|  Nádhernou korespondenci obdržela naše redakce. Citlivý dopis věnovaný naší nejstarší čtenářce Mařence, která nedávno opustila tento svět.
Něžná a citlivá slova doplňují zaslané fotografie. Je těžké ubránit se dojetí i slzám. Říká se tomu koloběh života...
Jsme v Pozitivních novinách hrdi, že jsme měli ve svém čtenářstvu tuto usměvavou a milou paní, která jakoby byla ukázkovým příkladem pozitivního člověka.
Stále přichází, i od mladých lidí, ohlasy se vzpomínkami na paní Mařenku. Jsou lidé, kterých nesmí býti zapomenuto. Ona rozhodně patří mezi ně.
Až tato malá dívenka z fotografie bude nabírat rozum, ráda jí maminka poví, kdo byla ta paní, která ji drží v náručí a zcela určitě jí vysvětlí, čemu se říká koloběh života...
Jitka Vykopalová, zástupkyně šéfredaktora Pozitivních novin |
|
Drahá teto Mařenko,
jednou jsme spolu seděly nad Tvými fotkami z mládí, já jsem se obdivovala Tvé kráse, Ty jsi mi popisovala uhlazené postavy z přízně. Teď pohodlně sedíš na nějakém obláčku v nebi a já jsem sama v Tvém tichém bytě nad těmi fotkami. Promiň, trošku Ti je posolím... hladím totiž Tvou alabastrovou tvář na zažloutlé fotografii a těžko se bráním slzám.
Tvůj oblíbený župan tu visí sám a postrádá Tvé tělo, kalendáři chybí Tvé krasopisné poznámky. Já vím, už byl asi čas dopsat ho, vždyť jsi na tomto světě byla skoro jedno století. Škoda, chtěla jsem si urvat kus Tvé slávy při oslavě stovky, jak jsme si to plánovaly.
Myslím, že mi pečovatelky trochu záviděly, že jsem o Tebe pečovala. Nebyla jsi z těch nerudných bab, co věčně brblaj, láteří a peskují. Byla jsi madam, stará paní, která bere život tak, jak se nabízí. Kde si brala ten optimismus, chuť do života? A humor?
Mařenko, nezastírám, za těch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtělo stoupat těch pět pater s nákupem, ale když jsem otevřela dveře a Ty jsi mě tam čekala s lístečkem, na kterém bylo napsáno KSČM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem počet schodů zapomněla. Nebo když jsme se u Tebe objevili s mým tátou a Ty jsi mi děkovala, že jsem Ti konečně přišla přestavit mého přítele...
A víš Ty, Maruško, že jsi naučila mou dceru dělat "paci, paci"? Tajně jsem Vás pozorovala, když jste spolu seděly na posteli a Ty jsi začala vytahovat z paměti dětské říkanky, které jsi použila naposledy nejspíš před šedesáti lety, když Tvůj syn v Tvém objetí se smál a nebo plakal. Stála jsem tam jak opařená, dojemně zírala a uvědomovala si, že tohle se už nebude nikdy opakovat. Dvě "ženský" vedle sebe s věkovým rozdílem 95 let a jak si rozumějí.
Mařenko, já jsem Ti nestihla poděkovat. Poděkovat za to, že jsem u Tebe měla jakýsi kus jistoty domova, že díky Tobě se mi začalo hodně věcí, zdánlivě problematických, jevit jako prkotiny a že vím, jak člověk může žít krásně bez velkého bohatství. To bohatství jsi nosila v sobě a já Tě i s ním mám ve svém srdci.
Ó, jak praktický je to poklad, dobře uložený a nikdo mi ho nemůže ukrást... myslím, že by i banky záviděly.
Milá Maruško, Ty jsi mě jednou nazvala andělem, to jsme ještě netušily, že se za pár dní s těmi pravými anděli setkáš... Ráda bych jim vzkázala, aby o Tebe pečovali svědomitě a kdyby si nevěděli rady, můžou se ke mně přiletět poradit... A taky doufám, že pošta tam u Vás nahoře funguje lépe než ta pozemská a tento dopis bude doručen neporušený.
Tvoje Terezka
|
