IV.

Vánoce přišly brzy. Velmi časně napadl sníh a neroztál. To není jenom tak, ne ve městě jako je Praha. Tolik rozmrzelých lidí svět nepamatuje, přitom se nestalo nic víc, než že ulice pokryl bílý koberec.
Jak slavnostní pocit vstupovat do míst, kterých se nedotkla lidská noha. Začít znovu, zevnitř, hezky zvolna.
Lidé ale nechtějí doopravdy žít, zvykli si, že někdo žije za ně. Jsou spokojení, uvnitř však nemají daleko k pláči. Ten pláč ještě zesílí, když přijde zima a napadne sníh, protože je najednou vidět, jak strašně moc je to nesmyslné.
Stát na zastávce a tvářit se smrtelně vážně, jenom proto, že nejede tramvaj. Jít pěšky a proklínat celý svět, protože jsem si vzala lesklé botky s podrážkou hladkou jako led. Přijít pozdě do práce a vydechnout: „To je hrůza,“ abych dal najevo, jak velkou oběť jsem vykonal, když jsem na sebe nechal usedat sněhové vločky. Sedět hezky v teple ve své kanceláři a mít zkažený den, protože venku zase sněží.

Několik dětí se pokusilo prolomit ledy. Plné radosti nabraly sníh a hodily ho na své maminky a tatínky. Namísto pochopení se většinou setkaly s pohlavkem, tak toho nechaly. Nechaly dospělé dospělými a hrály si spolu. Klidně se válely ve sněhu a smály se, když je studil na kůži.
Také jsem se k nim připojila. Se mnou Marek, Kristýnka i psíček Tedy ve slušivém zimním kabátku. A samozřejmě Griz-Li.
„Nebude ti zima?“ strachovala se Kristýnka při pohledu na má holá kolena a úplně nahé paže. Sama se ustrojila jak na polární výpravu.
Dojímá mě, jakou má o mně starost. Zrovna jako moje maminka, dokud jsem ještě byla malá a ona neznala Nauhir.
„Mě hřeje mládí,“ usmála jsem se na svoji velkou kamarádku.
„Víš, to, co lidé nazývají chladem, není než pocit chladu. Rychle pomine, když si uvědomíš, že tvé vnitřní slunce je stále přítomné.“
Kristýnce vyhrkly slzy.
„Bianko, já z tebe umřu. Ty jsi tak malá a přitom všemu rozumíš, zatímco já bych mohla být tvoje maminka a nechápu vůbec nic. Někdy si připadám tak nepatrná, že bych nejraději celý den proplakala.“
„Júúú!“ zaradovalo se děvčátko. „Můžu plakat s tebou?! Utíraly bysme si nosy, držely se za ruce a vzájemně se ujišťovaly, jak strašně moc se máme rády.“
To bylo na Kristýnku příliš. Vyprskla smíchy tak, že jsem to pocítila ve tváři.
„Já z tebe umřu, Bianko!“ smála se Kristýnka a oběma rukama si tiskla nadskakující bříško.
„Já z tebe umřu! Já z tebe umřu!“ slibovala. Ale neumřela.

Kristýnka je smutná. Ne, nic se jí nestalo. Není nemocná ani jí nikdo neublížil. Docela obyčejný smutek. Většinou stačí pár slov z úst někoho blízkého, prosté objetí a je to pryč, někdy je však dům tak pustý.
Z otevřeného kohoutku prýští voda. Zdá se, že se nikdy nezastaví.
Myčka je rozbitá. Kristýnka vytahuje špinavé talíře a topí je ve dřezu jako koťata, jak se říká a také dělává. I talíře jsou živé a moc to bolí, když plné zaschlé špíny musí pod vodu.
Jdu se podívat po Markovi.
Sedí na koberečku uprostřed jednoho z parádních pokojů a mlčky se dívá před sebe. Jenom tak. Neprohlíží si žádný obraz ani se nedívá z okna.
Vzduch ztěžkl kouřem vonné pryskyřice. Moucha se snaží proletět tabulkou skla. Několik pokojových rostlin prosí o vodu.
„Co děláš?“ přistoupím ke svému příteli.
„Ale, jenom tak. Snažím se meditovat.“
„Jak se to dělá?“
„Tiše se sedí a na nic se nemyslí.“
„Hlavní je tiše sedět?“
„Ne, na nic nemyslet.“
„A když přece jen přijde myšlenka?“
„Nechat ji být.“
„To je skvělé!“ raduje se děvčátko.
Marek ožije.
„Chceš si to vyzkoušet?“
„Proč? To já přece dělám! Každý den a každý okamžik. A ty přestaň ztrácet čas tichým sezením, když můžeš zalít květiny nebo pomoct své krásné ženě s nádobím.“

