III.

Jak bys mohl uvěřit v nahotu
když jsi nikdy neodložil svůj šat

Marek dočetl moji knihu, to, co jsem dosud napsala. Dlouho seděl a mlčky hleděl do míst, kde poslední slova splynula s bílou plochou papíru. Nebylo jasné, jestli začne plakat nebo se smát.
Konečně zvedl hlavu. Usmíval se, v očích slzy.
„Chtěla bys to vydat?“
Usmála jsem se.
„Ne tak hrrr, vždyť to ještě ani není napsané!“
„No, já myslel až potom.“
„Potom musím najít někoho, kdo umí krásně malovat, aby knihu doplnil obrázky. A taky toho, kdo dělá, aby byla kniha knihou. Kdo rozumí písmenům a ví, jak je na stránkách uspořádat.“
„Grafik.“
„Ano ten.“
„A co tiskař?“
„Ten se bude taky hodit. Hlavně ale musíme najít někoho, kdo se umí krásně smát.“
„Krásně smát?“ podivil se Marek.
„Ano, ten bude kmotrem knihy.“
To Marka pobavilo. Rozchechtal se na celé kolo.
„To je ono!“ poskočila jsem radostí. „Beru tě!“

Malířku jsme našli snadno. Vlastně jsme ji ani nemuseli hledat. Stačilo zajít k Markovi domů a seznámit se s jeho ženou.
Jmenuje se Kristýna, já ji ale říkám Kristýnko, a maluje opravdu moc krásně. Vůbec je celá krásná a má krásného pejska, docela malého, kterému říká Tedy.
Hned jsme si padly do noty, s Kristýnkou i psíčkem. I Griz-Li si oba nové přátele rychle oblíbil.
Kristýnce chvíli trvalo, než se Grizlíka naučila držet tak, aby to bylo oběma příjemné. Pořádně se vyděsila, když najednou začal podrážděně pištět. Ano, i zuby zacvakal. Jen tak pro legraci, Griz-Li je takový malý klaun. To jsem však v tu chvíli věděla jenom já.
„Co je, co se děje?!“ polekala se Kristýnka. Byla by v tu chvíli raději, kdyby byl Grizlík v mé a nikoliv v její náruči. „Nekousne mě, že ne?“
„Ale prosím tě, morče není tygr,“ připomněla jsem své velké kamarádce. „Když tak ti neukousne víc než jeden prst, nanejvýš dva. To přece stojí za trochu legrace.“
„No já nevím,“ přiznala Kristýnka.
„Zkus ho hladit celou dlaní a přitom mu příliš nesahat na zadeček.
Možná by pro příště také pomohlo, kdybys použila míň parfému, on Grizlík na tyhle ženské věci moc není.“
„Dobře,“ pousmála se Kristýnka. Natáhla prsty a pomalu je rozložila po kožíšku. Griz-Li se spokojeně zavrtěl.
„Tak vidíš,“ povzbudila jsem ji. „A teď ho pohlaď.“
Kristýnčina dlaň zakončená překrásně malovanými nehty jako poupátka růží se dala do pohybu po Griz-Liho těle. Začala u hlavy a skončila těsně nad zadečkem. To opakovala pořád dokola. Za chvíli už si zvířátko spokojeně bublalo.
Kristýnčinu tvář zaplavil úsměv.
„To je ono!“ radovala jsem se společně s ní.
Kristýnka se usmála ještě víc.
„Nevadí, že je celý rozcuchaný?“
„Já mu pořád říkám, že na sebe musí víc dbát, ale to víš, chlapi.“
Protože jsem viděla, že Grizlík začíná být vším tím hlazením unavený a že by ho potěšila trochu pohybu, poradila jsem Kristýnce: „Teď ho vezmi a postav na zem. Uvidíš, co se stane.“
Griz-Li vyrazil jako střela. Hned tu, hned tam, občas si i povyskočil, jakou měl radost. Tedy ho okamžitě napodobil. Honili se spolu jako dvě štěňata. Chvíli Tedy pronásledoval Griz-Liho, potom zase on jeho. Bylo slyšet radostné štěkání i Grizlíčkovo veselé Čut! Čut! Čut! když se mu podařil nějaký pěkný kousek.
