Petrus Trottestam: "Švédská Olomouc"
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
 Švédská verze | Jste vlastníky fotografií, které se vztahují k místům, |
| Dámy a pánové, vřele vás vítám v tomto pořadu, v němž vás provedu já, Petrus Trottestam, „švédskou Olomoucí“. Bezručovy sady Švédská Olomouc. Divíte se, že existuje něco takového? Nevím. Jestliže ne v objektivním světě, tak aspoň v jednotlivých představách. Já jsem totiž Švéd, čistokrevný Švéd, a pro mě existuje určitě. Bydlel jsem tady v Olomouci v první polovině 90-tých let čtyři roky. Tady jsem se naučil své první chvějící se slova češtiny. Mluvím o tomhle městě v postavení hanáckého občana, do jehož stavu jsem byl povýšen před deseti lety svými kolegy na hejčínském gymnáziu. Mluvím o tomhle městě jako o místě svého velkého zamilování, jako i o svém domově v dálce. Když se teď rok co rok vracím do Olomouce, vracím se sem ve dvou úrovních. Přistávám tady po letu na dvou odlišných křídlech. Jednak se vracím do města svých vzpomínek, a ty vzpomínky mají asi tak deset let zarytých do zátylku. Jednak se vracím do města v 17. století, do doby bělohorské. Tam se často pohybuji ve svých myšlenkách, mezi postavami, které jsou dnes vesměs zapomenuty, ale které obživly a ještě žijí v mých románech a novelách. Zrovna tady, pod městskými hradbami v Bezručových sadech, se dá snadno pohroužit do minulosti. Možná to bylo zde, kde se odehrála bitva mezi Švédy a měšťanstvem v červnu roku 1642. Možná to bylo tady, kde zchátralé hradby podlehly švédské převaze, což potom rozhodlo o osudu Olomouce víceméně až dodnes. Veliké vítězství generála Torstenssona zabezpečilo pevný bod na Moravě na dalších osm let, a z tohoto pevného bodu se snažil otřást svět. Podařilo se mu to? Proč ne? Jeho vojákům, kteří pocházeli z chudého a kamenitého Severu, se zjevil zázrak bohatství na druhé straně hradebního hřebenu. Jejich svět se otřásl. Torstenssonův čin byl tak mocný, že dokonce narušil i přírodní zákony. Jednou na podzim, při rozbřesku, vyletěli z olomouckých střech a kostelů stovky čápů, ale aby se vyhnuli kouři a dunění švédských kanónů na jihu města, letěli na sever. Jejich svět se také otřásl. A tady máte mé oprávnění mluvit o „švédské Olomouci“. Je to pojem, který utváří lidskou či čapí představu; je to pojem, který v jednotlivých představách utváří svět. Náměstí Republiky Samozřejmě nechci tvrdit, že švédská přítomnost v Olomouci byla blahodárná. Naopak! Byla to úplná pohroma! Olomoucký rozkvět se změnil ve zvadlost, a hora panovníků byla navěky přemístěna na Špilberk. Velitel švédské posádky v olomoucké pevnosti, plukovník Paikull, dal například vysekat všechny ovocné stromy uvnitř hradeb, dal zapálit všechna olomoucká předměstí s 656 domy a vystěhovat veškeré jejich obyvatelstvo, dal zlikvidovat Kapucínský klášter a špitál – a to všechno jen během prvního měsíce po dobytí města. Co provedl potom, na to nechci ani pomyslet. Vraždy a drancování patřily nějak do obrazu téhle ukrutné války, bohužel… Jednou, na začátku 90-tých let, jsem byl na přednášce ve Vlastivědném muzeu na náměstí Republiky. Je to snad jedna z mých prvních olomouckých vzpomínek. Téma bylo: Švédové v Olomouci, a „taktovku tohoto představení“ držel doktor Fiala z Filozofické fakulty. Dozvěděl jsem se, že to byli Švédi, kteří učili Olomoučany kouřit tabák a číst noviny. Kouření bylo snad zvykem sebevědomého konquistadora, a noviny byly propagandistické letáky. Ale snad ještě zajímavější byl epilog přednášky. Doktor Fiala se zeptal posluchačů, zda mají nějaké otázky. V přední lavici povstal starý pán v hnědém obleku a mávl holí: „Kdy nám ti Švédové vrátí to, co nám tenkrát ukradli?