| Pokračování ...
Jan Vrabec, čerstvý maturant a dálkový student pedagogické fakulty, řekl: „Podívejte, až zde budeme mít komunismus, tak nebude třeba stát ve frontě na ledničku nebo sporák, prostě půjdeme do obchodu a vezmeme si, co potřebujeme.“ Napadlo mne, že v Německu, tedy v tom západním, se na ledničku také nestojí, ale jaksi se mi nezdálo vhodné se o tom zmínit. „A budeme mít ty největší vymoženosti vědy a techniky, pro všecky!“ Chvíli hledal v hlavě příklad, a pak se obrátil k umyvadlu, otočil kohoutkem a nechal téct vodu. „Komunismus tohle složité točení vyřeší, určitě najde způsob, jak pouze přitlačit na nějaký knoflík, nebo pohnout páčkou, a voda poteče,“ řekl se zápalem v hlase. Máma ovšem vykládala, že třeba v nemocnici takové kohoutky již mají. A jelikož byla hodina ruštiny, zpíval nám Podmoskevské večery a měnil hlas, aby byl hluboký a mužný, a všichni kluci se ho pokoušeli napodobit.
 Tu se přihlásil Láďa, jestli smí něco ukázat. Vrabec to širokým gestem povolil, a se stejně zvědavýma očima čekal, s čím se Láďa tentokrát vytasí. Láďa měl mnoho sedavých koníčků. Na stůl vyložil jakýsi aparát a učitel, rád, že poznal co to je, nám vysvětlil, že se jedná o krystalkové rádio. Zeptal se, zda se s ním dá zachytit i Moskvu, a když Láďa přisvědčil a pověděl, že kvůli tomu to přinesl, Vrabec jej požádal, aby to předvedl. Láďa chvíli ladil a z reproduktoru se ozývaly skřeky, pak něco jako hudba, a nakonec se dalo rozpoznat lidské hlasy. „Gavarit Maskva...“ uslyšeli jsme, a učitel Vrabec se nadmul.
Představení skončilo, ale zvonek dosud nezazvonil. Ze zadní lavice se přihlásil Jarda. Požádal, jestli by si také mohl to rádio vyzkoušet. Jeho táta byl předsedou uličního výboru KSČ, a tak mu to Vrabec dovolil, i když měl údivem pozvednuté obočí.
Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.
Když pak Láďa namáhavě poklekl a sbíral ty střepy a drátky z podlahy, učitel Vrabec mu při tom pomáhal. Láďa si utíral slzy, a Jarda se ve své lavici usmíval.
Blížili jsme se k městu. Šaty nám uschly na těle. Láďa pohupoval nohama a já mu stěží stačil. Tam, kde je dnes sídliště a monstrózní nemocnice, byly v té době jen opuštěné zahrady a rozbořené stěny zděných domků, z nichž si lidé odváželi cihly na stavby dál za městem. Neporušená stála jen jediná dřevěnka, jejíž majitel se zuby nehty bránil vystěhování. Se stejnou zarputilostí udržoval svůj domek, prořezával stromy, jejichž kmeny vždy zářily čerstvým vápnem. Také ploty opravoval, sázel květiny a okopával zahrádku.
S klukama jsme občas pořádali výpravy do oněch opuštěných zahrad. Ale bylo jich čím dál méně. Tím lákavější byla zahrada kolem dosud obydlené dřevěnky. Jednoho večera jsme vylomili pár latěk z plotu a vešli jsme na přísně střežené území. První proklouzl Jarda, pak my. Nakonec i Láďa. V té chvíli, kdy prolézal dírou v plotě, byl nejvíce zranitelný a téměř bezbranný. Ale když jsme stáli pod stromy a pokoušeli se na jejich štíhlé kmeny vylézt, byl Láďa ve svém živlu. Opřel berle o kmen, natáhl jednu ze svých ohromných paží, zachytil se větve a v mžiku už byl vysoko v koruně. Najednou jeho handikap zmizel a on se pohyboval mrštně jako opice, přehupoval se z větve na větev a spokojeně si pobrukoval. A když některý z těch nejmenších zůstal pod stromem, zavěsil se jednou rukou na silné větvi a druhou podal tomu klukovi a vysadil jej do větví.
Cpali jsme si jablka pod bundy a házeli po sobě nakousnutými plody. Připraveni kdykoliv utéct. „Sedlák!“ křikl Jarda, seskočil ze stromu a rozběhl se k díře v plotě. Láďa se spustil na zem a už skákal mezi námi na svých berlích. Protáhli jsme jej dírou v plotě, a už jsme byli mimo nebezpečí. Chvíli jsme seděli v úkrytu bodláčí neobdělávaného pole a pozorovali jsme zahradu. Sedlák se neobjevil, a my jsem se do jeho zahrady vrátili. Vše bylo jako předtím, ale když se opět ozval Jardův varovný výkřik a všichni seskočili, Láďa seděl vysoko v koruně svého stromu a bohorovně pojídal ta nejsladší a nejzralejší jablka zahrady, vystavená slunci na nejvyšších větvích.