Když toho měli dost, sedli si vedle sebe a s otevřenými papulami se koukali, jak se s Kristýnkou koukáme na její obrázky. Jako opravdový kouzelník je vytahovala ze všech možných koutů, kladla je přede mne a těšila se z mého úžasu.
„Co si dáš k jídlu, Bianko?“
„Jak prosím?“
„Promiň, ani jsem ti nic nenabídla.“
„Děkuji, nemám hlad. Jak jsi mi to řekla?“
„Musíš něco jíst. Myslíš Bianko?“
Vyprskla jsem smíchy.
„Co je?!“
Rozhlédla jsem se po pohádkově zařízeném pokoji plném vznešeně vyhlížejícího nábytku a množství vzácných doplňků ze všech koutů planety.
Bianka, Bianka… To zní jako jméno nějaké princezny. Princezna Bianka? A proč ne. Ostatně, nazvala mě tak sama zámecká paní.
„Připomínáš mi moji maminku,“ přiznala jsem, co mě tak pobavilo.
„Opravdu?“ povytáhla Kristýnka obočí, až se jí na čele udělala vráska. Zrovna jako mamince. Znovu jsem se zasmála.
„Ona si taky myslela, že se o sebe neumím postarat. Tedy, když jsem byla ještě malá. Pořád na mě tak nevěřícně hleděla, jako by si nebyla jistá, co že si to z porodnice vlastně přinesla. To jméno se mi líbí. Můžu si ho nechat?“
„Ale jistě,“ položila přede mě Kristýnka další obrázek.
„Jak to dopadlo?“
„No jak asi,“ usmála jsem se na malé děvčátko jakoby vyrůstající z velkého květu slunečnice nebo snad z hvězdy anebo z docela malého vajíčka, které prasklo a odhalilo světu své tajemství. „Rychle jsem začala mluvit a vysvětlila jí to! To je krása…“
„A cos jí řekla?“ nespouštěla ze mě Kristýnka oči.
„To víš, nemohla jsem jí říct všechno najednou. Dávala jsem jí to pěkně po lžičkách, jak se říká, až se jí poskládal celý obrázek. Tak nějak na to přišla sama. Maminka je moc šikovná žákyňka.“
„Hmm,“ pokývala Kristýnka hlavou.
Mé povídání ji nějak omámilo. Zvedla ruku a zlehka se dotkla mých vlasů: „Smím tě učesat?“

Chytili zloděje, v obchodním domě Svět. V oddělení vůní si do kapsy strčil lahvičku s parfémem.
Názory na jeho potrestání se různily. Jedni byli pro okamžité volání policie, druzí mínili vyřídit to s ním na místě.
Ten člověk se velmi divil, když ho dostrkali dozadu do skladu a tam mezi hromadami zboží, prázdných obalů a krabic nečekaly zlověstně vyhlížející gorily v oblecích, ale docela malé děvčátko. Pořád se rozhlížel, odkud to přijde, přece na něho musí někdo skočit a zbít ho do krve.
„Tady,“ usmálo se děvčátko. „Připravený?“
Muž znovu zapátrá pohledem.
Několik skladníků skládá zboží z palet. Kdosi přerovnává prázdné krabice. Skupinka brigádníků spěchá na oběd. A tady, malé děvčátko, s úsměvem mu kyne na pozdrav.
To se mi přece jenom zdá…
Děvčátko udělá krok dopředu.
Muž o krok ustoupí.
„Neboj se, nic se ti nestane. Musíš ale udělat všechno, co ti řeknu,“ pravilo děvčátko a usmálo se na muže, kterému sahalo sotva do pasu. On se přesto chvěl, jako by bylo schopno ho jediným pohybem sprovodit ze světa.
„Rozumíš?“
Muž nejistě přikývne.
„Dobře. Teď si klekni.“
Další zachvění.
