Miroslav Sígl: Čtyři hrdinové nemohou zmizet z paměti
Rubrika: Publicistika – Historie
| Nikdy nelze zapomenout na jména čtyř prvních posrpnových hrdinů - čs. poslanců, kteří 18. října 1968 hlasovali v Národním shromáždění proti uzavřené smlouvě o podmínkách "dočasného pobytu" okupačních vojsk na našem území. Byli to František Kriegel, Božena Fuková, Gertruda Sekaninová – Čakrtová a František Vodsloň. Jména ostatních 10, kteří se zdrželi hlasování, nebyla zveřejněna. Celkem 228 poslanců zvedlo ruku "pro"... Co víme o těch čtyřech statečných? Několik podobných otázek jsem dostal k mým dokumentačně informačním údajům z období Pražského jara a následně po srpnu 1968. Pokusil jsem se sepsat alespoň stručné údaje. |
| MUDr. František Kriegel, CSc. (*10. dubna 1908, Stanislaviv, dnes Ivano-Frankivsk, Ukrajina † 3. prosince 1979, Praha), čs. lékař a politik. Narodil se v rodině haličských Židů, otec byl nezámožný stavitel. Na konci 20. let odešel do Prahy, kde vystudoval medicínu a již ve 30 letech se jako lékař zúčastnil občanské války ve Španělsku. Dosáhl hodnosti majora a po porážce španělských republikánů odešel v roce 1939 do Číny napadené Japonskem.  Od roku 1945 vstoupil do KSČ a v únoru 1948 vykonával funkci organizačního tajemníka pražské organizace, navíc byl zástupcem velitele Lidových milicí. V letech 1949 až 1952 se stal náměstkem ministra zdravotnictví a při antisemitské čistce, v „boji proti sionismu“ a také proti interbrigadistům, organizovaném komunistickou mocí po politických procesech v 50. letech, byl z funkce odvolán a skončil jako závodní lékař v podniku Tatra Smíchov. Rehabilitace se dočkal v roce 1957, kdy mu byl udělen Řád 25. února, dále byl vyznamenán ještě Řádem rudé hvězdy a Řádem práce. V letech 1960-63 pracoval na Kubě jako poradce režimu Fidela Castra. Po svém návratu nastoupil místo primáře ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze a v letech 1965-69 byl primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči. Byl zvolen poslancem parlamentu (Národního shromáždění) a předsedou jeho zahraničního výboru. Před XII. sjezdem KSČ se stal členem ÚV KSČ, v dubnu 1968 dokonce členem předsednictva ÚV KSČ a předsedou ústředního výboru Národní fronty ČSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl spolu s dalšími vedoucími čs. politiky zatčen a unesen nejprve do Karpat a za dva dny do Moskvy. Zde však nebyl ani připuštěn k jednáním mezi SSSR a ČSSR a jako jediný z 26 českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu, odmítl podepsat tzv. „moskevské protokoly“. Na podzim 1968 byl odvolán ze všech svých funkcí. Ještě zůstal poslancem, a proto hlasoval proti smlouvě o pobytu sovětských okupačních vojsk v naší zemi. V květnu 1969 byl vyloučen z KSČ, později zbaven i poslaneckého mandátu, a v roce 1970 byl penzionován. Text jeho vystoupení na tomto plénu ÚV KSČ koloval rozmnožený mezi občany. Mj. se v něm uvádělo: Odmítl jsem podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země... Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území... Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost... Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů... Patřil mezi zakládající signatáře Charty 77. V září 1979 byl s infarktem převezen do nemocnice, kde zemřel 3. prosince 1979. Na jeho počest byla Nadací Charty 77 zřízena Cena Františka Kriegla, kterou jsou oceňováni jednotlivci „za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii“. Její zakladatel František Janouch (* 22. 9. 1931 v Lysé nad Labem), český a švédský jaderný fyzik o Františku Krieglovi mj. napsal: V srpnu 1968 se mi jednou přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nad Tisou nemůže spát - stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva. |
| Ing. Božena Fuková (*15.1.1935 v rolnické rodině v Bystričanech, okres Prievidza), ekonomka. Vystudovala v Bratislavě Vysokou školu ekonomickou a v roce 1964 byla zvolena poslankyní Národního shromáždění ve svém volebním obvodu Středoslovenského kraje. Od ledna 1967 pracovala v Institutu řízení v Praze a podílela se na prosazování ekonomických reforem v intencích akademika Oty Šika, v období Pražského jara 1968 patřila k jeho protagonistům. Zúčastnila se všech jednání Národního shromáždění v prvních dnech okupace v srpnu 1968 a v říjnu téhož roku hlasovala spolu s dalšími třemi poslanci proti dohodě o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk v Československu. V jejích 33 letech s malou čtyřletou dcerkou to byl skutečně neohrožený akt z hlubokého přesvědčení. Krátce nato byla zbavena poslaneckého mandátu a propuštěna ze zaměstnání. K celému případu hlasování je nutno uvést dovětek: Dnešní senátor Petr Pithart vydal v roce 1980 pod pseudonymem J. Sládeček v Kolíně nad Rýnem ve vydavatelství Index kritickou studii o reformním procesu pod názvem „Osmašedesátý“. V ní nesprávně uvádí a mylně označuje jako čtvrtého hlasujícího poslance ne Boženu Fukovou, ale generála Václava Prchlíka. Tento omyl převzal také historik a publicista Jiří Vančura v knize "Naděje a zklamání" (Mladá fronta, Praha 1990), a je též obsažen v Pamětech bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka.Po