Sloupky Jiřího Menzela (3)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na můj vkus je v této populaci příliš velké procento těch, kteří chtějí být slavní a málo těch, kteří chtějí být jenom prospěšní.

Je mi smutno. Před chvíli jsem vyhodil ze dveří jednoho mládence. Na první pohled to nebyl blbec. Byl slušně oblečen, přijel až odněkud z Moravy a požádal mne, abych mu zprostředkoval setkání s Jean-Luc Godardem, nebo aspoň a Rogerem Vadimem. Chce se stát slavným hercem a to nejlépe rovnou ve Francii. Zeptal jsem se ho, proč si vybral zrovna toto životní poslání a on mi odpověděl, že být filmovou hvězdou by se mu líbilo. Francouzsky sice moc neumí, ale to je maličkost. Nikdy zatím nehrál a ani to nikde nezkoušel, ale ví, že to bude umět. Na moji opatrnou námitku, že cesta ke slávě není tak jednoduchá, mi se suverénní jistotou odpověděl, že Bardotová, nebo Delon taky žádné školy neměli a to, co oni, dokáže on bez problémů taky.
Nebyl to blázen. Vypadal slušně. Měl maturitu, byl tedy gramotný. Jenom asi četl ty nesprávné knížky a hloupé časopisy. Bohužel není v této generaci jediný. V mnoha hlavách se dneska z touhy po slávě rodí taková obludná fikce. Ten chlapec měl jenom trochu víc sebevědomí a teď bude chodit s přesvědčením že jsem mu zabránil v kariéře, a že nebude slavný jen proto, že jsem ho nechtěl seznámit s Godardem nebo s Vadimem. Je mi ho líto a je mi smutno ze všech těch mladistvých naivů, jejichž duše a mozečky, pilně masírované populárními časopisy, hloupými knížkami a televizními seriály vyrůstají v představě slávy a snadnosti jejího nabytí. Že pravým cílem života je, stát se úspěšným rockerem, nebo manekýnkou.
Každý normální smrtelník ví, nebo aspoň tuší, že houslový virtuos nepadá se stromu, ale že musí od útlého mládí a tvrdě cvičiti. U herectví to tak zřejmé není a u filmové režie už vůbec ne. Působil jsem na několika filmových školách a někteří z těch filmem okouzlených mládenců, mi nezakrytě dávali najevo, abych je neobtěžoval Čechovem nebo Aristotelem, abych nezdržoval zbytečnostmi z historie a rovnou jim vyklopil ten trik, jak dostat za první film Oskara. Nic proti ctižádosti, ale na můj vkus je v této populaci příliš velké procento těch, kteří chtějí být slavní a málo těch, kteří chtějí být jenom prospěšní. O těch opravdu prospěšných se v populárních časopisech bohužel moc nepíše.

Tak nevím...

Svět kolem nás je dnes už takový, že se na nikom nevyžaduje výsledek. Vyžaduje se úspěch. Všechny ty soutěže, festivaly a žebříčky pohánějí pošetilé duše k úspěchu. Zanechat po sobě dílo není dnes cílem. Cílem je být viditelný, míti ten správný image a ocitnout se na titulní stránce blbého magazinu. Aspoň na těch patnáct Warholových minut být slavný.

Nikdo nemůže říci, že jsme imunní proti jakýmkoli vlivům.

Jeden mladý a nadaný herec prohlásil onehdy v televizní besedě, že nevěří, že by umění mohlo mít na někoho nějaký vliv. - Inu asi má pravdu. Kdo taky z normálních lidí by mohl mít na takovou zbytečnost, jako je umění, dostatek času. Pokud ovšem nepokládáme za umění knížky od Harlekýna, nebo ty nekonečné televizní durchfally jako je Dallas, nebo Manuela. O vlivu takových perel na lidskou duši trpělivého konsumenta se bohužel pochybovat nedá.
Nikdo nemůže říci že jsme imunní proti jakýmkoli vlivům. Lidská duše se vyvíjí, nepozorovaně, pomalu ale zato neustále. Nikdo z nás není od přírody vybaven definitivně, můžeme mít snad uloženo něco v genech, ale všechno ostatní, morálku, světový názor, schopnost vztahu k ostatním, čerpá a obměňuje z příkladů kolem sebe. Osobnost člověka je vystavena vlivům svého okolí. Pověz mi s kým se stýkáš, co čteš a já ti povím kdo jsi. Mladí lidé, kteří nejlíp cítí, že někde je chyba, hledají nějaké rychlé a snadné řešení a jejich světový názor je snadno a rychle vytvořen s pomocí hospodských kamarádů, nebo laciné brožury. Z toho co si přečte, pokud číst ještě umí. Samozřejmě velký podíl na zformování jeho mysli má televize, ten velký vymývač mozků. 
Chápu tu obavu vyvolanou minulými lety z jakékoli reglementace, či cenzury, ale trochu mne udivuje ta lehkověrnost s jakou si odpovědní papaláši neuvědomují tu zrůdnou moc, jakou má nad každým občanem televizní obrazovka nebo potištěný papír.

