Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

MOJE PALIČATÉ  IQ  (2)

Ostrým střihem jsem v dětství. A dost mě překvapí, že si z něho pamatuji skoro všechno.
Ve škole jsem byla přímo vzorná žákyně. Ostatním dětem asi dost protivná, vždyť i moje o rok mladší sestra Simona mě proto nesnášela. S učením měla problémy, takže jí rodiče dávali za vzor mne.
Já zase od nich neustále slyšela: - Simonka je malá, ty musíš mít rozum!
Dnes vím, že Simonka bude pro naši mámu malou určitě až do šedesáti!
Takže jsme se tenkrát krásně nenáviděly.
Občas mi stejnou náklonnost projeví Simona i teď. Snažím se její latentní mstu nevnímat. Musím mít přece rozum, jsem starší!
Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. Za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu. Spávala jsem na ní vlastně až do doby, než jsem se provdala. Simoně každý večer maminka rozkládala v obýváku gauč. Obě nás spojovalo přání mít dětský pokoj. Přesněji: dva pokoje. Každá by měla jeden pro sebe! Simona na tom byla ale přece jen líp! Když rodiče před pátou ráno vstávali do práce, pokaždé tiše, aby ji nevzbudili, po špičkách přešli z ložnice přes obývák do kuchyně. Zde za sebou obezřetně zavřeli a pak si už s jistou úlevou připravovali snídani, oblékali se, poslouchali v rozhlase po drátě ranní zprávy, které táta provázel ostrou výměnou názorů s anonymních hlasatelem, a především před odchodem kuchyň řádně vyvětrali, takže jsem se pod otevřeným oknem zakrátko třásla jako zimomřivý ratlík.

 

Nedostatek jistého soukromí mne maximálně trápil, a pokud si vzpomínám, bylo to asi jediné, co jsem v dětství záviděla šťastnějším spolužačkám, které mě občas zvaly do svých dívčích pokojíčků. 
                 
