Miroslav Sígl: O záhadách dobývání severního pólu

Rubrika: Literatura – Doporučení

Kdo jiný má o nich psát více než novinář a spisovatel literatury faktu Stanislav Bártl  (*1927), který byl účastníkem ve výzkumných výpravách jak v Antarktidě, tak v Arktidě.
K jeho knížkám Bílá pevnina (1958, 1975), Tady končí svět (1961), Antarktida v obrazech (1964), Atomová Arktida (slovensky 1965, rusky 1967), Zkáza černé eskadry (1967), Stíny mořských hlubin (1971, 1989), Záhada konvoje PQ 17 (1971, 1984, 1995), Karavany půlnoci (1977), Let Josefiny Fordové (1980), Arktida stopami průkopníků (1986), Křídla nad oceánem (1991), Ďáblova bible (1993), přibyla nyní další, kterou si na něm vynutili sami čtenáři: Záhada dobývání severního pólu (Nakladatelství Libri, 216 stran s ilustracemi).
Je účasten též ve sborníku Naši v Antarktidě, napsal četné předmluvy k dílům jiných, zejména zahraničních autorů, je uváděn mj. v encyklopedii Naši cestovatelé a geografové. Je také nositelem Ceny Čs. akademie věd za přínos k popularizaci naší vědy, ještě dnes přednáší na vysokých školách.

Je zřejmě prvním Čechem, který procestoval obě polární oblasti naší planety a dostal se do ledových pustin, kam předtím nevstoupila noha člověka, zažil ničivé sněhové uragány, ale na druhé straně i žár pouště Karakum.
Na různých plavidlech – od staré nákladní kocábky až po atomový ledoborec zbrázdil vlny čtyř oceánů a deseti moří.
Koukal na matičku zemi z ptačí perspektivy zasloužilé dakoty i nadzvukového, stratosférického concordu. Poznal nástrahy velkoměst pěti kontinentů, ale taky pasti kladené osamělými lovci kožešin v tajmyrské tundře.
Pobýval na diamantových nalezištích Jakutska a v podzemní laboratoři, zavrtané do věčně zmrzlé půdy Sibiře. Poznal vinice u argentinské Mendozy, čajové zahrady japonské prefektury Šizuoka i bavlníkové plantáže Turkmenistánu.

A považte: o sobě říká, že vlastně ani žádný cestovatel není, že mu je opravdu nejlíp doma za pecí, když si čte a občas koukne, jak venku sněží. Taková ta ladovská idyla.
Jako kluk často býval u babičky v Živoníně na Mělnicku. V chaloupce z nepálených cihel a doškovou střechou. Rodiče tam měli od sedláka propachtovaných několik arů pole, chovali dvě kravky, čuníka, kozu, husy, králíky a pár slepic. Všichni tu žili skromně a tady se z velké části utvářel jeho vztah k životu, k domovu, přírodě a vlastně ke světu vůbec.

Nová Bártlova knížka je vlastně pokusem zjistit, čí stopy to vlastně byly, kdy a odkud přicházely, co je vedlo a jaká dramata je provázela – čili stopy těch, kdo se jako první vůbec odvážili stanout v onom geografickém pólu, jemuž se také říká točna, kolem níž se otáčí náš svět? Vždyť od pradávna se brodili sněhem dobrodruzi i vědci, námořníci i cestovatelé, vojáci i lovci, novináři a lékaři, aby hledali onen magicky přitažlivý bod.

S těmi nejodvážnějšími se můžeme sejít na stránkách zajímavě napsané knížky, s mnoha z nichž se Bártl osobně poznal za svého života a jimž také v knize děkuje, že mu pomáhali.
Dočteme se v ní mimo jiné o deníku arktického letovoda, o dobrodružství letounu N -169, o zavátých stopách Jana Březiny, onoho chlapce, okouzleného aviatikou v naší letecké továrně, aby posléze právě v tom letounu podnikl svou velkou cestu, dále také o Wilkinsově bodu, o trase atomové ponorky Nautilus – těch kapitol je celkem 38 (samozřejmě také kapitola Když ne Cook ani Peary, kdo tedy?), při jejichž čtení není o napětí nouze.

Kdo ví, kde je dnes konec lahvince vodky značky Amundsen, kterou tam zahrabali Petr Horký a Mirek Jakeš spolu s DVD o Dobytí severního pólu Járou Cimrmanem? Posteskl si Stanislav Bártl až v samém konci svých vyprávění a svěřil se, jak se skládala mozaika jeho příběhů, jak samovolně ožívaly na nesmírném promítacím plátně za jednoho letu. Příběhy dávno minulé, příběhy průkopníků, o nichž stále ještě mnohé zůstávalo pro něho záhadou. Co myslíte, podařilo se mu je rozluštit? 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 11. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.