Jsme lidé chybující a jako takoví patřičně zvědaví

Listovní tajemství je dobrá a užitečná věc. Mělo by nás chránit před neomalenci a jinými nepříjemnostmi. Jsme ale lidé chybující a jako takoví patřičně zvědaví. Vy možná ne, ale já, kdykoli se setkám s kouskem pohozeného či ledabyle položeného papíru, bojuju s pokušením do něj nahlédnout, uhádnout z náhodně nalezených řádek kus lidského osudu. Snažím se domyslet, co se za nimi skrývá, kdo je asi ten, který je napsal a kdo je asi ten, komu byly ty  řádky určeny. Zvítězí mé dobré vychování, ale i z neotevřené obálky dostane má fantazie silný náboj.

Tu zvědavost jsem asi zdědil po mamince. Věděla dobře, co je to listovní tajemství, ale občas jí to nedalo. Omlouvala to svou starostí o syna a občas nakoukla do mých papírů, i když věděla, že se to nemá. Jednou jsem ji vytrestal. Nechal jsem na stole v předsíni otevřenou obálku a do ní vložil papírek s textem: Maminko, nebuď zvědavá! Za malou chvíli jsem uslyšel její kuckání. Stála uprostřed místnosti ve své bezelstnosti s papírkem v ruce, snažila se zadržet smích a z rozpaků mi chtěla dát pohlavek za to, že jsem ji tak nachytal.

S pohlednicemi je to ještě horší. Nerad je posílám a ještě víc nerad na ně píšu ty obvyklé banality. Většinou píši nesmyslné vzkazy, kterými trestám ty, kteří na mně pohlednici vyžadovali. Josefu Abrhámovi jsem jeden čas posílal nejraději z hodně velké dálky - jako třeba ze San Franciska či z Tokia - lístek s jediným slovem: Heč!

Tak nevím…

Kdysi jsme ze skautského tábora posílali lístky s veršíkem, který se nám zdál vtipný: Milá máti, čas se krátí, prachy  došly, honem pošli! Po letech, to už jsem byl dospělý a světem zběhlý filmař, jsem někdy z nedostatku vtipu poslal domů lístky se stejným textem. Vztah k listovnímu tajemství bývá relativní. Naše tehdejší poštovní doručovatelka ho chápala po svém. Už zdálky mávala na naši maminku mým lístkem a volala na ni přes celou ulici: „Jirka vám píše! Má se dobře, ale už nemá peníze!“

Za posledních dvacet, třicet let si filmová výroba vychovala diváka,
který se rád kouká na darebáctví všeho druhu

(psáno před natočením filmu Obsluhoval jsem anglického krále)

Nějak se na mne poslední dobou hrnou ceny a čestná uznání. Bohužel ne za nový film, jenom za „Celoživotní dílo“. Ne že bych ty ceny nepřebíral rád, to asi dělá každému z naší i z jiných profesí dobře: Brát na vědomí, že naše práce nebyla zbytečná, a že si jí někdo všiml. Ale přece jenom to slovíčko „celoživotní“ vede k úvahám, jestli už ten tvůrčí život není u konce a jestli to člověk nemá brát jako pokyn, že už je nejvyšší čas s tím přestat. Stává se, že člověk začne dělat voloviny, a vzhledem k jeho stáří a dosavadní „zasloužilosti“ nikdo z jeho okolí nemá odvahu mu říci:“Už toho proboha nech!“

Trochu jsem tak bral tu cenu ze San Franciska i z FITESU a teď zase z Itálie a kdoví, kdo si ještě na mě vzpomene. A když se tak podívám, jaké filmy se dneska točí, a na které filmy lidi chodí, začínám těm mým dárcům dávat za pravdu. Dělají se a úspěch mají filmy, které já bych už neuměl. Jenom přehlídka titulů filmů, které běhají v kinech a na obrazovkách budí dojem, že polovina populace je zaměstnáním buď kriminalista, nebo kriminálník, že každý druhý občan je buď zločinec nebo jeho oběť.

Myslím na filmy, které kdysi oslovily mne; na filmy Renoirovy, Charlese Chaplina, de Sicy, Felliniho a řady dalších. Filmy o lidských radostech i strastech, filmy, ve kterých bylo jen málo místa pro špatné lidi. Za těch posledních dvacet, třicet let si filmová výroba vychovala diváka, který se rád vidí darebáctví všeho druhu a žádá zpátky na filmařích, aby mu předkládali čím dál tím rafinovanější zvrhlíky, sadisty a podobnou verbež. Moderní člověk se patrně rád na takové lidi kouká, cítí se asi o něco lepší a nachází v těch filmech i omluvu pro vlastní otrlost.