„No tak,“ povzbudí ho děvčátko a pevně stiskne jeho dlaň.
Konečně muž poklekne.
Děvčátko přistoupí těsně k němu: „Pravé nebo levé ucho?“
Muže ovládne třas. Proč mě radši nezmlátili? Už jsem to mohl mít za sebou. Proč…
Víc si pomyslet nestačí. Děvčátko udělá mušli z dlaní, přiloží ji k jeho uchu a zašeptá, jak umí nejvroucněji: „Mám tě ráda.“

Několik prvních sněhových vloček se dotklo země. Jako skupina výsadkářů ze vzdálených světů. A přece ne tak vzdálených.
Protože jak daleko může být skutečné doma? Proč by se vydávaly do neznáma, kdyby nebyly přesvědčeny, že tam naleznou samy sebe?
Nikdo není opuštěn, kdo zůstává sám sebou. Nikdo se neztratí, když ví, kde je jeho místo.
Člověk může plakat, když odejde někdo, koho měl rád, avšak nepláče pro druhého, který je pryč, ale pro sebe, který zůstal a jehož náruč se stala prázdnou.
Neplakala jsem, když odešel Ríša, malý vyzáblý chlapec, se kterým jsme se před zraky všech zasnoubili, když jsem přijala jeho náramek, protože on neodešel do neznáma. Prostě se vrátil domů, nad tím není třeba plakat.
Rozplakala jsem se však okamžitě, když jsem spatřila jeho maminku. Unavená seděla na studené nemocniční chodbě, nepřítomně hleděla před sebe a na bílou stěnu si promítala možnosti, jak co nejrychleji opustit tento svět. Protože život bez Ríšánka si představit nedokázala.
„Blanko,“ řekla maminka plná účasti. „Co je ti?“
Během našich setkání mě přijala za svou. Mnohem dřív, než jsem od Ríši dostala náramek, mi věnovala hedvábný šátek a malou panenku. Naše pouto nemohl přerušit ani Ríšův odchod.
„Už ho to nebolí, už ho nic nebolí,“ přitiskla mě maminka k sobě. „Víš, on si na světě moc radosti neužil, teď už si užívá, teď už je dobře.“
Podívala jsem se na ni vlhkýma očima.
„Proč potom chceš odejít?“
Teď plakala maminka. Držela jsem ji v náručí jako malé děvčátko, kterým v tu chvíli byla, dokud v ní zůstávala poslední krůpěj hořkosti.
Když se vyplakala, vyprávěla jsem jí příběh. Byl o Ríšovi a překrásné planetě, ze které přišel, a kam se nyní opět vrátil bohatší o tolik nových zkušeností, včetně té největší. Ve světě plném nejistoty, smutku a bolesti poznal, jaké to je být skutečně milovaný.
„Leží daleko ta planeta?“ vyslovila maminka s nadějí a trochu se pousmála.
„Daleko blíž, než si myslíš.“

Jeden lékař, kterému se nelíbily mé návštěvy na dětském oddělení, si dal tu práci, aby mi vysvětlil, že jsem ještě moc malá na to, abych mohla cokoliv vědět. Cokoliv o zdraví a životě, tím méně o nemoci a umírání. Na to jsem ještě malá, maličká, a jak jsem pochopila, tak na to budu malá provždy.
Byl to opravdu moc důležitý lékař, ne-li sám Nejdůležitější.
Se zájmem, jaký jsou lidé zvyklí projevovat tomu, kdo rozhoduje o jejich bytí či nebytí, jsem naslouchala jeho slovům. Na první pohled se zdálo, že skutečně má tu moc.
Ve skutečnosti děvčátko spatřilo malého chlapce. V místnosti ovládané nocí hledá bezpečný kout, kde by se mohl schoulit, když postel rodičů mu byla zapovězena a jinou náhradu mu nedali, než povídačky o zlých chlapcích.
Tak dál celým životem. Pořád ta tma, pořád někdo číhá, pořád pro někoho není dost dobrý. Ani pro svoji ženu, ani pro vlastní děti.
