Iveta Kollertová: Splněný sen
Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)
V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů.
Egon Wiener: Kdo všechno si sedne na lavičku | Veřejné stravování v Liberci
Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy… Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)
Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.
Tereza Matějčková: Poslední dopis pro Mařenku
Mařenko, nezastírám, za těch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtělo stoupat těch pět pater s nákupem, ale když jsem otevřela dveře a ty jsi mě tam čekala s lístečkem, na kterém bylo napsáno KSČM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem počet schodů zapomněla. Nebo když jsme se u tebe objevili s mým tátou a ty jsi mi děkovala, že jsem ti konečně přišla přestavit mého přítele.
Miroslav Sígl: O záhadách dobývání severního pólu
Je zřejmě prvním Čechem, který procestoval obě polární oblasti naší planety a dostal se do ledových pustin, kam předtím nevstoupila noha člověka, zažil ničivé sněhové uragány, ale na druhé straně i žár pouště Karakum. Na různých plavidlech – od staré nákladní kocábky až po atomový ledoborec zbrázdil vlny čtyř oceánů a deseti moří.
Helena Dohnalová: Do trepek!
Na přezouvání si stěžují převážně cizinci ze západu. Ještě jsem neslyšela, že by přezouvání kritizoval například nějaký ukrajinský dělník, čínský kuchař nebo vietnamský trhovec. Po příchodu do české domácnosti se údajně našinci vrhají návštěvníkům k nohám, sundávají jim boty a vnucují k nazutí nějaký druh domácí obuvi. Neváhají prý servat váženému hostu z nohou elegantní polobotky, které se tak úžasně hodí k šik obleku, a nazout mu pantofle z vietnamského tržiště
Jitka Dolejšová: Škrt, škrt
Moje kamarádka má malou dceru a velké starosti. Pětiletá Katka si vymyslela takovou zvláštní hru. Když se jí něco nebo někdo nelíbí, naznačí rukou velké „X“ a pronese: Škrt, škrt. Poprvé to prý udělala, když ji babička hubovala za počmárané linoleum v předsíni. „Škrt, škrt. Babi, teď jsem tě škrtla, protože se na mě mračíš.“ Moudrá přeškrtnutá babička se usmála a nabídla Katce, že jí pomůže podlahu umýt. Vnučka byla spokojená a svoje škrt, škrt vymazala imaginární gumou. Katka takhle dočasně přeškrtla i přísnou paní učitelku ve školce, zvědavou sousedku a dětského lékaře chtivého jejího krevního obrazu.
Vladimír Kulíček: Vincek hledá peníze
Vincek Cíců není hlava. Jistě rozumíte: Na absolvování základní školy spotřeboval skoro dvakrát tolik času, než kolik je ho obvykle potřeba. Seznam jeho zaměstnání by počtem mohl konkurovat výčtu biblických jmen. Jeho zaměstnanecká promiskuita však nebyla způsobena jeho leností, neochotou nebo nepřizpůsobivostí.
Antonín Suk: Strýček Jirka
Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.
Jan Řehounek: Děsná divočina
Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?
Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!
Miloslav Švandrlík: Muž s mapou
Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.