Renata Šindelářová: Jako hroch, co se učí lítat / Murphyho zákony strachu
O strachu by to chtělo zvláštní odstaveček, protože toho bude hodně. Mám strach úplně ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouřky, klíšťat, tchyně, z rostoucích dluhů, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého řidiče autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptačí chřipky na ozobaných jahodách, z mimozemšťanů unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplně největší strach mám ze změn.
Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)
Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.
Egon Wiener: Píši Vám, kteří nevidíte
Vám, kterým kdosi ukradl světlo zeleného stvolu, rudého květu máku, který opadává v zeleném moři obilí. Vám, kteří prý hudbu slyšíte jenom v barvách. Těm, kteří teplo světla znáte jen z řeči jiných. Vám, kterým bylo odepřeno malovat si s dětmi, vidět, jak večerní vítr prohání červánky a čechrá vlasy. Vám, kterým nic neříká duha a severní polární záře, záclony z bílé příze, Vám, kterým nikdo pomocnou ruku nepodá. Vám, majitelům očí, co nevidí blízké tváře, zježenou srst jezevčíka, listí padající ze stromů, kde stojí tramvaj, kde je zvonek u branky, fotbalistu, střelce z luku, hokejistu, toho, který pádluje a sjíždí řeku, příbor na stole, voňavou palačinku.
Jitka Krpensky: Kuplířka – aneb Různé jsou cesty osudu
Potkávali se každé ráno, když některý z nich nezaspal. On na kole, ona pěšky. Nejprve se na sebe jen nejistě usmívali, po nějaké době se začali zdravit, a ve třetí fázi si už přáli hezký den – dál ale nedošli. I když to už byla, dalo by se říci „ dlouhodobá známost“, nic o sobě nevěděli, ale sympatie tu byla veliká. Dala mu jméno Adam.
Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka
Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.
Anastázia Mahovská: Co ty víš, co já vydržím!
Čekala jsem beze slov a dozvěděla se, že moje místo se také ruší a onen kolega bude inspektorem, ale že nedostane příplatek za vedení, že vedení bude v jejich organizaci. (Mají to vyspekulované, abych je nemohla žalovat za diskriminaci. Správně mělo proběhnout výběrové řízení. Co jim asi musel adept na moje místo navykládat? Už mě to nezajímá, je to jeho balvan, který si životem dále ponese.)
Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)
Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.
Michal Čagánek: Pole v plamenech
Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.
Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...
Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.
Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení
Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (2)
Většina z nás vnímá čas způsobem “v jedenáct se sejdeme u kašny“, “v sedm musím vstávat“. Ale jen málokdo vnímá čas životního běhu paralelně s tím, jak ubíhají naše hodiny a dny. Určitě bychom si neměli říkat: „Tak a jsem o tři hodiny a pět minut starší,“ protože jsme před třemi hodinami naposledy zkontrolovali přesný čas.
Ivan Kraus: Kdo má pravdu
Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.
Ivan Kraus: Houser
Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.
Milan Markovič: Pán hlavný, platím!
S technickými novinkami sa už dávnejšie vrece roztrhlo a stále ho ešte nikto nezaplátal. Jeden vynález strieda druhý, ľudia obdivujú a kupujú. A akou rýchlosťou sa to na nás valí! Kým sa kedysi čierno-biely televízor zmenil na farebný, prešli roky. Dnes stačí pár týždňov a obrazovku môžete mať nielen plochú, ale čo nevidieť aj plastickú či ohybnú. A keď sa vám nepozdáva veľkoplošná, stačí si nasadiť akési zvláštne okuliare, alebo vytiahnuť telefón.