Ondřej Suchý: Časopis SENIOR REVUE - dobrá volba
Senior Revue je dnes jediný společenský měsíčník pro aktivní seniory nad 60 let, jehož cílem je bavit, vzdělávat a informovat početnou, avšak mediálně málo oslovovanou skupinu obyvatelstva. Za rok své existence si získal velkou oblibu mezi čtenáři ...
Josef Čermák: Janáček ušima toronských kritiků
Janáčkovy opery - a to platí především o jeho poslední opeře Z mrtvého domu - na světové hudební fórum pronikaly pomalu. V kanadském Torontu byla tato opera poprvé provedena až letos. S plánováním její inscenace se začalo už před lety. Janáček totiž patřil mezi oblíbence nedávno tragicky zemřelého (vracel se s rodinou z dovolené, po přistání na torontském letišti ho ranila mrtvice a cestou do nemocnice zemřel) šéfa Kanadské opery Richarda Bradshaw.
Dar z nebes - úžasná korespondence pánů V+W
Desítky knih a desítky cédéček od Jana Wericha nebo o Janu Werichovi, od Voskovce a Wericha nebo o Voskovci a Werichovi, zaplňují nám dnes už celé řady v našich knihovnách. Píšu-li o „nás“, myslím tím všechny ty, které už v útlém mládí, ne-li přímo v dětství, lapila firma V + W do šťastného zajetí a nepustila po celý život. Je nás moc a tak mohou i po velké oslavě 100. výročí narození obou velikánů (2005) vycházet každoročně další a další novinky z díla (či o díle) těchto dvou vzácných pánů.
Bludný Holanďan v La Manchi nezabloudil
V případě výtečného barytonisty Richarda Haana, známého nejen naší, ale i světové operní veřejnosti, tomu tak skutečně je. O tom hovoří kniha Jiřího Levého o uměleckých a sportovních osudech uznávaného operního pěvce. Kniha o překonání kanálu La Manche není na našem knižním trhu první, a vybízí proto alespoň k dílčímu srovnání.
Marta Urbanová: Jindřich Prucha
Pod Železnými horami, nedaleko Běstviny stojí dva domky, č.65 a 93, kde se říká na Župandě. Ve starším domě č.93 dával štětcem na plátna svůj pohled na okolní krajinu malíř Jindřich Prucha. Ale v těchto chalupách nestávala jeho rodná kolébka. Jindřich se narodil 19.9.1886 v Uherském Hradišti. Jeho otec, četnický strážmistr byl v r.1894 přeložen do Čáslavi.
Miloslav Švandrlík: VZPOMÍNKA NA NERU / NEMĚL NÁROK
„Taky že je! Vždyť jeho nejlepší přátelé mu jinak neřeknou než Švanda!“ potvrdil jsem. „Takže se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda,“ huhlal si můj pes do deky, ve které byl zachumlaný tak, že mu koukal jen čenich. „Co budeš dělat, až začne opravdu mrznout?“ pomyslel jsem si a čekal, co z něj zase moudrého vypadne.
Oskar Leo Krause: Poslední žijící humorista
To o sobě prohlašoval sám velký Vladimír Škutina. Ani jsem o tom moc nepochyboval, vždyť se pamatuji na jeho rozhovory s Janem Werichem, vždyť jsem četl jeho knihu Prezidentův vězeň. Před jeho velikostí se sklonila i mocná Strana a musela před ním kapitulovat i všudypřítomná StB, protože pouze na základě žádosti Amnesty International dala v době tvrdé normalizace souhlas k jeho vystěhování i s celou rodinou.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (1)
Když císař Fridrich, toho jména druhý, panoval, shromáždili se Němci ku křížovému tažení do Palestiny. Vilibald, chudý, však šlechetný rytíř, přidržel se biskupa Konráda a táhl s ním do Apulie, kdež se všickni křesťanští bojovníci shromážditi měli. Vilibald také byl mezi těmi, co potom do Brindisu připlouli a šťastně do Palestiny se dostali. Tento rytíř pomáhal města Joppe dobývati, a tuť velkých kořistí nabral. V krátkém čase s několika oděnci byl vyslán na špehy, a tuť se mu událo, že na mořském břehu na malý zástup Turků připadl. Ihned udeřil na ně mocnou rukou, a když je na díle rozehnal, v jednom jejich stanu nalezl ukovanou pannu, kteráž se v kroji evropejském nesla.
Jitka Dolejšová: Cožééééé? aneb Umění hláskovat
Nedávno jsem potřebovala ze své kanceláře zvukově přenést na druhý konec „drátu“ a republiky, přes všechny hory a údolí a řeky a lesy a louky a šumy a šelesty, jednomu staršímu pánovi, co ještě navíc hůř slyšel, písmenko H. Napadlo mne pomoci si slovem – ale ne, tím ne, co vám teď zrovinka blesklo hlavou...
Pavel Veselý: BAM očima Václava Turka
Václav Turek na svých cestách již několikrát navštívil Rusko. Jednu z posledních výprav věnoval poznání Bajkalsko-amurské magistrály. V pozadí zanikající slávy komsomolských staveb socialismu se vydával do nedotčené sibiřské přírody, na rozsáhlé horské hřebeny, ale také do velkoměst či malých ruských vesniček. Poznal život chudých pastevců sobů, pytláků lososů a místních obyvatel zocelených drsnou přírodou a ještě drsnější historií 20. století.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (11)
V polovině března vznikla na Vltavě zácpa ledových ker, která zastavila průtok, a zpáteční voda zvedla hladinu Vltavy ve Štěchovicích na 9,4 metru nad normál. Tenhle stav trval celou noc až do rána. Voda sahal na podlahy prvního patra školy, zaplavila domy a rozlila se daleko do Kocábského údolí. Tři čtvrtiny obytných domů byly vytopeny, někde voda dosahovala až k hřebeni střechy.
Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá
O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.
Jitka Dolejšová: Lístky do divadla / Játrové knedlíčky
„Tak co tomu říkáš?“ Markéta z tašek vytahovala mouku, vajíčka, zeleninu a maso a skládala je na kuchyňský stůl. „Těm lístkům do Národního? Že se tvoje máma plácla před kapsu.“ Bořek seděl před obrazovkou a přepínal kanály. „Já už nebyla v divadle, ani nepamatuju“, vzdychla Markéta a třídila nákup - maso do mrazáku, mouku do spíže, vejce do lednice.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (5)
Z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek. Zajímavé je, že i zde mohu potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil v Jičíně po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipédu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.