Protože mě nad tím chlapcem přemohl soucit, začala jsem plakat. Lékař byl spokojen, sám netušil, jaký účinek budou jeho slova mít. Protože však ani on nebyl prost soucitu, podal děvčátku papírový kapesník a slíbil, že mu nebude bránit za dětmi chodit.
„Jenom pokaždé upozorni některou ze sester. Dobře?“
Plakala jsem dál. Ale proč? To lékaři nešlo na mysl.
Musel zapomenout, že je lékařem, i to, že vůbec nějakou mysl má, teprve potom mohl děvčátku položit ruku do vlasů. Prostě jenom tak, protože jedno malé děvčátko pláče.
Neměla žádný zvláštní důvod ta ruka než ten, že vedla k tělu, ve kterém bylo srdce.
Konečně bylo děvčátko schopné mluvit.
„Slibuji. Ty slib, že s nimi budeš trávit víc času.“
Lékař se zatvářil překvapeně. Byl by se děvčátka zeptal, koho má na mysli, on ale věděl. Už si ani nepamatoval, kdy naposled si s dětmi užil volné odpoledne. Nebo kdy vzal ženu na jejich oblíbené místo k řece.
Kdybych jenom pořád neměl tolik práce…
„Prací to není,“ vstoupilo děvčátko do jeho myšlenek a hlasitě se vysmrkalo. „Máš ještě jeden?“
Hned mělo v ruce čistý kapesník.
Malá smrkala. Muž se na ni díval. Jak úlevné bylo na pár chvil prostě jenom být.
„Uzdravovat druhé může jedině zdravý člověk,“ poznamenalo děvčátko a zakývalo nohama ve vzduchu. Právě tak jako Ríša.
Hned mu bylo veseleji, když si vzpomnělo na svého milého. Ještě když mohlo na zápěstí nahmatat náramek, který jí daroval a který od toho dne nosilo stále u sebe.

Markova kancelář mě překvapila. Myslela jsem, když mu patří celý Svět, že si pro sebe vybere nejprostornější místnost plnou světla. Místo toho jsem vstoupila do malého kumbálu bez oken. Jaký rozdíl proti domu snů, ve kterém žije se svojí Kristýnkou.
Jako by všechny věci, které se nějakým způsobem nehodily do jejich paláce, vtěsnal do té titěrné místnůstky.
„Nazdar řediteli,“ pozdravila jsem svého velkého přítele.
„Nazdar!“ řekla Markova hlava, zbytek těla ukrýval mohutný stůl. Někde na zámku by se krásně vyjímal, tady působil jako přerostlé štěně, se kterým si nikdo neví rady.
„To jsem netušila, že obchodní dům je jenom tvůj koníček, zatímco ve skutečnosti pracuješ pro Muzeum.“
Marek se vztyčil za stolem.
„Omyl. Ve skutečnosti jsem překupník se starožitnostmi, obchodní dům je jenom zástěrka. Nikomu to ale neříkej.“
„Neřeknu,“ slíbila jsem s úsměvem. „Ale řekni, všechny ty věci, co pro tebe znamenají?“
„Vzpomínky?“ pousmál se Marek. Složitým manévrem obkroužil stůl a začal se soukat do kabátu.
„Půjdeme?“
„To je pro tebe život tak strašné utrpení, že potřebuješ neustále vzpomínat?“
Marek strnul. Zpola oblečený kabát bezvládně visel z jeho ramene jako raněný přítel, z kterého vyprchal život.
Konečně pohnul hlavou.
„Ne, to ne.“
„A všechny tvé cesty, kam tě přivedly?“
„Nakonec jsem se pokaždé vrátil domů,“ připustil Marek.
„To tvé doma, jakou má podobu?“ nedopřálo mu děvčátko oddechu. „Podobá se této sošce nebo je spíše jako tato váza?“
Marek se zasnil. V mysli mu vyvstal obraz Kristýnky, její úsměv, oči, když se na něho dívá a on vidí, že se nesetkaly pouze jejich pohledy, ale cosi nejhlubšího uvnitř. A současně to nejvyšší.
