Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (24)
Posadila jsem se v posteli a za hlavou zmáčkla vypínač lampičky. Teď konečně přišla moje chvíle! – Víš, s čím se mi, Luboši, svěřila naše Simona?! Hodila jsem mu háček, na který se měl chytit. - Nevím… a taky mne to nezajímá! odpověděla mi hromada z polštářů a přikrývky. – Dobrou noc! - Věřil bys, že Viktor byl fízl?! prozradila jsem mu a čekala jeho velký úžas.
Večera pri sviečkach / Nevedomost hriechu...
„Mucinko môj, a či ty vieš, aký je dnes dátum v kalendári?“ „Neviem, drahá. Aký?“ „Cukríček môj, máme jubileum, už sme spolu celé tri týždne. Cmuk, cmuk, cmuk... Zlatko, čo by si povedal, keby sme si urobili slávnostnú večeru pri sviečkach?“
Montáž (1/2)
Připravoval jsem se na výjezd do jedné malé firmičky na sítotisk, která si u nás objednala výrobu a montáž nějakých speciálních regálů do jejich meziskladu. Akci jsem vyfasoval na osobní přání šéfky, která s mou poslední prací u nich byla zřejmě moc spokojená. Když jsem si odškrtal všechny věci, který jsem měl za chvilku nakládat na dodávku, zavolal si mě šéf do kanceláře.
Ivan Kraus: Kolo
Každý kluk touží mít kolo. Vzpomínám na to, jak jsem si ho sám kdysi přál. Nějakým nedopatřením jsem však místo něho dostal piano. Řekl jsem matce, že jsem si nepřál piano, ale kolo, na kterém bych rád jezdil. Matka pravila, že na kole bych se mohl zranit, kdežto u piana mi úraz nehrozí. Na pianě nenarazím ani nepadnu do příkopu. Kromě toho mohu na piano hrát, což bych na kole, jak musím uznat, nemohl.
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (3)
Po čase se ukázalo, že Pepíček z neznámých důvodů vůbec nechce létat. Ne, že by to neuměl, ne že by nemohl, nechtělo se mu. Patrně usoudil, že když chodí jeho zachránci, nebude se nad ně vyvyšovat, bude chodit jako oni, po zemi. Dospělí se naučili dívat se pozorně pod nohy, v obavě, aby ho nezašlápli, protože se svižně přemisťoval a objevoval se v nečekané chvíli na nečekaných místech.
Egon Wiener: Sestav si svůj svět | Čarostřelec | Zlatý lev
Myslím si, že to podstatné už bylo vymyšleno. O to víc mě překvapil pan inženýr Ulrych z Nymburka svým nápadem. Systém puzzle využil ke hře Putování Českým rájem, něco, co jsme tu ještě neměli. Magnetické střípky, 43 kusů, jednoduchá estetická doplňovačka toho nejhezčího od Sychrova přes Frýdštejn, Malou Skálu k Sobotce, Kosti, Lomnici nad Popelkou až po Jičín.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (12)
"To se mi snad jenom zdá! V tomhle baráku to už je vopravdu k posrání!" ozýval se v půl šesté ráno schodištěm mohutný hlas pana Poláka. Paní Kaufmannová ustrašeně pootevřela dveře a vyhlížela, co se to děje, Miruna Jakubcová vyběhla na schody v noční košili a volala nahoru: "Co se stalo, pane Polák?" "Někdo mu ukrad boty!" odtušil shora hlas paní Polákové.
František Mendlík: Heslo týdne
Výpravčí Alois Bernát byl huba plechová. Sloužil poctivě, práci si neošklivil, nebyl však železničním šílencem. Svůj postoj k železniční problematice vyjadřoval slovy:„Pořád se mi líbí hezká ženská více, nežli sebekrásnější parní lokomotiva Mikádo!“ Přežil za třicet osm let služby všechny náčelníky. Žádného totiž profesně neohrožoval! Nikdy s nimi nediskutoval o věcech služebních a Suchého verše - Malé věci řešte ruky mávnutím- si přepracoval na rčení: „Na to se vykašlete, tam přijde kredenc!“
Miloslav Švandrlík: Nespolkni ondatru, Markéto! / Nedokončená reportáž
Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet!
Eva Vlachová: Obyčejný symbol / Nezapomeňte si vzpomenout
Ale najednou se něco přihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy přišla před Vánocemi. Pan Vašátko přeje k svátkům a píše, že se necítí dvakrát dobře. Pan Jelének je znepokojen a okamžitě odepisuje. Odpověď nepřichází. Další dopis putuje do Ostravy už doporučeně. Vrací se zpět. To už je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporučený dopis.
Michal Čagánek: Peří a nebo železo?
Není nad to mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení, kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak s ní jít na procházku nebo do kina. Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel.
Zdislav Wegner: Starý vlk
Bylo pošmourné ráno. Jel jsem na kole do práce a stěží jsem viděl, kudy jedu. Najednou se mi do cesty postavil muž, zvedl ruku jako strážník a zvědavě přihlížel, jestli to vyberu. Zastavil jsem, ale s předním kolem mezi jeho koleny. Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Nevinná očka se na mne dívala zpod hustého obočí.
MUDr. Jaroslav Hovorka: Vážená paní L.
Děkuji Vám za knížku. Je krásná, neboť -- jak říkával Saint Exupéry -- lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit. A mluvit člověk má, jen když potěší. Je-li však řeč pramenem nedorozumění, jak pravili moudří, je krásné a užitečné, když lidé mohou a chtějí psát. Marcus Aurelius řekl: "Zvykej si pozorně sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši."
Dagmar Slivinská: Jak papoušek tahal z klobouku....
….Dala jsem kamarádce k narozeninám mimo jiné los. Pečlivě jsem vybírala mezi desítkou jiných losů, se snahou vybrat ten s největší výhrou. Najednou jsem se přistihla, že se mé myšlenky začínají ubírat jinou cestou. Netušila jsem, kolik úvah taková obyčejná koupě losu vyvolá. Takový los je jako ďáblův lupínek. Vystrčí růžky a začne našeptávat: A co když ten los vyhraje ten milion?