Nemocnice není úplně šťastně zvolený název pro místo, kde se lidé snaží navrátit ke svému zdraví. Také provedení budov a jejich vybavení je poněkud zvláštní. Nehledě k přístupu lékařů.
Jako by člověk byl stroj, který se dá rozložit na jednotlivé díly a zase poskládat dohromady. Když zbude něco navíc, nevadí.
V člověku není navíc vůbec nic, všechno má svůj přesně daný účel. I když člověk zdánlivě jenom tak leží, probíhá v něm toho tolik, že to ani největší z knihoven neobsáhne. Ani nejlepší počítač se nevyrovná důmyslnému zařízení lidského těla. A teď jdi a oprav ho.
Potkávám v nemocnici spoustu nemocných, kterým většinou schází jediné, vědomí sebe sama v celé hloubce a šíři. Nechat se ovanout dotekem neznáma a připustit, že nemožné je možné. Přesvědčil se o tom Marek s Kristýnkou a přesvědčí se o tom i tatínek, až nadejde čas.
Pomohla jsem sice Markovi vybrat stromeček a také jsem ho s ním ozdobila, s Kristýnkou jsme napekly perníčky a další cukroví, Štědrý večer jsem s nimi však neprožila.
Doufali, že zůstanu s nimi, když moje maminka leží v nemocnici a tatínek se o mě nestará. Že bych s nimi mohla zůstat tak nějak napořád.
Vím, že by si to moc přáli. Oni mě mají opravdu rádi a já jsem, skutečně jsem tak nějak jejich a oni jsou doopravdy moji, je tu však ještě něco dalšího, co vidím a před čím oni zavírají oči.
„Kristýnko, pověz, kdyby sis mohla přát cokoliv, ale opravdu cokoliv na světě, co by to bylo?“
Kristýnka se usmála. Byl to úsměv plný bolesti. Už věděla, že Štědrý večer strávím se svojí maminkou a jiná naděje jí nezbyla.
„Víš…“ zachvěla se jí brada. „Já nemůžu mít děti.“
Na to jsem čekala. Objala jsem ji kolem krku. Docela zblízka,
zblizoučka jsem se na ni usmála: „Ani docela malou holčičku?“
Kristýnka nerozuměla. Tušila, že se děje něco významného, co jednou provždy změní její život, proto neplakala. S pootevřenými ústy čekala na moje další slova.
A já jsem pokračovala, se smíchem, jako bych vyprávěla nějakou veselou příhodu, ve skutečnosti proto, že jsem byla šťastná.
Věděla jsem, že i ona bude, až jí dojde význam mých slov.
„No tu, jak kolem tebe tančí, celá nedočkavá, aby konečně směla být nazvána tvojí.“
„Ty, ty…“ zamžikala Kristýnka svými dlouhými řasami.
„Ty ji vidíš?“
„Jak by ne!“ vyhrkla jsem, pustila Kristýnku a začala tančit po pokoji.
Hleděla na mě v úžasu, pro jistotu ani nedýchala, jako by její maličká byla motýl, kterého může neopatrným pohybem zaplašit.
„Víš,“ přitočila jsem se opět ke Kristýnce, „podle ní jsi dokonalá, nemusíš na sobě nic měnit. Jenom se usměj, ano? To stačí.“

Marek seděl ve své pracovně, dávný smutek se na něho valil ze všech stran a hrozil, že ho každým okamžikem rozdrtí.
Před ním na stole ležel obrázek malého děvčátka, o kterém jsem věděla, že bylo jeho dcerou. Odešla ještě malá.
Moc si s Kristýnkou přáli další děťátko. Daleko víc se však báli, že přijde zase jenom na chvilku, a to by nezvládli. Podruhé už ne.
To bylo celé, proč nemohli mít děti. Mohli, ale báli se.
Ani si nevšiml, že jsem vstoupila. Také jsem vstoupila hodně potichu. Tak tiše, jako vstupují slzy do lidských očí. Ty Markovy jimi zrovna přetékaly.
Přišla jsem až k němu a ještě o krok blíž. Přímo na Markův klín, bez jediného slova. Také on nic neříkal, jenom plakal a plakal. A plakal. Dokud nevyplakal i tu docela poslední slzu.