“ Doktor Fiala se trochu sebral a odpověděl: „To vám nemohu říci. Je to spíše diplomatická otázka mezi naší a švédskou vládou. Ale mohl byste se obrátit na švédského posluchače, který sedí támhle vzadu.“ Ukázal na mě. Starý pán se otočil a díval se na mě, jako na pachatele z doby Třicetileté války, kterému nelze odpustit. Jeho oči jiskřily. Filozofická fakulta, portál Tady na Křížkovského náměstí, před vchodem do filozofické fakulty, začala má olomoucká kariéra. Přišel jsem pěšky z nádraží na sklonku léta 1990, neznal jsem nikoho. Neznal jsem ani jazyk. Nevěděl jsem, kde mohu přespat první noc. Na utrženém papírku jsem měl napsáno „doktor Eduard Lotko“. A protože jsem neuměl skloňovat ve čtvrtém pádě, řekl jsem paní vrátné: „Hledám doktor Lotko!“ Rozuměla mi. Vedla mě do kabinetu s nejkrásnější sbírkou dýmek na celé Moravě, a uprostřed dýmu seděl dotyčný doktor, můj první průvodce českou literaturou. Později, na výtečných seminářích docentky Aleny Štěrbové, „mne poznali“ Karel Čapek, Vladimír Holan a Jaroslav Seifert. Ano, „poznali mě“ dlouho předtím, než jsem já mohl poznat je! K takovému poznání jsem totiž neměl dostatečné jazykové znalosti. Věděli, na co jsem myslel, co jsem hledal (chodíce) po univerzitních chodbách, které metafory mi byly nesrozumitelné. Pomalu, pomaloučku mě vedli k ovládnutí češtiny, aspoň do „tohoto poschodí“, kde stojím dnes. Jen jednoho českého spisovatele jsem znal před příjezdem do Československa. Byl jím Franz Kafka. Ale toho tenkrát neznal téměř nikdo. Jednou se docentka Štěrbová na semináři ptala: „Kdo byla Milena Jesenská?“ Náhodou jsem otázce rozuměl, a ještě k tomu jsem znal odpověď. Připadalo mi ale zvláštní, že se nikdo jiný nehlásil. No dobře, přihlásím se tedy já (pomyslel jsem si): „Milena Jesenská byla dopisovatelka Franze Kafky!“ Ostatní studenti se na mě dívali, jako bych spadl z třešňového stromu, jehož ovoce bylo marxismem přísně zakázané. A ono možná také tak bylo. Deset let po mém prvním „setkání“ s Karlem Čapkem, paní Alenou Štěrbovou a všemi ostatními, jsem se jednou vrátil do těch známých učeneckých chodeb, a představte si, na koho jsem narazil: Ano, na Alenu! Padli jsme si do náruče, a ona mi připomněla: "Jen si vzpomeňte, že já jsem byla vaše dohazovačka!“ Nevím, jestli tím myslela, že mi navázala známost s mou milovanou Petrou, nebo že založila mou lásku k Olomouci a české literatuře – ale to je snad už jedno. V obou případech by to byla pravda. Před Mariánskou kaplí Ledaskdo si může myslet, že jsem byl první švédský student olomoucké univerzity, ale tak to vůbec není. Předešli mě mnozí, zvlášť na konci 16. století. Švédsko bylo sice luteránské království a studium na jezuitské koleji bylo přísně zakázáno. Ale život je plný fantastických paradoxů. Co říšský sněm zakázal, to král Zikmund dovolil. Sám byl katolíkem v zemi, kde katolictví bylo těžce pronásledováno a potrestáno nenávratnou smrtí. Potají vyslal své oblíbence do Branieva, do Olomouce, ba i do Říma na kanonická nebo světská studia. Když byl později, roku 1599 sesazen z