Renata Šindelářová: …a řekl básník: Poezie je pro mě pořád tajemstvím
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| A tak jo, přiznám se rovnou. Jméno PETR KUKAL jsem poprvé zaznamenala teprve nedávno ve spojitosti s knížkou fejetonů „O počítačích převážně nevážně“, které je Petr autorem. |
♦ Petře, čím vším jste rád? Skoro vším, čím jsem, jsem rád. Jen se s časem mění poměr rolí a významu, jaký jim přikládám. Jsem rád básníkem, jsem rád i autorem knížek pro děti, jsem rád učitelem (dnes tedy lektorem dospělých). Ale ještě o něco víc rád jsem otcem, manželem, synem, bratrem, katolíkem a obyvatelem Polabí. To mi teď, se čtyřicítkou za dveřmi, přijde nějak důležitější, než se mi to zdálo ve čtyřiadvaceti, když jsem vydával první knížku a měl pocit, že být básníkem je to nejdůležitější na světě. Není. Petr Kukal - básník  ♦ Když jsme spolu hovořili o vaší literární tvorbě, řekl jste, že se cítíte být především básníkem. Proč? Čeho vám poezie poskytuje víc než ostatní tvůrčí psaní? Na poezii mě nejvíc přitahuje, že je pro mě pořád tajemstvím. Děje se jaksi mimo mě a nezávisle na mojí vůli. Nemohu se jednoho rána rozhodnout, že začnu psát básnickou sbírku – tak to nefunguje. Jen z ničeho nic začnu nosit v kapse u bundy složený list papíru a tužku, a nedokážu racionálně zdůvodnit proč. V autobuse a v metru si pak na ten papír píšu různé verše, a když je to potřeba, měním doma popsané papíry za čisté. Končí to pak stejně náhle, jako to začalo. Najednou vím, že je po všem. Papíry přepíšu do počítače a sbírka je hotová. Vlastně je při tom přepisování poprvé skutečně čtu. Vůbec netuším, kde jsem k určitým obratům přišel. Jako bych nic netvořil; jako bych věc, která byla někde dávno hotová, jenom zapsal. To mě nepřestává udivovat, přitahovat a bavit. ♦ Do vaší knihy „Služský hřbitov“ jste čerpal námět přímo ze hřbitovů. Čím vás tak přitahují? Nepřipadá to čtenářům morbidní? Ze hřbitova. Z toho jednoho konkrétního hřbitova ve vesnici Sluhy na Brandýsku. Hřbitovy mě přitahují jednak tím, že jsou krásné. Jsou to nejpřirozenější otevřené galerie, nejednou jde o unikátní přehlídku soch, plastik nebo leptů. Krom toho stojí za pozornost také mnohé epitafy nebo náhrobní verše. Navíc od jara do podzimu je to trvale aktualizovaná výstava květin. Na rozdíl od skutečných výstav ale není zatížena žádnými koncepcemi, nekalkuluje s žádnými efekty, její spontánnost jí dává půvab, jakého Flora Olomouc nebo Země živitelka nikdy nedosáhne. Pro tu sbírku ovšem bylo rozhodující vědomí, že lidé, kteří leží pod těmi náhrobními kameny, ještě před sto lety spoluutvářeli život obce: učili děti, léčili nemocné, stavěli silnice, tancovali na zábavách, báli se o úrodu, chodili do kostela, smáli se, plakali, žili. Byli to lidi jako my, měli svoje osudy, každý z nich byl jedinečný a nechal tu svou stopu. Chtěl jsem to připomenout. A morbidní to čtenářům překvapivě nepřipadá. Nejsou to básně o mrtvých, ale básně o živých, které už si prostě nepamatujeme. |
| Ochutnávka z básnického díla: |