Štědrý večer jsem prožila s maminkou. Přinesla jsem jí několik obrázků a dalších drobných dárků. Také perníčky, které jsme upekly společně s Kristýnkou a které měly podobu sluncí, nejrůznějších zvířat a lidí.
„Tatínek se nám trochu připekl, ale to nevadí. Vidíš, zamázla jsem to polevou, takže to ani není poznat.“
Marek s Kristýnkou prožili Štědrý večer spolu a nechybělo jim vůbec nic.
Mat tatínkovi pod stromeček daroval láhev. Namísto poděkování dostal pohlavek. Jenom malý, ale přece jenom pohlavek, protože tatínkovi došlo, že i když mu není příkladným rodičem, tak ho ten kluk má rád.
Tatínek, aniž by to dopředu zamýšlel, Matovi daroval všechny památky na svoji policejní službu, které z nějakého důvodu nedokázal vyhodit, včetně výložek s velkými stříbrnými hvězdami a policejní čepice.
Povídali si spolu dlouho do noci. Celou tu dobu měl Mat čepici na hlavě, zatímco v dlaních mačkal ty hvězdy. Bylo to, jako by zachytil vlákna dávno ztraceného světa, který nyní mohl přivolat opět nazpátek.
Tatínek si slíbil, že skončí s pitím. Chtěl láhev od Mata vylít, potom si to ale rozmyslel. Byl to přece jenom dárek. A tak ji vypil. Měl na to celou noc, během které si několikrát vzpomněl i na malé děvčátko Blanku a jeho maminku. Měl o nás starost a taky měl vztek a taky žárlil na cizího chlapa jménem Marek, o kterém malá tak hezky mluví a u kterého je nějak moc jako doma.

Zůstala jsem u maminky až do rána. Jenom my dvě a Velké Ticho. V tichu se všechny rozdíly ztrácejí podobně, jako se ztrácejí ve světle. Tím spíše, když je noc a všechno viditelné spí.
Kdyby se lidé tolik nebáli tmy, brzy by poznali, že není čeho se bát. Jediné, co nám hrozí, je náš vlastní strach.
Nikdo nám nemůže ublížit a také nám neublíží, to je nemožné.
Pokud máš rád sám sebe, jsi celým člověkem a všechno na světě je úplné.
Až do rána jsem společně s Grizlíčkem maminku hřála svým tělem. Můj dech se otiskl do jejích vlasů, mé rty se spojily s jejími. Plakala jsem a také jsem se smála, obojí patří k životu.
Odcházela jsem se svítáním. S náručí plnou dárků, které mi připravily sestřičky i mnozí z uzdravovaných, a bez svého malého bratříčka Griz-Liho.
Projevil přání, že by se rád podíval domů, tam na Nauhir.
Brzy bude zpět a bude mi pomáhat tak jako dosud, nyní si však přeje jít.
Usnul tiše v mém náručí, jako děťátko ukonejšené tlukotem srdce své chůvy. Také jsem byla tichá. Nebylo třeba na nic myslet, cokoliv říkat. Byl pryč a nebyl, proto jsem neplakala.

„Kdes byla celou noc?“ uvítal mě tatínek, sotva jsem vkročila do dveří.
„Jako vždy, u maminky.“
„Tak u maminky.“
Chtěla jsem jít dál, ale stál mi v cestě.
„A co ti řekla maminka?“
„Že mě má ráda.“
„Opravdu?“
„Vždy mě ráda vidí.“
„Tak vidí…“
„Ano.“
„Hodně si spolu povídáte?“
„Hodně.“
„Proč teda nepřijde domů, když je tak svěží?!“
Zasmála jsem se.
„Víš přece, že-“
„Ne, nevím. To ty si ta chytrá!“ vykřikl tatínek a smýkl se mnou tak prudce, až jsem poskočila. Dárky se rozletěly po podlaze.
„To máš od něho?“ kopl tatínek do nejbližšího balíčku.
„Ale ne, to mi sestřičky daly. Od Marka mám knížky.“
„Tak knížky.“
„Sama jsem si mohla vybrat. Od Kristýnky jsem dostala pastelky a barvičky a doopravdickou malířskou paletu.“
„Tak paletu.“
„No, a taky stuhu do vlasů.“
„Ode mě taky dostaneš,“ řekl tatínek a já jsem hned věděla co a slzy se mi vedraly do očí.
„Můžeš si vybrat.“
„Ten výprask,“ řekla jsem bez váhání.
„Buď týden domácího vězení. Nebo žádný dárek k vánocům. Nebo…“
Tatínek se zarazil: „Cos to řekla? Cos to řekla?! Jak víš, co jsem chtěl říct?! Myslím, že jsem ti jasně řekl, co si myslím o tom tvém čtení myšlenek!“
„Promiň,“ špitlo děvčátko. Bylo by se bývalo skutečně rozplakalo, kdyby se neobjevil Matěj.
„Pro tebe,“ podal tatínkovi krabičku zabalenou do obrázku z nástěnného kalendáře. Na obrázku nebylo nic než modré nebe, na které děvčátko svojí rukou vepsalo:

