Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (8) - Groucho Marx

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (8): GROUCHO MARX

Nádhernou, ztřeštěnou komiku bratři Marxů známe u nás z amerických filmových komedií třicátých let - „Kobylkáři“, „Kachní polévka“, „V cirkuse“ a „Noc v opeře“. (Kdysi jsme v televizi viděli ještě také krátkometrážní televizní komedii z roku 1960, „Neuvěřitelná loupež klenotů“, kdy se trojice nejslavnějších bratrů objevila před kamerou naposled.) Ilustrace © Ondřej Suchý
Na počátku jich bylo pět: Groucho, Harpo, Chico, Gummo a Zeppo. Od mládí vystupovali na různých music-hallových scénách jako hudební klauni (Chico byl vynikajícím klavíristou, Harpo neméně vynikajícím harfeníkem, Groucho hrál na klarinet, saxofon, hoboj a pikolu). Gummo a Zeppo — bratři nejmladší — trojici výraznějších sourozenců časem opustili a stáhli se do ústraní.
Každý ze zbylých tři bratrů byl výraznou osobností; GROUCHO MARX (1891—1977) byl však mezi nimi postavou dominantní.
Humor bratři Marxů byl milován i nenáviděn. O Grouchově prioritním postavení v trojici svědčí také to, že jediný ještě hrál ve filmech v padesátých letech. V roce 1954 vydal Grouchův syn Arthur knihu „Život s Grouchem“. Snad tím tatínka inspiroval, neboť o pět let později — v roce 1959 — vydal sám Groucho Marx autobiografickou knihu „Groucho a já“. (Jediný Harpo pak ještě svého bratra následoval a vydal v roce 1961 svou autobiografii s názvem „Harpo promluvil“.)
Grouchovi za jeho života vyšla pak ještě další kniha — „Dopisy Groucho Marxe“ — která obsahovala 290 jeho dopisů, sršících typickým grouchovským humorem. Škoda, že u nás nebyla přeložena. Přijměte proto alespoň pár Grouchových výroků a tři anekdoty, vybrané z mnoha těch, která o něm dodnes po světě kolují...

Grouch Marx
VÝROKY
+
„...jsem si jist, že průměrný filmový fanoušek dokáže dost brzy rozeznat Ingrid Bergmanovou od Harpo Marxe. Nevím, zda bych to dokázal já, rozhodně bych se však o to rád pokusil.
+
Jó, když jsem byl jednou se svými bratry na Aljašce, tak tam byla taková zima, že jsme se museli ráno mejt v rukavicích!
+
Burbank byl vtipálek, který všechny druhy ovoce a zeleniny křížil tak dlouho, až se octly v tak zmateném a nervózním stavu, že nebylo možno rozeznat, zda ty ubohé rostlinky mají přijít na stůl syrové nebo vařené.
+
Buď je ten člověk dočista mrtvý — anebo mi stojí hodinky...
+
Já nikdy nezapomenu tvář člověka, kterého jsem jednou viděl, ale ve vašem případě jsem ochoten udělat výjimku.

ANEKDOTY
Groucho v hlavní roli
+
V rozvodové při v Santa Monice se pani Edna Eden Marxová snažila dosáhnout co nejdříve alimentů, proto informovala soud, že její manžel, komik světové popularity, dostává za jedno vystoupení v televizi dvě stě tisíc dolarů a až půl miliónu dolarů za roli ve filmu.
Předseda soudu nad tím spráskl ruce a poněkud závistivě poznamenal: „Páni zlatí! Půl miliónu dolarů! To prezident Johnson až do konce svého úřadování dostával jen sto tisíc dolarů ročně.“
„Zajisté,“
řekl na to skromně Groucho Marx, „jenže, pane předsedo, jestli smím upozornit, to byl docela jiný druh komiky!"
+
Jednou se v úzké hollywoodské uličce mezi filmovými ateliéry střetly dva fordy. Seděli v nich dva známí komikové, Charlie Chaplin a Groucho Marx.
„Nemysli si, že couvnu!“ křikl ze svého vozu Charlie.
„Ode mne to taky nemůžeš čekat,“ ubezpečil svého protijezdce Groucho.
Charlie Chaplin, aby ukázal, že má dost času, vytáhl odkudsi velmi ostentativně noviny a dal se do čtení. Po chvíli mu na dvířka vozu zaťukal Groucho Marx: „Charlie, prosím tě, až ty noviny přečteš, půjč mi je taky…“
+
Když Groucho Marx dospěl do věku, kdy sám tvrdil, že jeho stáří se dá spočítat jen na kybernetických strojích, potloukal se po Hollywoodu — pokud zrovna nevystupoval v televizi — a kdekoho na potkání mile urážel. Také známá filmová hvězda Doris Day poněkud zkameněla, když ji Groucho Marx oslovil s tím nejmilejším úsměvem: „Drahoušku, byl bych velmi potěšen, kdybyste mě tu a tam pozvala na některou ze svých svateb."

(Příští sobotu:  Antonín Nálevka)  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Ilustrace © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 04. 2009.