Láďa sedláka uviděl, až když pobíhal mezi blízkými stromy a tloukl do jejich kmenů kusem hadice. Upravil si ji jako policejní obušek. Řval a proklínal, vyhrožoval zabitím. Láďa nechal nakousnuté jablko upadnout, zhoupl se na větvích a už byl pod stromem u svých berlí. Sedlák jej uviděl, zařval, a rozběhl se k němu. Ale Láďa prchal dvoumetrovými skoky svých berlí a nohou, kličkoval jako ohromný zajíc, a sedlák práskal do vzduchu, do hlíny, a podařilo se mu zasáhnout i jednu z berlí ve chvíli, kdy Láďa zrovna vymrštil nohy vpřed a berle na okamžik zůstaly vzadu. Nezpůsobil tím žádnou škodu a Láďa by býval unikl, kdyby nebylo toho plotu. Zasunul se do otvoru jako had, ale sedlák se vrhl na jeho berle. Jednou rukou je tlačil k zemi, a druhou mlátil Láďu obuškem.
Láďa se po chvíli marného zápasu přestal bránit. Jen si rukama zakrýval hlavu. Že bije zmrzačené dítě došlo sedlákovi teprve ve chvíli, když Láďovi z rozseknutého obočí vystříkla krev. Poslední ránu už nechal dopadnout do hlíny. Chvíli se na bezmocného Láďu díval, pak cosi zavrčel, vstal, a odešel mezi stromy zahrady. Bylo už tma.
Postavili jsme Láďu na nohy a chtěli jsme jej podpírat. Ale odehnal nás. Bílým kapesníkem si setřel krev z obličeje, nechal si podat berle, a vydal se na cestu domů. Po celou cestu se rozhlížel. Jarda zmizel.
Před námi byl malý svah a nad ním řada domů ulice U Stromovky. V tom svahu bylo ústí chodby, kterým ve velkých izolovaných rourách proudila pod město horká voda dálkového topení. Před ním betonová plošinka. Pohlédl jsem tím směrem. Ale Láďa se díval docela jinam, jako by nechtěl evokovat vzpomínky na ono odpoledne dva dny po nezdařené výpravě na cizí jablka.
Onoho deštivého odpoledne rodiny posedávaly doma u televizí, hrálo se nějaké mistrovství v hokeji. Jen já šel ven, protože televizi jsme doma neměli. Lozil jsem po stráni mezi keři a hromadami jílu, vyvezeného ze základů stavenišť, zašel do našeho „bunkru“, který jsme tam o prázdninách vyhloubili. Hráli jsme si na havíře a stráň jsme podkopávali. Jako naši otcové. Ale zapomněli jsme to „zabudovat“, a zrovna když já měl svou desetiminutovou „šichtu“, utrhl se jílový strop. Dostal jsem se ven sám, ale vystrašilo mě to. Nikdy předtím jsem nevěděl jaký je to pocit, když jednoho taková tíha zalehne.
A tu jsem tam, ve svahu, na betonové plošince před tunelem, postřehl nějaký pohyb. Svah byl odvrácený od města a nikdo to místo z oken zabydlených, ale dosud neomítnutých bloků nemohl vidět. Opatrně jsem se přiblížil a zpoza keřů jsem vyhlédl. Seděl tam Láďa, berle rozhozené kolem, a na svém útlém klíně měl chumel hadrů a něco s ním dělal. Až když jsem se pořádně zadíval, rozeznal jsem v Láďových rukou Jardu. Láďa si jej levačkou přidržoval, a pravačkou jej pomalu, systematicky bil.
Všude bylo naprosté ticho. Jen od bloků se občas ozval řev, to když někdo někomu dal, nebo také těsně nedal gól. Stál jsem tam, a nevěřil jsem tomu co vidím. Nevím, jak jej Láďa chytil. A jak jej sem dostal. Možná mu někdo řekl, že Jarda občas s baterkou prozkoumává chodbu pod městem, a tak si na něj počkal. Láďa dobře zvolil jak den, tak místo.
Ale nebyl to jeho triumf. Jarda mlčky přijímal rány a jak jen mohl, díval se Láďovi do očí. To Láďa při tom skučel a kňučel, tak, jako by sám byl bit. To on o cosi prosil a žadonil, a jeho tvář byla celá zkroucená a mokrá od slz. Jeho slzy tekly i na Jardovu teplákovou soupravu, ale Jarda se ušklíbal jak jen mohl, a dostával další a další rány.
Přiběhl jsem k nim a skočil jsem Láďovi na ramena. Setřásl mě jako hadrovou loutku. Jardu nepustil, ale přestal ho bít.
„Pusť ho!“ řekl jsem. Neodpověděl mi.
„Pusť ho, říkám ti!“ křikl jsem. Podíval se mi do očí, jako by mě nepoznával.
„Láďo, vždyť tě za to zavřou!“
Láďa se na mne překvapeně podíval.
„Mrzáka?“ řekl.
Rozkýval hlavu jako medvěd v cirkusu. A pak jen otevřel obě dlaně. Jarda se vymrštil jako pero a zmizel mezi keři a hromadami hlíny na stráni.
Rozloučili jsme se o pár domů dřív – v našem vchodu bráška šeptal do ouška své hubené slečně epilog Manon Lescaut. V ruce měl slečnino složené paraple. Při tom uměleckém výkonu mu jasně překáželo. Ještě jednou jsem Láďovi poděkoval. Jen kývl hlavou a odešel domů.
|