Nejmilejšímu tatínkovi

Tatínek krabičku vzal. Byl by ji nejradši rozmačkal v dlani, místo toho se na ni dlouze zadíval.
Díval se na ni ještě večer, když už ležela na nočním stolku v ložnici. Ještě naposled se na ni podíval a potom ji nerozbalenou strčil do zásuvky.

Kdybych spala, probudil by mě nářek. Tatínek zbloudil v uličkách spánku. Hlasitým pláčem dával najevo, jak rád by opět našel cestu.
Mat si bolestně zacpal uši a také se rozplakal. On svoji krabičku otevřel, protože však nevěděl, co si s dárkem počít, nechal ho bez užitku.
Také děvčátko plakalo, malou chvíli. Po zbytek noci sedělo na lůžku vedle tatínka a ani ho nekonejšilo, ani se nemodlilo, ale docela obyčejně bylo, tak jak to znalo ze svého domova.
Tatínek křičel, poroučel, pak zase prosil. Naříkal, nadával, vydával zvuky. Rozhazoval ruce, zatínal pěsti. Vykřikl, procitl,
uhodil Blanku a opět upadl do spánku.
Po zbytek noci spal tatínek klidněji, a když ráno otevřel oči, něco bylo jinak. Nevěděl co, podvědomě však cítil, že se něco změnilo.
Díval se do stropu a snažil se srovnat si myšlenky. Dlouho se mu to nedařilo.
Vtom spatřil svoji ženu, maminku děvčátka. Leží v nemocnici právě v takové poloze jako on. Už půl roku.
Okamžik poznání vyhladil jeho tvář. Nehybné vytržení zastavilo čas. Opět byli spolu. Jak dobře jí rozuměl. Tenkrát… Nyní… On… Ona… Ten rozdíl byl nepatrný.
Najednou věděl, co udělá. Rychle vstal a začal se oblékat.
V kuchyni narazil na Blanku.
Překvapilo ho, jak je malá, úplné děťátko.
Neunikla mu podlitina na její tváři.
„Co se ti stalo?“ zeptal se plný účasti. Vtom se rozpomněl na své noční běsnění.
Zhroutil se na židli. Hlava poklesla k hrudi. Ruce se staly zbytečnými.
Děvčátko přistoupilo k tatínkovi. Něco drželo v ruce.

S hrůzou si uvědomil co. Vařečka. Tou ji vždy trestal.
S bolestně sevřenými rty hleděl do tváře děvčátka a prosil za odpuštění.
Děvčátko se neumělo hněvat.
„No tak, tatínku,“ povzbudilo ho, aniž by otevřelo ústa, „sama jsem si to vybrala.“
Tatínek zbledl. Jak by mohl děvčátko uhodit? A přece to tolikrát udělal.
Ano, dnes se však něco změnilo. To něco, které stále ještě neuměl pojmenovat, bylo zde. Mluvilo s ním a on začínal rozeznávat jednotlivá slova té neznámé řeči a shledával, že nikdy nebyla cizí.
Vařečka visela mezi ním a děvčátkem. Vzal ji a položil na stůl.
Na stole stál talíř s vánočním cukrovím a mísa s ovocem.
Tatínek se přestal všemu divit. Vzal vanilkový rohlíček a obracel ho v prstech.
„Rohlíček, vanilkový,“ řekl. Znělo to jako báseň.