Tak nevím…

Když si tedy vzpomenu, jaké vznikaly filmy za těch sto let až do dneška, a když si uvědomím, jak se film vyvíjel za mého života, dovedu si dobře představit, jaké budou vznikat filmy, až tady nebudu. A když tedy vím, jaké budou vznikat filmy, až tady nebudu, budu vlastně rád, že tady už nebudu.

Zdeněk si vydechl a řekl, že je mu, jako by se napil vody ze studánky

Už mám taky to požehnání civilizace, kterému se říká kabelová televize. Kdysi dávno nám stačil jen jeden kanál a celý národ si vždy měl druhý den o čem povídat. Co nového s Jeníkem Hamrů, jestli se primář Blažej rozvede a podobně. Dneska je národ rozdělen, programů je víc, já už mám těch kanálů patnáct. Sedím si tedy před svou bednou a surfuju po nich. Mám v ruce krabičku, mačkám knoflíky a přepínám s kanálu na kanál. Doufám, že snad někde zahlédnu přece jenom něco zajímavého.

Na jednom kanále si dávají pěstmi do zubů dva slavní američtí herci. Na dalším se o sto šest střílí a bouchají granáty. To jsou dva kanály veřejnoprávní. Přepínám na komerční stanici – opět rvačka, tentokrát mezi herci českými. Další stanice mi nabízí otevírající se hroby. Jiná válku gangů. Ostatní kabelové zdroje, pokud mne nezajímá život pod mořem, nebo fotbal, mi předvádějí jen další přestřelky a bouračky. I v programech určených dětem, jsou rvačky a záludnosti. Tentokrát kreslené a o to surovější.

Tento způsob marného hledání mezi programy po něčem slušném není pro mne nový. Zažil jsem to už před lety v Americe, kde těch kanálů bylo mnohem víc a výběr mezi programy ještě zoufalejší. Navíc vše bylo drobeno reklamami častějšími a agresivnějšími než zatím máme dneska u nás. Byli jsme tehdy se Zdeňkem Svěrákem u přátel v Malibu, milionářské čtvrti Los Angeles. Polehávali jsme u bazénu a kochali se výhledem na Pacifik.  Televizor tam mají puštěný od rána do noci a když jsem procházel halou pro něco k pití, zahlédl jsem koutkem oka na obrazovce něco černobílého a to mne zastavilo. Byly to první záběry filmu, který jsem důvěrně znal: „Lásky jedné plavovlásky“. Zavolal jsem Zdeňka, oba jsme si sedli na zem a vychutnali ten film až dokonce. Venku hřálo kalifornské slunce, doléhaly k nám hlasy přátel, cachtání v bazénu šumění palem a cinkání sklenic, ale my seděli, dívali se, oba už po několikáté, na ten jemně nahořklý příběh a ani jsme nedutali. Film skončil, Zdeněk si vydechl a řekl, že je mu, jako by se napil vody ze studánky.

Tak nevím…

Ještě nejsme s televizí tak daleko, jako v Americe, ale už i u nás je těch studánek nějak málo.

OHLASY NA ČLÁNEK

Milý pane Menzele,

souhlasím s Vaším článkem a ještě přidám, že se stále více objevují jak v televizi tak ve filmech příběhy z nemocnic, kde lidé obvykle umírají na rakovinu a podobné. Sice je to lidské, ale já jsem tuto nemoc prodělal a člověk neví celý další život co bude dále. Nemocnici od té doby nesnáším a ke všem těm krvákům ještě tohle. Tak se raději nechám unášet romantickými filmy ( Pichlerová a podobnými „slátaninami“ ) a v televizi vyhledávám 2. program, kde mi jsou milejší skutečné příběhy o skutečných lidech.

Dobrý den pane Menzele,

občas se na televizi dívám a to stále méně. Poslouchám raději rádio, kde oheň a krev není vidět. Ale i zde se situace stále horší viz Radiožurnál. Zbývá již jen Čro2 - Praha a regionální Čro, na pár hodin lze přeladit na Český rouzhlas 6. Když někde objevím starý český film a zázrakem francouzskou veselohru tak mám svátek. Bohužel nechápu, co je na tomto mém ohlasu pozitivního.

Jiří Filip, Brno,
04.03.2008

filip.jiri(a)upcmail.cz