Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (12)
"To se mi snad jenom zdá! V tomhle baráku to už je vopravdu k posrání!" ozýval se v půl šesté ráno schodištěm mohutný hlas pana Poláka. Paní Kaufmannová ustrašeně pootevřela dveře a vyhlížela, co se to děje, Miruna Jakubcová vyběhla na schody v noční košili a volala nahoru: "Co se stalo, pane Polák?" "Někdo mu ukrad boty!" odtušil shora hlas paní Polákové.
František Mendlík: Heslo týdne
Výpravčí Alois Bernát byl huba plechová. Sloužil poctivě, práci si neošklivil, nebyl však železničním šílencem. Svůj postoj k železniční problematice vyjadřoval slovy:„Pořád se mi líbí hezká ženská více, nežli sebekrásnější parní lokomotiva Mikádo!“ Přežil za třicet osm let služby všechny náčelníky. Žádného totiž profesně neohrožoval! Nikdy s nimi nediskutoval o věcech služebních a Suchého verše - Malé věci řešte ruky mávnutím- si přepracoval na rčení: „Na to se vykašlete, tam přijde kredenc!“
Miloslav Švandrlík: Nespolkni ondatru, Markéto! / Nedokončená reportáž
Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet!
Eva Vlachová: Obyčejný symbol / Nezapomeňte si vzpomenout
Ale najednou se něco přihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy přišla před Vánocemi. Pan Vašátko přeje k svátkům a píše, že se necítí dvakrát dobře. Pan Jelének je znepokojen a okamžitě odepisuje. Odpověď nepřichází. Další dopis putuje do Ostravy už doporučeně. Vrací se zpět. To už je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporučený dopis.
Michal Čagánek: Peří a nebo železo?
Není nad to mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení, kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak s ní jít na procházku nebo do kina. Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel.
Zdislav Wegner: Starý vlk
Bylo pošmourné ráno. Jel jsem na kole do práce a stěží jsem viděl, kudy jedu. Najednou se mi do cesty postavil muž, zvedl ruku jako strážník a zvědavě přihlížel, jestli to vyberu. Zastavil jsem, ale s předním kolem mezi jeho koleny. Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Nevinná očka se na mne dívala zpod hustého obočí.
MUDr. Jaroslav Hovorka: Vážená paní L.
Děkuji Vám za knížku. Je krásná, neboť -- jak říkával Saint Exupéry -- lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit. A mluvit člověk má, jen když potěší. Je-li však řeč pramenem nedorozumění, jak pravili moudří, je krásné a užitečné, když lidé mohou a chtějí psát. Marcus Aurelius řekl: "Zvykej si pozorně sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši."
Dagmar Slivinská: Jak papoušek tahal z klobouku....
….Dala jsem kamarádce k narozeninám mimo jiné los. Pečlivě jsem vybírala mezi desítkou jiných losů, se snahou vybrat ten s největší výhrou. Najednou jsem se přistihla, že se mé myšlenky začínají ubírat jinou cestou. Netušila jsem, kolik úvah taková obyčejná koupě losu vyvolá. Takový los je jako ďáblův lupínek. Vystrčí růžky a začne našeptávat: A co když ten los vyhraje ten milion?
Ivan Kolařík: „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu!
Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu! Prosíme vás, nezkoušejte nás!“ Tato úpěnlivá prosba učitelům se každý rok pravidelně objevovala na tabuli poslední den školy před vánočními prázdninami. Zpravidla ukrutní kantoři málokdy dali na naši dobře míněnou prosbu o předvánoční shovívavost.
Petra Nachtmanová: Triky jak chňapnout štěstí
Již desítky let, staletí ba tisíciletí se nespočetné kvantum jedinců snaží ulovit kus pořádného ŠTĚSTÍ. Rady bývají všelijaké: nosit minci v ruce, ovívat se vějířem, nechat koště za dveřmi, klíč v kapse, špendlík na oblečení, brka na létání, koupat se nahý. Když podrobně prozkoumáme uvedené symboly, zjistíme, že si můžeme přivolat ne jedno, ale dokonce mnohonásobné štěstí.
Jitka Dolejšová: Kolik řečí umíš…
Škoda, že čeština není světovým jazykem, litovala jsem kolikrát. Oč to měli jednodušší Němci, Angličané, Američané a jiní – mluvili si, jak jim „zobák narostl“, nemuseli šprtat slovíčka, pády, časy, fráze. Prošla jsem základní a střední školou za doprovodu „Raz dva tri četýre pjať, výšel zájčik paguljať. Vdrug achótnik vyběgájet, prjámo zájčika strelájet.
Ivo Jahelka: Já chcu Ivoša
Tak se jednou stalo, že před soudce okresního soudu v Jindřichově Hradci byl předveden recidivista jménem Tonda, jelikož státní zástupce navrhnul jeho vzetí do vazby. Nelíbilo se mu totiž, že jmenovaný, ač byl před čtyřmi dny propuštěn z devatenáctého výkonu trestu, stihnul za tuto poměrně krátkou dobu udělat čtyři chalupy a ještě ukrást auto, se kterým se vydal na malý výlet do Karlových Varů.
Iveta Kollertová: Život je jen náhoda
Život je jen náhoda… tenhle text notoricky známé písničky na mne sedne jak ulitý. Náhoda tomu chtěla, že jsem otevřela webovou stránku s titulem Pozitivní noviny a vlastně úplnou náhodou mi padl do oka článek pana Pavla Loužeckého Senioři k počítačům. Mluvil mi z duše, vždyť kolik lidí je na tom stejně jako já… uzavřených mezi čtyřmi stěnami, nedotčeni venkovním ruchem i zmatky, ale zoufale samotných.
Jarmila Moosová: To ta válka
Byl dobrá partie./ Tatík v panských službách, on sám si občas připadal jako pan hrabě./ Když se vrátil domů, ani sám neví proč, Tonku nechtěl nastálo,/ spíše jen tak, pro dlouhou chvíli./ Byla hezká, to ano, ale chudoba jí koukala i z očí./ Slibovali věno, dobré věno, tak se teda podvolil./ Koneckonců už byla malá Vlasta na cestě. Hanbu by jí nepřál, to ne.