trůnu a vyhnán do Polska, nemohli se ani jeho studenti vrátit do vlasti. Zůstali ve vyhnanství. Přede mnou v Olomouci tedy studoval Albert Svartesson z vesnice Ytterlännäs v Ångermanlandu. Ví se o něm asi stejně málo jako o těch dalších sedmdesáti Švédech v Olomouci během této doby. Podle matriky se nechal zapsat na univerzitu roku 1588, a ještě na začátku 17. století sloužil jako vikář na proboštství v Kroměříži. Zůstal své nové hanácké krajině věrný, když mu byl odepřen návrat, a snad jen proto k němu cítím něco víc. Snad také proto se vyskytuje v mém románu „Sorgöga” /Zarmoucené oko/ jako můj duševní i skutečný předchůdce. Třeba chodil i sem k motlitbám do Mariánské kaple na Arcibiskupském náměstí. Podél Denisovy ulice Tady je laťkový plot. Za ním: tajemství. Jednou večer ke mně přišel na studentský pokoj kamarád Lumír. Chtěl mi ukázat to tajemství za vysokým plotem na Denisově ulici. Prý že je to mrtvola z umírajícího století. No dobře, šli jsme tam po špičkách, v noci, kdy nás mohlo prozradit jen řídké pouliční osvětlení. Někde v dálce štěkali psi. Přelezli jsme plot, a na druhé straně skutečně ležela mrtvola: Josef VisarionovičDžugašvili, alias Stalin. Byla sice tma jako v pytli, ale stejně jsme mohli jasně poznat, že to byl on. Podle hmatu, jestli ne jinak. Byl bronzový, obrovský. Jednou zdobil náměstí před Terezskou bránou, ale teď doslova ležel pod našimi nohami, ten největší vrah v lidských dějinách vůbec. Zvlášť nás bavilo balancovat na jeho velekníru. Mohli jsme si na něj radostně dupnout, na počest všech zavražděných kulaků, všech Židů, Arménů, všech intelektuálů a disidentů. Snad nikdy dřív ani později jsem se nevyjádřil silněji pro lidskost a lidskou hodnotu. A málokdy jsem byl tak šťasten. Na ulici 8. května V roce 1993-94 jsem měl trvalé bydliště tady, na ulici 8. května 8, spolu se svou dnešní ženou. Tohle bylo rok před naší svatbou. Samotný byt byl obchodní sklad, a protože se zde pod námi prodávaly hudební nástroje, měli jsme také ve vedlejší místnosti hory kytar, houslí a bas. Kdykoliv nám hrozilo, že přijde prodavačka z obchodu do bytu pro hudební nástroj. Venku na ulici projížděly tramvaje každou třetí minutu, a při tom se celý dům třepal. Protože budova se celá opravovala, neměli jsme žádné ústřední topení. Zima byla náramná, asi tak, jak to zakusili Kubula a Kuba Kubikula za času ušatých čepic, ale tohle bylo uvnitř. Po návratu z našich škol jsme vždy zapnuli elektrická kamínka, ale poněvadž pokoj měl velmi vysoký strop, trvalo to hodně dlouho, než se byt prohřál. Mezitím jsme museli dělat přípravy nebo úkoly - přikryti peřinou a drkotajíc zuby. Kuchyň jsme také neměli, takže jsme „kuchnili“ na propanbutanovém vařiči. Nádobí jsme umývali ve vaně. Zkrátka: Nejromantičtější období mého života! Taková milá vzpomínka z toho roku a z toho bytu byla, jak má Petra naletěla na „chocholouší karneval“. Stalo se to tak: Jednou jsem pro ni našel v knihkupectví dárek. Byla to knížka starých českých a moravských pověstí, napsaná Helenou Lysickou. Blížily se Vánoce, takže jsem si tu knížku nechal pěkně zabalit, ale bohužel Petra ten balíček v našem malém pokoji našla. „Co je v tom?“ zeptala se. „Je to pro mě? Řekni!“ Musel jsem rychle odvést nějakým způsobem její pozornost, ale je to umění vyčarovat z ničeho nic věrohodnou bílou lež. Tentokrát se to však náhodou povedlo. „Je to dárek pro tvou mladší sestru. Našel jsem pro ni knížku.