Tak nevím...

Ale jedno je mi zřejmé. Kdybych místo Karla Čapka četl Karla Maye asi bych byl jiný. Neříkám horší, ale jiný.
Některé věci mají zůstat nesnadno přístupné, protože jakmile jsou dostupné snadno, ztrácí svoje kouzlo.

Zuřila tu jednu chvíli diskuse o tom, co by se mělo či nemělo zakazovat. Jestli je správné, aby určité filmy a jejich scény plné sexu a násilí byly tak snadno přístupné dětem. Zastánci absolutní svobody hrozili peklem následných nesvobod, ubozí rodiče se báli, že jim televize, ta vymývačka mozků, vycvičí z potomků lhostejné a otrlé spratky. Čistota mravů a mysli na jedné straně, právo na vlastní rozum a nebezpečí plynoucí z autorit na straně druhé.
Můj dobrý moudrý tatínek. Sotva jsem se naučil rozeznávat písmenka, dal mi najevo, že celá jeho velká knihovna je mi bez výjimky k disposici, že si v ní mohu hrabat a listovat podle libosti, číst si i o věcech, kterým nebudu rozumět. Nebyla tu pro mne cenzura, nebyly tu knihy nedosažitelné pro malého kluka ani později pro pubescenta, který pomalu začínal chápat to, čemu neměl rozumět. Samozřejmě, že jsem poměrně brzy našel v tatínkově knihovně mezi Čapky a Dostojevským taky publikaci se slibným názvem „Krása ženského těla“ a ta se stala předmětem mého usilovného studia. Samozřejmě, že jsem pak objevil, v zadní řadách za sebranými spisy Jaroslava Vrchlického, mezi jiným i takové poklady jako jsou paměti Franka Harrise, onoho novodobého Casanovy. Tato půvabná knížka s názvem „Můj život a mé lásky“ svědčí taky o cenzurních poměrech první republiky. Byla vydána ve třech dílech. V prvních dvou jsou popisovány Harrisovy osudy, jeho cesty a setkání s cizokrajnými krasavicemi, ale ty nejzajímavější epizody jsou ve vrcholných okamžicích vytečkovány s odkazem na díl třetí. Ten byl vydán pouze jako soukromý číslovaný výtisk a teprve tam si pak každý mohl dočíst jak která avantýra dopadla a její podrobný průběh. Pro čtrnáctiletého kluka neocenitelná věc. Nemusel jsem se prokousávat páně Harrisovým životem. Ty nejlepší kousky mi servírovala prvorepubliková cenzura.
Nebyl mi tedy vydán žádný zákaz. V naší rodině panovala tolerance demokracie a důvěra. Nicméně jsem tyto výpravy do zadních řad tatínkovy knihovny podnikal výhradně v době, kdy jsem byl bezpečně sám doma. Nebyl bych patrně trestán, ale musel jsem vědět, co se má a co se nemá. To nebylo pokrytectví, bylo to tak zavedeno, že některé věci mají zůstat nesnadno přístupné, protože jakmile jsou snadno dostupné, ztratí své kouzlo.
Tolik o přístupnosti sexu. Násilí se v tatínkově knihovně nevyskytovalo, televize tehdy nebyla a k tomu, abych byl šokován stačilo, aby některému z mých kamarádů tekla po klukovské rvačce z nosu červená.

Tak nevím...

V lidské historii po celou dobu co existuje homo sapiens vždy a všude existovala taky nějaká tabu. S odstupem času či z jiného geografického prostoru tabu třeba směšná a zbytečná, ale vždy měla, alespoň po určitou dobu svůj účel. Nemyslím si, že jsme natolik sapiens, natolik dospělí, abychom se bez některých tabu obešli. 

Pokračování příště

   další sloupky

foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.