celé období tzv. normalizace mohla vykonávat jen úřednickou činnost jako účetní a podřízená referentka v několika podnicích, stále přitom sledována Státní bezpečností. Nikdy svůj postoj, navzdory četným tlakům neodvolala. Udržovala nadále přátelské styky s G. Sekaninovou a F. Krieglem. V lednu 1990 se dočkala rehabilitace, byla kooptována do Federálního shromáždění a v březnu téhož roku se stala členkou komise, vedené Josefem Mackem a Michalem Kocábem, která dohlížela na odchod sovětských vojsk z naší země. Do rozdělení našich republik pracovala v odboru pro styk s veřejností v kanceláři Federálního shromáždění. V roce 2006 byla vyznamenána Řádem L´udovíta Štúra, který jí udělil prezident Slovenské republiky I. Gašparovič, další vyznamenání Zlatou lípu obdržela od ministryně V. Parkanové v roce 2008. V obou případech byly oceněny její zásluhy o demokracii a uplatňování lidských práv. V tomtéž roce ji navždy opustil její těžce nemocný manžel Zdeněk Fuka (*1927 † 2008) novinář a básník, o něhož mnoho let pečovala. Nyní žije jako vdova v pražském bytě. |
| JUDr. Gertruda Sekaninová – Čakrtová (*21. 5. 1908 v Bratislavě jako nejstarší ze čtyř dětí židovské rodiny Stiassných, † 29. 12. 1986 v Jihlavě), česká právnička, diplomatka. Když se její rodina přestěhovala do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu, vystudovala reálné gymnázium a po něm Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během vysokoškolského studia vstoupila do KSČ a po studiu začala pracovat v advokátní kanceláři JUDr. Ivana Sekaniny a v roce 1935 z nich byli manželé. Od roku 1938 se věnovala samostatné advokátní praxi a jako obhájkyně se zúčastnila i zahraničních procesů s představiteli levicových hnutí. Její manžel proslul mj. jako obhájce G. Dimitrova a dalších, obžalovaných ze zapálení Říšského sněmu v Berlíně. Nacisté se mu za to pomstili hned 16. března 1939, kdy byl zatčen a po roce popraven. Za nacistické nadvlády musela G. Sekaninová svou praxi v tehdejším Protektorátu ukončit a pracovala jako ošetřovatelka dětí. V roce 1942 podstoupila transport do Terezínského ghetta a odtud deportaci do Osvětimi. Při selekci byla vybrána na nucené práce v německé pobočce koncentračního tábora v Kurzbachu. Tábor byl evakuován, vězni nastoupili pochod smrti do Bergen-Belsenu, přičemž se G. Sekaninové podařilo uniknout a skrývat se v Sasku až do osvobození americkou armádou.Po návratu do Prahy zůstala sama, většina její početné rodiny holocaust nepřežila. Pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a byla stálou delegátkou Československa při OSN. V roce 1949 se podruhé provdala za Kazimíra Čakrta, pracovníka ministerstva financí, s nímž měla jednoho syna. Byla první náměstkyní ministra zahraničních věcí Vlado Clementise, který byl odsouzen a popraven v prosinci 1952 spolu s dalšími obžalovanými v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Také ona s manželem neunikli protizákonnému vyšetřování a vykonstruovanému obvinění, které dohnalo jejího manžela k sebevraždě. Z funkce na ministerstvu zahraničních věcí byla odvolána, ale bylo jí dovoleno vést právní a legislativní úsek ministerstva školství. V šedesátých letech se vrátila do politického života jako poslankyně, ale postupně se rozcházela s komunistickou ideologií. V říjnu 1968 hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců parlamentu proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Krátce nato byla zbavena poslaneckého mandátu a vyloučena z KSČ. Ani to ji nezlomilo, podepsala Chartu 77, angažovala se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a podporovala pronásledované hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe. Za tyto své postoje byla neustále šikanována Státní bezpečností. Závěr svého života strávila v Polné na Jihlavsku. |
| František Vodsloň (*16.3.1906 v Praze †5.5.2002 tamtéž), původním povoláním stavební dělník, od mládí činný v komunistické mládeži, členem KSČ se stal v roce 1928. Působil v Rudých odborech, ve Federaci proletářské tělovýchovy a v dělnickém spotřebním družstvu Včela. Hned zkraje nacistické okupace od roku 1939 se zapojil do domácího odboje, v roce 1940 byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech nacistické Říše. Po válce se stal tajemníkem a místopředsedou krajského výboru KSČ v Praze a po celá dlouhá léta byl náhradníkem a později členem ÚV KSČ a také poslancem Národního shromáždění. V období 1949-53 byl náměstkem ministra zemědělství, v letech 1953-57 předsedou krajského národního výboru v Praze, 1957-69 místopředsedou Výboru lidové kontroly. V období Pražského jara patřil mezi exponenty reformního hnutí v naší společnosti, nesouhlasil s okupací naší země v srpnu 1968 a v říjnu 1968 hlasoval v Národním shromáždění proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Z KSČ byl nato vyloučen 30. 5. 1969, kdy byl zároveň zbaven poslaneckého mandátu a všech funkcí. Jako pozdější signatář Charty 77 byl neustále perzekuován a plné rehabilitace se dočkal v roce 1990. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Helena Štáchová |
 |
Milan Lasica |
 |
Josef Fousek |
 |
Vladimír Just |