“ „Knížku? Jak se jmenuje?“ „Jmenuje se Chocholouší karneval.“ Další den šla Petra do knihkupectví hledat onen karneval, ale nic samozřejmě nenašla. Ptala se prodavačky, ale ta jen zakroutila hlavou. Nikdy neslyšela o takovém vydání. Později se mi Petra svěřila, že se nikdy předtím necítila tak trapně. Nuže, každopádně mi koupila jinou knihu k Vánocům. A hádejte kterou? Ano, staré pověstí od Heleny Lysické… Horní náměstí Ve Švédsku není obvyklé pojmenovávat ulice po slavných lidech, jak to bývá tady u vás. U nás se ulice jmenují spíše: Veliká ulice nebo Královská nebo Řemeslnická atd. Sami bydlíme ve Volavkové ulici v malém středošvédském městě. Ale tady na Horním náměstí žije minulost. Ve hvězdnatém vzoru od radnického jádra vychází do světa jak Marie Joseph Lafayette, tak Gustav Mahler a Karel starší ze Žerotína, a já jim nestačím mávat svým šátkem. Není to úžasné chodit po stejné dlažbě jako Lafayette? Jeho otisk v dějinách vidíme nejen tady v Olomouci, kde krušně okusoval habsburský vězeňský chléb, ale snad hlavně v Americe, kterou pomáhal osvobodit. Nikdo nepropůjčil své jméno tolika různým americkým městům jako on; Lafayette Alabama, Lafayette Colorado, Lafayette Georgia, Lafayette Indiana, Lafayette Louisiana, Lafayette Minnesota, Laffayette Tennessee. A málokdo hrál takovou klíčovou roli ve francouzské revoluci, jako velitel Garde Nationale, jako zachránce královské rodiny před rozhněvanou chátrou ve Versailles v říjnu roku 1789. Ale co potom zaměstnalo jeho myšlenky v Olomouci? A není to úžasné chodit po stejné dlažbě jako Gustav Mahler? Snad na těchto kvádrových kamenech se zrodilo nějaké jeho dílo, nesmrtelné, jako by věděl, už když ho skládal, že po něm přijde potopa, že po něm přijde soumrak. Poslední z klasiků, to je on a nikdo jiný! A ta ulička, která nese jeho jméno, také slouží jeho paměti. Je temná, dýchá z ní osamělost a sousedí se Ztracenou ulicí. Na krásném štítu Divadla si čtu jméno Oldřicha Stibora. Byl to on, který nade mnou bděl, když jsem si v sousední restauraci dal neuvěřitelně laciný smažený sýr s tatarskou omáčkou a vařenými bramborami, nemluvě o pěnivém pivu? Jeho jméno zřejmě přežilo koncentrační tábor, v němž sám zahynul, a také přežilo Obermarkt, dupot okovaných holínek a hlasitých rozkazů. Pero je stálejší než meč – tady je důkaz, a mne to vždycky dělá dobře. Haňovice Na tomto místě jsem nikdy předtím nebyl, a přece jsem tady byl tisíckrát. Ve své švédské zimní samotě jsem často zabloudil sem, pod mohutný jilm, který zastiňuje drobný bílý zámek. Nad vysokými dveřmi jsem si představoval kamenný erb s lilií a hvězdou, tak jak to míval pan Bernard Prakšický ze Zástřizl, majitel tohoto statku, Haňovice u Litovle, na začátku 17. století. Pan Bernard ožívá v mé novele „Mot Bålet”. Mé vyprávění ho zastihne na Špilberku, kde je zrovna uvězněn pro zradu pravé víry po bitvě na Bílé hoře. Čeká na svou popravu. Zároveň se chystají olomoučtí kapucíni na cestu do Haňovic, aby si osvojili jeho skryté poklady. ”Lakota”, oděná do pláštů s kapucí, se objeví v přízemí zámku, ale Bernardova sestra Sibylla ji přelstí. Celý poklad, dukát po dukátu, zašije do malých kradmých kapes Bernardova kabátu, a dokud ho nosí, kapucíni nic nenajdou. V osudný den popravy se Sibylle podaří předat kabát Bernardovi – ten ihned cítí tu