Petr Kukal - spisovatel ♦ Letos vám a vaší spoluautorce Svatavě Janouškové vychází učebnice „Environmentální výchova v příbězích“. Co si od ní slibujete? Peníze – Fortuna výborně platí! (To je samozřejmě žert. Ale přitom ne až tak úplně – autor se pochopitelně i nad tímhle zamýšlí, když hledá nakladatele.) Jinak si od téhle knížky slibujeme, že bude děti bavit. Témata environmentální výchovy jsou sama o sobě dost složitá a ne vždy představují vrchol teenagerovských zájmů. My jsme je obalili příběhy dvojice osmáků Robina a Katky, kteří spolu kamarádí, ale co nevidět spolu nejspíš začnou chodit. To se zvlášť holkám líbí, a proto to čtou. A mimochodem jsou při tom taky vzdělávány. ♦ Dalo by se říci, že jste na nějakou svou knihu více pyšný než na ty druhé? A proč? To je citlivá otázka, skoro jako byste se ptala matky, jestli má některé ze svých dětí raději než ostatní. Ale vlastně máte pravdu. Ze sbírek básní mám nejradši právě „Služský hřbitov“ a „Polabské evangelium“, a z prózy asi svoji poslední knížku, pohádkové příběhy pro děti kolem 10 let s názvem „Tajemství Panské zahrady“. |
|
|
Petr Kukal - učitel ♦ Jak už jsem uvedla, pracoval jste v terénu, neboli učil jste děti, ale pracoval jste také na ministerstvu školství. Co vám obě z těchto zaměstnání přinesla a proč jste s oběma nakonec takříkajíc seknul? Učení mi přineslo ty nejhezčí chvíle, jaké jsem kdy v práci zažil. Bylo to moje první zaměstnání a žádné další už nebylo tak hezké. Opravdu. Odešel jsem jen kvůli mizernému platu, který moji rodinu nedokázal uživit. Kdyby byly finanční podmínky ve školství lepší, učil bych dodnes. Práce na ministerstvu mi přinesla jednu krásnou služební cestu do Lisabonu, který od té doby miluju, a poznání, že státní správa je rezervace – uzavřený svět, kam realita příliš neproniká. Odešel jsem proto, že mě právě ta realita zajímá. ♦ Z webu Stolzová, na kterém spolu s ostatními řešíte neuspokojivé poměry v českém základním školství, mám dojem, že jste pro didaktiku doslova zapálený. Proto je určitě velká škoda, že jste na toto povolání zanevřel, jelikož právě zápal dnešním učitelům podle mne chybí. Ale proč jim chybí… co myslíte vy? Protože je pořád někdo něčím otravuje. Vyplňují stovky zbytečných papírů, píší (zdarma) mnohastránkové nesmyslné školní vzdělávací programy, jezdí na úplně jalová školení. Připravovat se na výuku skoro nemají čas. A do toho jim „odborníci“ – chlapečci s ještě mokrými diplomy – vysvětlují, jak svoji práci doposud dělali špatně. K dovršení všeho je na ně sprostý každý druhý žák a každý třetí rodič, protože když je škola financována podle počtu žáků, je každý rodič a každý žák jejich zákazník – a tedy jejich pán. Doslova. ♦ Apropos proč právě „Stolzová“? Dobrá otázka. Dlouho jsem to nechtěl vysvětlovat, protože tradiční pedagogika, kterou na tom webu prosazuji, je poměrně nepopulární a já nechtěl svoje bývalé kolegy poškodit. Ale všeobecná nálada už se mění, už to není takové riziko. Můj web se jmenuje Stolzová podle Základní školy Terezy Stolzové v Kostelci nad Labem, kde jsem v polovině devadesátých let učil. Většinu všeho důležitého o školním vzdělávání jsem se naučil tam. Od praktiků, kteří učili patnáct, dvacet i víc let. Dnes jsou tihle lidé napadáni jako zkostnatělí, líní a neschopní a je jim podsouváno, že nepochopili pedagogické výzvy nové doby. Byli a jsou to ti nejlepší kantoři, které znám. ♦ Jaké věty by měl podle vás učitel nejčastěji a nejméně často svým žákům říkat? Nevěřím na univerzální věty, každému žákovi se musí říkat něco jiného. Něco, co osloví právě jeho, něco, co mu dá na srozuměnou, že učitel ho chápe ne jako žáka, ale jako konkrétního Honzu Nováka, který ho zajímá. Učitel takovou větu pro každé svěřené dítě hledá. Když ji najde, stane se mu