„No, a co bylo potom, když se vynadíval na ten rohlíček?“ vzala Kristýnka pastelku a začala vykreslovat listy starého jírovce.
Opravdu překrásné pastelky mi darovala, v dřevěné krabičce s obrázkem anděla s velkými křídly a dlouhými zářícími vlasy.
„Ale Kristýnko,“ řekla jsem, když jsem ho poprvé spatřila. „Snad to nemám být já? Vždyť mám úplně jiný nos!“
„Křídla jsem ale trefi la přesně, ne?“ smála se Kristýnka.
„Bez chybičky,“ přitakala jsem ochotně. „To byla legrace, když jsem začala mluvit. Hned jsem se maminky začala vyptávat, kdy mi narostou křídla. Vlasy, ty jsem měla hned. Už jsem se s nimi narodila! Celé zástupy sestřiček, maminek, lékařů i paní na úklid se chodily dívat na docela malé děvčátko Blanku s dlouhými zlatými vlasy.“
Kristýnka malovala starý kaštan. Byla radost se na ni dívat, přitom malovat svůj obrázek, přitom vyprávět o tatínkovi a mamince a vůbec o všem, co naplňuje život děvčátka.
„Potom, no,“ vložila jsem konec pastelky do úst, jak jsem se zadívala na svůj obrázek, na kterém svěží déšť napájel louku a les a sám sebe v podobě duhy.
„Dávej pozor, ať si nepropíchneš jazyk!“
Vyprskla jsem smíchy.
„Jak bych to asi měla udělat, ty chytrá?! Špička je na druhé straně.“
A láskyplně jsem Kristýnku ďobla do nahého ramene.
Ani si toho nevšimla. Teprve po chvíli, když dokončila tah, se začala smát.
„Au, to bolí!“
„Potom tatínek rohlíček zase položil. Dlouze si z prstů stíral neviditelný cukrový prášek a přitom povídal, že žádné domácí
vězení nemám. Naopak, můžu za maminkou kdykoliv budu chtít. Také k vám.“
„Tak to je príma, ne?“ usmála se Kristýnka a samou radostí mi rozcuchala vlasy.
„No, potom se polekal, aby té volnosti nebylo zase příliš. Řekl, že i dělat si můžu, co chci. Ani psát mi nezakázal, jenom před tím mě varoval, cokoliv vydávat. Na to jsem prý přece jenom trochu malá.“
„A četl vůbec něco?“ pokračovala Kristýnka v malování, zatímco já jsem měla pro tu chvíli hotovo. Jenom jsem seděla a dívala se, jak je krásná.
„Nečetl.“
„A otevřel tu krabičku?“
„Neotevřel.“
„Co v ní bylo?“
„Dárek přece!“ vyprskla jsem, a tak jako předtím ona mě, rozcuchala jsem nyní já Kristýnku.

„Ve-če-řééé…!“ zvolal Marek a my jsme věděly, že je čas všeho nechat a jít pochválit jeho kuchařské umění.
Podávala se dušená zelenina se seitanem.
„Jsi si jistý, že je to opravdu k jídlu?“ nedalo mi to, abych ho
nepoškádlila.
„Samozřejmě,“ usmál se Marek a štědře naplnil naše talíře. „To ráda slyším. Jak říkals, že se to jmenuje?“
„Seitan.“
„Seitan,“ prohlížela jsem si zvědavě neznámou dobrotu.
„Ahoj Seitane, já jsem Bianka, moc ráda tě poznávám.“
Nabrala jsem plnou lžíci a vložila do úst.
„Hm, hm,“ pomlaskávala jsem si k nemalé radosti svého hostitele. „Seš vážně dobrej.“
„Díky,“ ozval se Marek.
„Nebuď tak domýšlivý,“ připomnělo mu děvčátko. „Já mluvím
se seitanem.“
Marek vaří moc dobře, akorát že je trochu čuník. Každé vaření promění kuchyni k nepoznání. Špinavé hrnce, talíře, různé kuchyňské roboty. Sběračky, lžíce, vařečky, prkýnka na krájení zeleniny.

