Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (13) - Jiří Štuchal
Začínal v brněnském kabaretu v roce 1931, psal písničky, konferoval je, imitoval Vlastu Buriana a jako imitátor sportovního komentátora Josefa Laufera se dostal v roce 1935 poprvé před rozhlasový mikrofon, v Bassově „Klap-zubově jedenáctce“. V brněnském roz¬hlase pracoval pak jako redaktor ce-lých jedenáct let. Autorsky se podílel na výstupech Jozéfka Melhobó, v roce 1947 vydal v Brně svoji první knížku - „Řečí šestapadesát“.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Petra Haasová: Nákupy, nákupy
„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek.
Jaromír Matoušek: Keltská hlava
V květnu roku 1943 byly zcela náhodně při těžbě písku na okraji obce Mšecké Žehrovice nalezeny čtyři zlomky sochy. Zlomky jsou z opuky a představují významnou keltskou osobnost. Její provedení ukazuje rysy, typické pro umění tak zvané laténské kultury z období 450–430 před Kristem, tj. plochý obličej, mandlové oči, esovité brvy kolem očí, knír či ucho v podobě lotosového květu. Nedávná analýza odhalila na základě studia historické literatury význam stylizovaného účesu v podobě pásu vlasů na jinak vyholené hlavě, probíhající od ucha k uchu nad čelem. Tzv. tonsuru, ve středověku účes irských mnichů, byla v předcházející době odznakem keltských duchovních osobností – druidů.
Jan Žampach: Mít dobré sousedy
A tak jsme začali uvažovat, jak si usnadnit popsání toho kterého souseda, aniž bychom museli ovládat orientační a popisné znalosti. Začali jsme si všímat různých vlastností a typických znaků vzezření toho určitého souseda. Tímto jsme pomaloučku a postupně dospěli k jejich přezdívkám, které nám bezpečně popisují určitou osobu, a tak vyloučíme pochyby, že jde o případnou záměnu.
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Dobromila Lebrová: Josef Mánes, malíř
Josef Mánes bývá označován za zakladatele českého novodobého malířství a sice malířství zcela národního, které je jedním z pilířů naší kultury. Mánesova rodina pocházela z Radnic u Rokycan, kde se narodil Josefův dědeček František Mánes. Vyučil se mlynářství a byl zaměstnán v Praze ve Štítkovských mlýnech, kde dnes - skoro jako žert historie - stojí výstavní síň Mánes.
Radek Laudin: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku
V této knize Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku se píše mimo jiné o tom, kde se natáčel slavný film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, kde stála plovárna u řeky ve filmu Rozmarné léto, kde stála chalupa ve filmu Na samotě u lesa, kde žila Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde je Soví hrad ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde žila rodina Homolkových ze známé filmové trilogie a řadu dalších tipů.
Renata Šindelářová: …a řekl básník: Poezie je pro mě pořád tajemstvím
A tak jo, přiznám se rovnou. Jméno PETR KUKAL jsem poprvé zaznamenala teprve nedávno ve spojitosti s knížkou fejetonů „O počítačích převážně nevážně“, které je Petr autorem. Přirozeně jsem se domnívala, že Petr Kukal je pravou rukou spisovatel a levou „ajťák“. Obráceně nikoliv, neboť tak kreativního ajťáka, plného humoru, jeden nepotká. Zahájila jsem detektivní pátraní.
Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (1)
Je začátek února 2010, trápí nás vlezlá a protivná zima a podle dlouhodobé předpovědi ještě dlouho bude. Brrrr…Za trochu slunce dám i kus života. Nejlevnější letenku na Šri Lanku jsem vygooglila u Asia Speciál. O takové společnosti u nás jsem nikdy neslyšela, a tak jsem se tam vypravila osobně. Pro jistotu. Ještě že jsem na asijské poměry zvyklá.
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně: