čím dál tím menší. Lhostejnost, neschopnost citu je nakažlivá. Je jí kolem nás plno a zvykáme si na ní. Je nebezpečí, že se tou lhostejností všichni nakazíme dřív, než si nákazy stačíme všimnout.
Viděl jsem včera v televizi tvář mladého muže, který pro pár korun zavraždil své dva mladší sourozence, po činu šel na diskotéku a potom klidně spát. U soudu dostal deset let. Je mladý, nemohl dostat víc.
Těch deset let bude ve společnosti lidí stejného druhu, mezi nimi se mu bude posilovat jeho filosofie arogance k ostatním, s velkou pravděpodobností se posílí jeho brutalita a neschopnost soucitu. Co se stane po těch deseti letech? Vrátí se mezi normální lidi a co bude dělat? A co budou dělat lidé, kteří budou nuceni s ním žít?
Nedá mi, abych neotevřel knihu jedné velmi moudré staré dámy. Agatha Christie se o takových věcech zmiňuje ve svých pamětech. Píše: ...Mohu se zdržet odsouzení těch, kdo zabíjejí - ale jsou podle mého pro společnost zlem; nevnášejí do ní než nenávist a berou od ní co se dá. Jsem ochotna věřit, že jsou tak uzpůsobeni, že se narodili s jistým defektem, pro který by jich člověk možná měl litovat; ale ani tak by je jistě neměl šetřit - neboť je nemůžete šetřit o nic víc, než byste mohli šetřit člověka, který vyvrávorá ze středověkého městečka postiženého morem a vmísí se mezi nevinné a zdravé děti z nedaleké vsi. Nevinné je třeba ochraňovat; musí mít možnost žít v lásce a míru se svými sousedy. - Napsala před lety paní Agatha a dále píše: Co můžeme dělat s těmi kdo jsou zatíženi vrozenou bezohledností a nenávistí, pro něž životy jiných lidí neznamenají nic?
Tak nevím.
Ta moudrá paní má pravdu. Co s nimi. Neumím si představit, že je kriminál polepší. Navíc ten náš měkký a milosrdný zákon posílí jejich zpupnost, dodá odvahu i slabým povahám, které se brutalitě zatím jen obdivují. Je to svůdné a je to nakažlivé. Naučit se být tvrdý je pro nepřipravené duše pohodlnější.
Tvůrci tak po několikaměsíční práci vypadají jako uličníci,
kteří nesplnili očekávání kritikovo.

Stává se, že člověk se vrací z divadla pln nadšení, chápe proč se v dávných dobách zapřahali fanoušci do kočárů svých oblíbenců. I já bych někdy rád tlačil po hezkém představení auto těch co mi na jevišti udělali radost. Na druhý den si vezmu noviny a zjistím, že jsem blbec, kterému se líbilo něco, co je špatné, nedokonalé, málo významné, tradiční, nevýrazné...
Všichni jsme chodili do školy a dostávali známky. Někdy možná nespravedlivé, ale dávali nám je učitelé. Ti, o kterých se dalo předpokládat, že předmět, ze kterého se zkouší, ovládají přeci jen lépe, než zkoušený žák.
Dospěli jsme, ale někteří z nás dostávají známky pořád. Blouznivci, kteří se dopouštějí té pošetilosti že předkládají výsledky své činnosti veřejnosti a vystavují se hodnocení recenzentů, kritiků a různých jiných teoretiků.
Tady se ta znalost předmětu už tolik nepředpokládá. Málokterý recenzent opravdu něco ví o herecké práci, o pravé funkci výtvarníka, rozpozná, za co může a nemůže dramaturg, v čem je skutečná vina či zásluha režiséra. Kritici mají jiné vzdělání a jiná kritéria než muži a ženy profese. Dají se tedy lépe opít rohlíkem a mnozí z nich těžko rozpoznají slušnou práci od nafouklé bubliny. Často je recenze ovlivněna bolením zubů, osobní antipatií, ohledem na jiné recenzenty. Nehodnotí se práce, její výsledek, ale většinou se srovnává dojem hodnotitele s jeho představou. Tvůrci tak po několikaměsíční práci vypadají jako uličníci, kteří nesplnili očekávání kritikovo.
Jedno dobré divadlo uvedlo představení hry, která se v jiném divadle zapsala před lety do paměti díky skvělému výkonu dvou hereček. Režie, obě hlavní herečky, celý soubor, uskutečnili s onou legendou velký zápas. Zápas, který se myslím více než zdařil. Nadšení diváci by obě herečky nosili na rukách stejně jako obě jejich předchůdkyně před lety ve Stavovském. Leč mezi diváky sedí také kritik a dává známky. A hle: V recenzi velmi významného deníku se dočteme pohrdlivý odsudek. Plivanec na pečlivou práci a úsilí: „Neudělali jste to tak, jak jsem si představovala a basta“!
Tak nevím...
Za mnoho let, kdy už tady nebudou tvůrci onoho představení, a nebudou už ani jeho pamětníci, někde v archivu výstřižků zůstane po tom hřejivém svátku stopa. Bude to onen plivanec v Lidových novinách.

Pokračování příště
 
    další sloupky
  

Foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 03. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.