tíhu v látce. Když ostrým nehtem rozpáře šev, zablýskne se zlaťák v jeho dlani. Teď chápe sestřinu lest. Může vstoupit na hranici se šťastným vědomím, že poklad bude spálen a věčně ztracen s ním. Triumf před smrtí. Teď tady stojím doopravdy. A o kráse tohoto místa mohu jen říct, že kdybych mohl vlastnit dvanáct domů, jeden pro každý měsíc roku, umístil bych dubnový dům sem. Do Haňovic v poupatech jabloňového květu. Nebo jak říká Holan: “Zas šumí háj a voda příliš tenká / aby unesla led. Zas tráva, vykasaná po kolénka, / dupla si, víří vpřed. Zas děti, zvětšovacím nachem mžení, / poskakují si vstříc, Jako kávová zrnka při pražení, / ba i maličko víc. A touha v tobě, dálkou zvaná, / zří každou zdejší lež. Jak nádraží je přečáraná, / i dlaň tvá… Zůstaneš?” A nebo si tady vyberu záříjový dům, když se vlní moře před zrakem na hanáckém východu. Ještě nevím. Ale předtím si asi musím něco vydělat… Existuje někde tady v éteru překladatel, který by přeložil mé novely a můj román ze švédštiny do češtiny? Ozvěte se mi, prosím. Bouzov Jeden můj předchůdce byl Albert Svartesson, druhý by snad mohl být Gunnar Gunnarsson. Mezi hornohanáckými pověstmi Miroslava Kubíčka jsem ho našel, jak se objevil v Mohelnici po Třicetileté válce, široký jak stodola a silný jako tahoun. Nazrzlé vlasy, modré oči, úsměv přes celou tvář. Utekl z vojny, že nikdy znovu nechce válčit. V novém prostředí si našel mladou vdovu Kateřinu se synem Honzíkem. Líbila se mu, chtěl jí pomáhat, řekl jí o kráse, o lásce a o rodném ostrově Ölandu. Usadili se někde na Vysočině, západně od Mohelnice. Snad vskutku žil ten něžný Gunnar Gunnarsson, neboť pověst někde musí být podložená pravdou. A jestli nežil, s kým bych se mohl identifikovat ve své švédské lásce k lesům a vrchům kolem Bouzova? Ze současnosti neznám nikoho. Nedávno jsem četl ve švédském tisku, že dva národy jsou odborníci na zádumčivost: Švédi a Češi. To je možná pravda. Je to ovšem zcela odlišná zádumčivost. Ta švédská je úzce spojená s přírodou, s opuštěným dřevěným domkem na vylidněném venkově. Ta švédská zádumčivost je spíše stálým jevem. Snad ji lépe popisuje tato historka: Dva starci se potkají u poštovní schránky někde na dalekém venkově. První se ptá: „Jak se máš?“ Druhý odpoví: „Dobře.“ První zas říká: „Neboj se. To tě určitě brzo přejde.“ Česká zádumčivost je spíše spojená se zklamáním, které vychází z Mnichovské dohody v roce 1938, z Vítězného února 1948, z roztříštěných snů. Švédsko je země smutných, třpytících se jezer, zatímco Čechy jsou země proměnlivých řek. Lesy tvoří zármutek, zádumčivost, švédskou i českou, protože jsou zároveň i stálé, i proměnlivé. Jsou i kořeny, i vítr v korunách. Ale tady, uprostřed toho všeho, se také tyčí k nebi věže přenádherného hradu Bouzova. Je to nápad vzdušnosti, cíl nezlomeného úmyslu, let šťastného srdce, pohled létajícího ševce, který nám najednou vyrostl před očima. Je to svět sám pro sebe, různorodý každou představou, která si ho osvojí. Proto bych se rád chtěl zeptat, co si o tomhle všem myslel Gunnar Gunnarsson z Ölandu. Vypracováno pro Český rozhlas Olomouc, léto 2003 | |
Korektura české gramatiky: Jitka Vykopalová
Na přání autora byla stylizace textu zachována v původním znění
Foto © Jitka Vykopalová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2007.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Karel Šíp |