Eva Střížovská: Český kalendář – milý dárek pro všechny, co si rádi počtou
Již po jedenácté vyšel tradiční Český kalendář, oblíbená publikace plná moudrého čtení: - o výročích historických událostí - o osobnostech s jubileem v r. 2006 - o české přírodě, památkách a tradicích. Letos je zčásti věnovaný ...
Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře
V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (7)
Pokud nebyl někde na služební cestě, staly se naše společné vycházky po městě a do okolí města v následujících dnech samozřejmostí. Dokonce jsem se přistihla, že už ho nedočkavě vyhlížím, zda nás nečeká. Také jsem se rozhodla nevracet se už k našemu rozchodu. Snad proto se pokaždé se mnou normálně bavil.
Antonín Suk: Ramlice | Bezpracný pych
„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda. Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost. Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.
Egon Wiener: S humorem do světa módy
Čas od času se dívám na televizní americké armádní vyšetřovací metody, jak dopadnout delikventy. Dr. Malárd a jeho úvahy z patologie si nikterak nezadají s četbou o tom, co si oblékaly ženy koncem 19. století. Zajímavé je především používání cizích slov, se kterými se jen tak nesetkáte. Co obléknout si mají mladé ženy plné života a zdraví koncem 19. století? Černé atlasové sukni ještě rozumím, ale vesta z tmelovobarveného sukna s vykrajovanými šůstky, se mi zdá zavádějící.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (6)
Od té chvíle jsem se v práci měla jako prasátko v žitě. Protože stavba pekárny vyrůstala hned proti stříbrovické tržnici, podstrkovali mi chlapi, pokaždé s mírným ostychem, pomeranče, dozlatova vybarvená jablka, asi největší, která na stánku prodavačky nabízely. Ale já se vůbec neupejpala, naopak ještě než odešlo, všechno hned před nimi zhltala.
Vladislav Neužil: Pomsta
To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem se zviditelnil
.jpg)
Člověk občas někam odloží brýle a pak je nemůže najít. To je celkem normální. Také já jsem minulý týden najednou nemohl najít brýle. No což, ony se najdou a nijak jsem se proto nevzrušoval. Když jsem je však postrádal i druhý den, tak jsem znejistil. Situace se stávala povážlivou. Začal jsem detailně hledat po celém baráku, u počítače, u stolků, v kuchyni, v kotelně. Nic. Pak jsem prošťoural i auto, zda mi tam někam nezapadly, hledal jsem i méně obvyklá místa, dokonce jsem nahlédl i do nákupní tašky manželky. Stále nic. Nezbývalo, než hledat mimo barák.
Hana Karolina Kobulejová: Co všechno může znamenat čas (3)
Dvakrát do roka posouváme ručičku hodinek s letním a zimním časem. Možná jednou do roka obměníme účes. Denně si užíváme volný čas. A stále přemýšlíme o tom, kdy už je ten správný čas učinit to a ono. Přemýšlíme místo toho, abychom vše kolem zařídili tak, aby ten správný čas byl právě teď.
Návštěva chrámu
Současný člověk je zaplétán do jemných, rafinovaně spřádaných sítí, uměle vytvářených pseudopotřeb a přání. Nelze žít bez tamtoho a už vůbec ne bez tohoto. Tamto nás činí komunikativnějšími, ono zas mobilnějšími.
Iveta Kollertová: Potkala jsem sama sebe
Jeho radost zdvojnásobila tu mou a já si teprve uvědomila, že ho vlastně poprvé uvidím na pískovišti, na klouzačce, na houpačkách. Nemusím ani popisovat, co se ve mně dělo. Těch pocitů bylo tolik, srdíčko mi bouchalo jak o život, oči zářily a já rukama neuměle popoháněla kolečka vozíku směrem z pokoje.
Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku
Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.
Blanka Kubešová: VLTAVĚNKA
Vltava se pod ním třpytila jako had, jako obrovské čtverce bílých a modrých zástěr a kapesníků, které zjara dávají ženy vybělit na sluníčko. Doktor Loudal, redaktor v nejlepších letech, si sedl do trávy a zapnul diktafon. Zamýšlel si nadiktovat do záznamníku atmosféru okamžiku. Ze zkušenosti věděl, že v redakci to pak už nikdy není ono, ale kapesnímu příbuznému diktafonu zas jednou chyběly baterie.
Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!
Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.