Tady pohozená utěrka, támhle poprašek mouky, o kus dál další.
Lépe se k němu nepřibližovat, když to na něho přijde. Jídlo je ale výborné, také ho s Kristýnkou patřičně chválíme. To Marka těší ze všeho nejvíc, že má takové vděčné strávníky.
Kristýnka mu někdy domlouvá, spíš z legrace než vážně, určitě by se ale nezlobila, kdyby po sobě občas uklidil. Já se nezlobím tak jako tak. Chápu, že má Marek na starosti jiné důležité věci. Čistý domov je ale neméně důležitý než cokoliv jiného.
Kdyby každý neumyl byť jen jediný hrníček za den, bylo by za chvíli na světě k nehnutí.
Kristýnka má pořád tolik otázek. Právě teď se zajímá o anděly.
Jestli v ně věřím, jak vypadají.
Někdy nevím, jestli mě jenom tak nezkouší. Je příliš chytrá a krásná na to, aby nevěděla.
„Ale kdepak, nevěřím. Ty snad věříš v Marka nebo v Tedyho?“
Psíček, který odpočíval na svém koberečku v rohu místnosti, zvedl hlavu. Kristýnka se na něho podívala a neřekla nic, on přesto vstal a rozběhl se k její ruce, o které věděl, že ho pohladí.
Zatímco si Tedy užíval doteků své paní a ona zase těch jeho, pokračovala jsem: „V Tedyho nepotřebuješ věřit. Je tady. Dotýkáš se ho a on se dotýká tebe. A i když ho zrovna nevidíš, přesto víš, že je. Protože žádný dotek se neztrácí.“
„Jak takový anděl vypadá?“ zeptala se Kristýnka spokojená s mojí odpovědí.
„Jak by měl vypadat? Anděl není obrázek, který se pověsí na zeď a potom nehybně visí, dokud ho nenahradíš novým obrázkem. Jestliže má nějakou podobu, potom jedině tu, kterou mu sama přisoudíš.“
„Pomůže opravdu každému?“
„Každému, kdo o jeho pomoc požádá.“
„Jak mám žádat?“
„Z celého srdce.“
Kristýnka se usmála. Moje odpovědi ji potěšily.
Hned tu byla další otázka: „Je pravda, že dokážeš létat? Myslím tam na tvé planetě.“
„Jo, Nauhir, tam se dějí věci,“ zasmála jsem tajuplně se a několika rychlými tahy jsem zvýraznila žlutý pás duhy na svém obrázku.
„Co například?“ naléhala Kristýnka.
„Třeba můžeš celý den prosedět u potůčku a pozorovat rybky, jak plují sem a tam.“
„Na tom přece nic není!“ vydechla Kristýnka zklamaně.
„Že není? Tak si to zkus!“
„Nerad ruším vaši plodnou debatu, dámy,“ vmísil se mezi nás Marek, „ale je nejvyšší čas.“
Kristýnka se podívala na hodinky, potom na mě.
„Opravdu nechceš jít s námi?“
„Opravdu,“ usmála jsem se pobavena jejím ustaraným výrazem.
„Jen si hezky jděte do divadla, já si ho užiju dost doma.“
Kristýnka se zasmála. Marek jenom kroutil hlavou a myslel si cosi o neobyčejném děvčátku a velkém štěstí, které je potkalo.
Byla radost všech radostí dívat se na ně a vidět, jak jsou šťastní.
„Fíha,“ neodpustilo si děvčátko.
„Co je?“ zasmála se Kristýnka.
„Já jenom, že má Natálka vážně štěstí. Takové krásné rodiče hned tak někdo nemá.“
„Ale…“ usmál se Marek a rychlým pohybem mi načechral vlasy, zatímco Kristýnce vstoupily slzy do očí.
„Kdybys měla hlad tak…“
„Nebudu,“ ujistila jsem ji rozhodně. „Na zápalky si taky ani nevzpomenu. Budu si tichounce psát a malovat a nic se mi nestane.“
Na potvrzení svých slov jsem vzala blok, kam píšu svá vyprávění. A barevné tužky.
S plnýma rukama jsem objala své dva dobroděje.
„Krásný večer.“
Potom se vše ponořilo do ticha. V tom tichu sedělo malé děvčátko, podle některých zdrojů na podlaze, podle jiných kousek nad ní, a cosi čarovalo ve svém zápisníku. Občas se zasmálo, potom si utřelo slzičku, vše v dokonalé jednotě a harmonii.
Opodál dva dospělí, muž a žena, tiší jako dosud nikdy.

Snad ani nedýchají a jenom se usmívají, oči upřené na děvčátko.
Konečně děvčátko zvedne hlavu. Současně vyprskne smíchy:
„Kdybych věděla, že tím divadlem myslíte mě, tak vám předvedu něco pořádného!“