klíčem, kterým ho může odemknout. A ten klíč nepasuje k žádným jiným dveřím. Petr Kukal - ajťák ♦ Jak to vypadalo s vaší odborností v okamžiku, kdy jste nastoupil jako vedoucí oddělení školení zaměřeného na vzdělávání dospělých v oboru počítačů? Nevěděl jsem o nich víc než každý běžný uživatel. Uměl jsem napsat text ve wordu, poslat e-mail a najít něco na internetu. Po třech letech jsem se naučil mluvit a chovat se tak, že většina lidí z oboru nepozná, že je tomu tak i nadále. ♦ Oč jsou dospělí studenti lepší či horší než děti-žáci? Jsou lepší v tom, že se chtějí učit. Svoje vzdělávání si platí, mají tedy zájem na tom, aby bylo co nejlepší, intenzivní, náročné a aby se naučili co nejvíc. Suplování nebo zrušená hodina je rozhodně nepotěší. Děti většinou ano. Horší jsou v tom, že už ztratili dětskou spontánnost. V polovině dubna jsem měl v naší knihovně besedu o poezii pro děti ze čtvrtých tříd. Na konci mi knihovnice i učitelka obřadně děkovaly. Některé děti to zmátlo, takže mi taky začaly děkovat, závěr se zkrátka zvrhl v hromadné děkování. Těsně před ochodem dětí zpátky do školy za mnou přiběhli dva rozzáření střapatí kluci a povídají mi: „Moc vám děkujeme, pane, přišli jsme kvůli vám o matiku!“ Tohle se vám na kursu pro dospělé nestane. Petr Kukal - masér ♦ Nemohu tuto část vašeho já nechat bez povšimnutí: jaký je rozdíl v masírování ženy a muže? Nevím, já muže nemasíruju. Ba ne, lžu, v rámci rekvalifikace jsem muže masírovat musel. Ono záleží, jak to pojímáte. Pro maséra ve sportovním oddíle je to asi šumafuk. Pro mě ne. Masáž je pro mě intimita svého druhu. Dotýkat se ženského těla pro muže není, nesmí být jako houska na krámě. V každé masáži je vždycky přítomné vědomí vydanosti a důvěry – proto k ní přistupuju s velkou pokorou. Dotýkám se ženy tak, aby cítila, že pro mě ani v této situaci neztrácí nic ze svého ženství. Že ani při tomto rozložení rolí neberu do rukou kůži a svaly a úpony, ale ženské tělo. Jsem si velmi dobře vědom toho, že vstupuji do prostoru, který je výlučný, který je hájemstvím studu a cudnosti. A podle toho se v něm chovám. Je přitom úplně jedno, nakolik žena odpovídá dobově přijímanému ideálu krásy. Naopak, čím více nedostatků na sobě subjektivně shledává, tím větší důvěru mi projevuje. A tím víc úcty a respektu si zaslouží. O trvale přítomném napětí daném polaritou pohlaví maséra a klientky se buď vůbec nemluví, nebo se pokládá za neprofesionální. Obojí je exemplárním příkladem pokrytectví. U masáže, tak, jak jí rozumím já, je naopak jedním z neodmyslitelných faktorů a je dětinské to popírat. |
| Kruh se uzavírá, rozhovor je u konce. A tak protože jsem začala páně Kukalovým citátem, páně Kukalovými citáty zase končím: • Základní definice experta zní, že je to člověk z jiného města. • Ženy jsou napsány ve specifickém jazyce s velmi nestandardní syntaxí, jejíž osvojení je oříškem i pro zkušeného programátora. • Čtenář Dostojevského zjevně nebude věrnou osobnostní kopií čtenáře bulvárního večerníku, který místo aby byl založen v chorobopisu na některé psychiatrické klinice, prodává se po trafikách. • Představa, že národní odkaz je možné konzervovat v knihách a na datových nosičích, je tragickým omylem. • Abychom se z té angličtiny nepodělali. |
Foto © archiv Petra Kukala
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Stanislav Motl |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |