Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (1) Raffael
Můžete vstoupit bez klepání, nemusíte čekat na vyzvání – už teď jste vítáni… Zastavte se na chvíli, uklidněte mysl a otevřete duši. Vnímejte krásu obrazu a nechte jej na sebe působit. Vtiskněte si obraz do srdce nebo jej vložte do přihrádky svých vědomostí. Všímejte si celku i detailů a dívejte se dle libosti – nikdo vás nebude rušit. Tato galerie je pro Vás otevřena non-stop. Přeji Vám příjemné zážitky při každém setkání s obrazem.
Marta Urbanová: Capri
Jediný čaj, který jsem pila jako nektar, mně naservírovali v přímořské hospůdce na Ischii. Přinesli mi zlatavý mok v křehké baculaté sklenici na nožce. Posvátně jsem ho usrkávala a dívala se na moře, na protější ostrůvek od něhož po lávce přicházel můj manžel. Obklopovala mě atmosféra krásy a pohody, dalo by se říct, že poezie.
Eva Vlachová: Jen počkej, zajíci!
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Michal Dlouhý: Kutnohorská pátračka
Na místě činu se od vrchního strážmistra Falty dozvěděli, že neznámý pachatel nejprve omráčil psa majitele domu, aby nerušil svým štěkotem. Poté vymáčkl okenní tabule do u oken ze zahrady a do v krámě odcizeného koše naskládal velké množství zboží. Způsobeným hlukem však vzbudil Josefa Ch. bydlícího v domě, který zalarmoval sousedy.
Karel Novotný: Jaroslav Hájek – Duše muzikanta
Řeč bude o známém hudebním textaři Jaroslavu Hájkovi z Kaliště, kraje pod Javořicí na Vysočině. Tento člověk je známý svými texty hlavně pro dechové orchestry, neboť tento žánr má u nás dlouhodobou tradici, a to od poloviny 19. století, kdy průkopníkem byl František Kmoch. Za tuto dobu se ještě nepodařilo nikomu, kdo se dechovou hudbou zaobírá, dostat se do české knihy Guinessových rekordů. Ten spočívá v tom, že právě Jaroslav Hájek složil texty písniček s názvem města či obce v počtu 26. Toto číslo není konečné, v roce 2012 bude opraveno na 30, protože přibyly další.
Ondřej Suchý: Joža Mrázek-Hořický, podepsal se navždycky!
Chci-li právě letos v březnu připomenout jednoho půvabného člověka Jožu Mrázka-Hořického, který byl model-umělec, veršotepec, recitátor a malíř naivista, mám k tomu důvod věru pádný: 28. března roku 1906, tedy před sto lety, se v Hořicích v Podkrkonoší Joža Mrázek narodil. „Slavný model umělec“, „král modelů“ nebo též „modelissimus“, to jsou tři z titulů jimiž se tato osobnost sochařských a malířských ateliérů honosila.
Jitka Vykopalová: Vladimír Půhoný - Ženská těla
Na 4. března 2010 připadá připomenutí druhého výročí úmrtí významné osobnosti světového věhlasu z oblasti moderní divadelní scénografie a malířského umění, profesora Vladimíra Půhoného. Ve Stockholmu proběhla 4.- 25. února 2010 výstava části obrazů z posledního období tvorby tohoto významného umělce s názvem ”Ženská těla”. Vernisáže se osobně zúčastnil český velvyslanec Jan Kára a další diplomaté z české ambasády ve Stockholmu. Výstava vzbudila velkou pozornost mezi širokou veřejností, byl jí věnován prostor v médiích a byla hojně navštěvovaná.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (12)
♦ Usilovná práce je důkazem ctižádosti, ale i strachu z budoucnosti. Líní lidé mohou být filozofy, ale jsou příliš líní na to, aby domysleli hrůzu svých konců. ♦ Starý člověk je jako kompjútr. Má spousty poruch, je často opravován a přesto je rád, když mu omakávají klávesnici. ♦ Opravdu velké blbosti dokáží udělat blbci vzdělaní. Nevzdělaný blbec nedomyslí svou blbost do konce.
Pavel Pávek: Osobitý malíř hledá tajemno
Když plakáty zvou zájemce na výstavu malíře Reona Argondiana, stávají před galerií často fronty. Plátna vyzařují tajemno, mystiku a magii stejně jako celá osoba autora. Používá při své tvorbě staletími ověřené techniky starých Mistrů, nechává se nezřídka inspirovat jejich náměty, celou svou osobností vyvolává představu renesančního člověka.
Dobrovolnické centrum sdružení Okamžik
Ing. Miroslav Jaroš převzal 26. února 2007 z rukou primátora Pavla Béma, patrona Křesadel Tomáše Töpfera a ředitelky Hestia – NDC Olgy Sozanské cenu Křesadlo, která je určena „obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci“. Ing. Jaroše, zapojeného v našem dobrovolnickém programu od března 2004, jsme na cenu Křesadlo nominovali pro jeho obětavost v pomoci těžce zrakově postiženým, při které neztrácí optimismus a smysl pro humor.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Faustovské obsese Josefa Váchala
„Dnes Velký pátek a po obědě jsem proklínal a zlořečíl Nazaretskému: asi proto, že vše přelidněno a že nelze tomu, kdo chud žíti svým šťastným životem o samotě, obklopen krásou Přírody. Proklínám též národ, v němž darebáci dostali se k veslům, že jsem odstaven a bez kusu zahrady a vlastního domku, kde bych bez ohledu na ostatní dvounožce nerušen své práci žíti mohl.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)
Nedaleko od toho města, kdež rytíř Vilibald bydlel, stál starý hrad na skále vysoké a černé, kterýž již letitému rytíři náležel. Jednou Vilibald přijda k tomu rytíři, mluvil s ním, chtěl-li by ten hrad prodati, že ho koupí. Starý rytíř svolil k tomu, a když Vilibald peníze vysázel, shrnul je rytíř a putoval do Jeruzaléma, kdež se za křesťany až do smrti modlil. Toho času na břehu řeky Reyna málo kdes víno rostlo, z velké části byla tato krajina lesem porostlá a v těch toliko místech uhledali jsme zdělená pole, kdež rytíři a jiní páni své hrady a pevnosti měli.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!