Diskuse o možné výměně našeho bytu, které jsem čas od času s rodiči zaváděla, nebyly k ničemu. Táta pokaždé připomněl své dětství, kdy spával v jedné posteli ještě se třemi dalšími sourozenci, teď našimi tetami a dodnes svobodným strýčkem Jendou, nohama proti sobě, takže tovární byt, který brzy po svatbě dostal od Multiplexu, mu připadal jako pohádkový zámek. Ani maminka po změně netoužila. Umíněně nám tvrdila, že musí šetřit. Nebylo nám ani deset, když se rozhodla pořídit nám svatební výbavu. Když jsme se bránily, chtějíce například nová jízdní kola nebo cvičební úbor, jaký mají naše kamarádky, pokaždé se vytasila s námitkou, že do manželství má každý přijít se slušnou výbavou a ne s holou prdelí jako náš táta, který si z domova nepřinesl po svatbě ani peřinu!
Mimochodem, když jsme byly nuceny občas vyslechnout hádky svých rodičů, maminka tuto absenci dvou polštářů a jedné prošívané deky neopomněla tátovi připomenout, ať už se hádali o cokoliv.
Ve své šetrnosti na nás naše obětavá maminka bohužel také šila a pletla. Když dnes prohlížím naše rodinné album, zjišťuji, že díky tomu my dvě na všech školních fotkách vynikáme. Nikoli krásou, ale nevšedním oblečením, které na nás maminka navlékla.
V mé paměti se krčí i vzpomínka na dlouhé dny a týdny, kdy jsme ji i s tátou nutili, aby koupila barevnou televizi, což v jiných rodinách už bylo zcela běžné. Máma se ale černobílé televize, která i se stolkem pod ní možná už sto let zabírala nejmíň půl obýváku, nechtěla zbavit. Pro ni to bylo stejné jako dát dítě do otroctví. Přitom o naší staré = televizi by se už dávno nikdo neodvážil tvrdit, že je černobílá. Ne, její obraz byl buď černý, nebo bílý. Navíc přístroj současně sípal i duněl. Naše maminka s ním však byla spokojena. – Nám stačí. Stejně mám podezření, že je táta barvoslepej! tvrdila.
- A co my...? zvolala dotčeně Simona, která už v té době brala rozum. – My přece vidíme dobře!
Tehdy se v mé ukřivděné dušičce probudil zlomyslný ďábel. A já sestřičku poučila: - Možná, ségro, že barvy vidíš všechny. Ale kolik asi myslíš, že máš do výbavy povlečení?! Jenom troje! A tvoje svatba, pokud vím, je už za dveřmi! Takže šetři! Když se chceš dívat na něco barevného, čum na západ slunce! Užiješ si. A ještě k tomu zadarmo, viď, maminko?!
Máma mne tehdy okřikla. Jenže já se nedala – Počkej, mami, ohradila jsem se, - já to myslím dobře. Simona přece už musí jednou pochopit, že naše rodina ještě nežije jako ty ostatní ve dvacátém století. A že teplá duchna je vůbec nejlepším vkladem do manželství!
Čekala jsem, že za svou prostořekost něco slíznu. Rodiče si však kupodivu vyměnili jen pohledy a vzápětí odešli, zřejmě aby si ujasnili některé problémy s výchovou svých dcer. Výsledek jejich jednání byl překvapivý: v pátek odpoledne přivezl táta z Elektry barevnou televizi značky Tesla Color. Měla jsem hřejivý pocit, že znám velice dobře jméno toho, kdo se o její přítomnost v našem obýváku nejvíc zasloužil.
Přibližně ve stejné době jsem začala usilovně přemýšlet o věci, jež byla pro mne zcela nepochopitelná. Zmínila jsem se již, že mi učení ve škole nedělalo potíže. Na mých vysvědčeních se neustále opakovaly stejné známky. – Seš chytrá holka, pochválila mě pokaždé maminka, a pokud si vzpomínám, snad mě přitom asi dvakrát pohladila.
- Po mně...! hlásil se vždycky táta.
- Tak po tobě určitě! zchladila ho máma, ale on si z toho nic nedělal. Náš táta byl velký dobrák a navíc jsme si s ním užily i legraci. Proto jsme ho se Simonou milovaly, kdežto maminku přímo nesnášely. Asi proto, že ona byla v naší rodině tím pramenem, z něhož s neumdlévající vytrvalostí tryskaly všechny rozkazy, úkoly a zákazy, což jsme pokládaly za vyloženě zákeřnou činnost. Mívaly jsme totiž obvykle zcela jiný program než čistit okna v celém bytě nebo trávit sobotní odpoledne v prádelně či mýt chodbu a schody do přízemí.
- Po kom jsem tedy tak dobrá? Zeptala jsem se jednou mámy a bez jakékoliv záludnosti připomněla: - Taky jsi mi nikdy svoje vysvědčení neukázala!
Tátu okamžitě zachvátil dusivý kašel. A maminka zběžně prohodila: - Asi jsem všechna vysvědčení ztratila, když jsme se stěhovali, víš?! Hlavně ty se teď hezky uč, Martinko!
Uposlechla jsem tedy její rady (nebo rozkazu?!) a dál nosila domů na vysvědčení samé jedničky.
Simona pokaždé stěží postoupila do vyšší třídy.
K mému údivu se to doma odbývalo bez větších domluv. Přitom když jsem třeba během školního roku dostala z pravopisného diktátu dvojku, mohla se máma zbláznit. Ten rozdílný přístup k našim výsledkům jsem pochopitelně pokládala za vrchol nespravedlnosti, a proto jsem se mámy zeptala přímo: - Proč se nemusí Simona učit?!
- Protože na to nemá hlavu! zněla mámina odpověď.
Vytočila mě do nepříčetnosti, hned jsem kolem sebe viděla všechno rudě. – Hm, tak ona nemá hlavu...?! opakovala jsem po mámě posměšně. – Že jsem si takové maličkosti nevšimla! A to po tobě, mami, nebo po tátovi? přidala jsem už jako správný spratek.
Maminka však byla tenkrát natolik moudrá, že mi na tuto otázku neodpověděla a raději, jak bylo jejím zvykem, mě zahnala k nějaké práci.
Utěšovalo mě jediné, že když už se náš mamánek, jak jsme Simoně běžně doma říkali, nemusí obtěžovat s učením, aspoň si něco užije ve škole od kantorů, kteří jí neopomenou připomenout, že by si měla brát vzor ze mne, což ovšem nebývale utužovalo naši sesterskou lásku.  

Pokračování...

Předchozí díly najdete zde.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Stanislav Rudolf:  MOJE PALIČATÉ IQ,  vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 11. 2008.