Michal Čagánek: Peří a nebo železo?

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Peří nebo železo?

Jeden kamarád mi dal hádanku. Prý není těžká, jenom musím odpovědět rychle.
„Co je těžší, kilo peří nebo kilo železa?“
„Kilo železa,“ odpověděl jsem.
Kamarád se začal smát.
„Nachytal se, nachytal! Kilo peří nebo kilo železa. To je přece stejné!“
Měl takovou radost, že mi přišlo zbytečné mu něco vysvětlovat. Stejně bych mu nic nevysvětlil. Nešlo mu o skutečnost, ale o to někoho nachytat. Řeknu to, když dovolíte, vám.
Ano, z fyzikálního hlediska je to totéž, ale není to totéž, když vám spadne na palec u nohy řekněme jeden kilogram vážící polštář nebo kilové závaží. Zkuste to a uvidíte.
Na závěr otázka. Co je těžší, kilogram štěstí nebo gram bolesti? Prosím, odpovězte rychle.
Přání zlomené nohy a všezavršující smích

Dvě ženy. Jedna za okýnkem informací na autobusovém nádraží, druhá z opačné strany. Obě starší dámy. A hádají se jako malé děti. Křičí na sebe a přejí si skutečně krásné věci: „Já vám přeju, aby k vám byl každý tak příjemný, jak jste byla vy ke mně!“
„A já vám přeju, aby... abyste zakopla a zlomila si nohu!“
Jak říkám, jako děti. O co šlo? Není podstatné.
Jenom o několik kroků dál sedí na lavičce jiné dvě ženy, dvě šedovlasé dámy. Elegantně oblečené, s příručními zavazadly vyzařujícími pohodu domovů, z kterých přišly. Povídají si, smějí se, prostě a důvěrně, doslova jako děti. O co jde? Není podstatné.
Mít někoho rád

Není nad to mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení, kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak s ní jít na procházku nebo do kina. Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel. Ale co ostatní? Co ti všichni? Nekonečné zástupy krvelačných bližních usilujících ustavičně tak či onak o vaše životy.
Pan herec, sir Laurence Olivier jednou řekl krásnou větu: „Každý, kdo chová umělecké ambice, musí odvrhnout všechny předsudky, které by omezovaly nejširší pochopení lidské povahy.“
Neplatí to svým způsobem pro nás všechny? Není každý z nás umělec, který si vytváří svůj život? Svými myšlenkami, svými slovy, činy? Každým úsměvem nebo výkřikem bolesti, netvoříme si svůj vlastní vesmír? Jestli někomu vynadáme nebo si s ním v klidu promluvíme u kávy, neovlivní to, jaký budeme mít den?

O mnoho století dříve vyslovil kdosi jiný jinými to slovy. Nebyl to Ježíš, kdo řekl: „Milovat budeš druhé jako sebe sama?“
Dobře, dobře, tak snad ještě několik dalších lidí bychom mohli pozvat do svého srdce. Oblíbeného učitele, sousedy, kteří nám někdy hlídají děti, některé z našich lásek, kamarády z dětství, kterým se už léta chystáme napsat a nikdy nenapíšeme. Dobře. Ale co ostatní lidé? Co všichni ti protivové, které musíte každý den potkávat, den za dnem až do skonání věků? Všichni ti nabubřelí hezouni, pyšné paničky, vylízaní šéfové, zabednění úředníci, politiky nepočítaje? Jak bychom je mohli mít rádi?
Docela snadno. Tak, že začneme mít rádi sami sebe. Kdo má rád sám sebe si nenechá otrávit jedinou chviličku života, ať už by se o to snažil kdokoliv. Proč taky. V nejhorším případě si vždycky můžete vypomoct fíglem mojí babičky:
Představte si svého protivu v trenýrkách. Ano, a nebo rovnou na záchodě při vykonávání velké potřeby. Výsledek je zaručen a jeho vážnost, přísnost, zkrátka vše, co vám na něm vadí, přesně tam, kam patří.
A vy se smějete, protože jste prohlédli hru. Neboť život je hra a vy jste její tvůrci. Tvůrci radosti, která nezná mezí, když odvrhnete omezující předsudky a přimknete se k úsměvu.
Pozoruhodné náhody

Stávají se v životě pozoruhodné náhody. Jedete třeba ve vlaku a v kupé, hned vedle vás, sedí dívka, krásná mladá žena, která se vám líbí, kterou byste však nikdy neměli odvahu oslovit.
Dívka spí. Po očku si ji prohlížíte, sníte o tom, jaké by to bylo, kdybyste tím vlakem cestovali spolu.
Než to stačíte domyslet, dívka vám položí hlavu na rameno.
Ani nedýcháte. Splašené srdce divoce bije v hrudi. Máte se odtáhnout? Jemně ji upozornit, že...
Ne, ne, ne. Necháte to tak, vždyť se vlastně nic neděje, ba právě naopak, jste rád, že se to stalo. Do vašeho srdce se vrací klid a cesta se mění v cestu do sna.
V tom sebou dívka trhne, něco se jí zdá. Zlý sen. Rozhodí ruce. Jedna vás zasáhne. Přímo do tváře. Au.
Dívka je vzhůru, nepřestává se omlouvat a utírat krev, která se vám spustila z nosu.
Začnete si povídat. Za chvíli už se tomu spolu smějete. Láska je tady.
Proto: Nebojte se občas dostat ránu, nikdy nevíte, co do vašeho života přinese.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, http://www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 09. 2008.