„Jak bys to nazval?“
„Co? Já-“ procitl Marek, vrátil kabát na místo a znovu se nasoukal za stůl, jako by si vzpomněl, že je třeba ještě cosi neodkladně vykonat.
„Nevím, jestli má cenu to nějak nazývat.“
„Dobře…!“
„Ty jedna,“ vyprskl můj dobrodinec a spěšně urovnal papíry na stole, aby nějak omluvil své zmatení. „Prošel jsem v testu?“
„To se teprve ukáže,“ řekla jsem přísně a poklepala na kabát.
„Odcházíme.“

Jsem ráda, že jsem našla společníka na své procházky po městě. Mám Prahu ráda. Člověk by měl mít rád město, ve kterém žije a které mu poskytuje vědomí, že někam patří, že je součástí velkého soukolí, které se točí jedině díky tomu, že je malým kolečkem, které spočívá přesně na svém místě.
Dřív jsem chodila na vycházky společně s maminkou. To je krásné na její práci, že celý den chodí po městě a že děvčátko může chodit s ní a nic se nestane. Nikdo se nediví, kam jde a proč. Všichni se usmívají, otvírají dveře svých domovů i svá vlastní srdce.
Občas jsme dokonce dostaly drobný dárek, kousek domácího koláče nebo tyčinku. Měla jsem podezření, že se někteří lidé netěší ani tak na zásilku samotnou, že by docela dobře oželeli psaní z ciziny nebo starobní důchod, nikdy by se však nevzdali naší kratinké návštěvy.
Já ani maminka jsme nikdy nepochybovaly, že město je naším městem, a také město nás vždy mělo za své. Ulice byly našimi ulicemi, a proto se nám nikdy nestalo nic zlého. I když kolem houkaly sanitky a policisté měli plné ruce práce se zločinci toho nejhoršího rázu.
Kdo tvrdí, že ve městech není než hluk, zkažený vzduch a lidé, kteří nemají na práci nic lepšího než překážet jeden druhému, nikdy naplno neotevřel oči.
Jinak by viděl, že vedle aut na silnicích a lidí na chodníku je zde také množství květin, stromů a dalších překrásných bytostí.
A ty nespěchají vůbec nikam.
Viděl by, že i v těch autech jsou lidé se svými starostmi a přáními a že žádný z chodců nejde po chodníku sám. Že možná spěchá, ale nikdy ne od lidí, a i kdyby se ostatním jakkoliv vzdálil, jeho další krok ho přivede opět zpátky.
Je jedno, jakými cestami se ubíráme, nakonec se všichni setkáme na jednom místě a dojetí bude velké. Neboť není jedněch bez druhých a druzí nejsou ničím bez jedněch. Každý v každém je obsažen a vůbec nejvíc je obsažen v tichu.
Ne, žádný bůh neexistuje, to je lidský vynález. Jestli něco skutečně je, pak je to Velké Ticho. Když zavřeš oči a utišíš mysl, co zbude ze starostí, které tě trápily? Co zbude z rozdílů mezi tebou a druhými?
Každý z nás je plný krásných zákoutí, o která stojí za to pečovat. Podobně každé město.
Čím více krásy nalezneš sám v sobě, tím více jí spatříš kolem sebe. Namísto davu chodců uvidíš třeba jenom jednoho jediného mladého muže, který ulicemi projíždí na koloběžce. Nejen to, on si k tomu navíc zpívá.
Nebo zahlédneš starého pána a ten vůbec neví o hluku kolem. Prochází městem s malou foukací harmoničkou, skoro ani není vidět v jeho dlani. Chvíli jde, potom se zastaví a hraje. Co na tom, že ho nikdo neposlouchá?
Ve Františkánské zahradě se dva malí chlapečkové nechávají kropit pramínkem vody. Jsou nazí, stejně jako socha chlapce, z jehož dlaní pramen vyvěrá.
Růže pokyvují hlavami a neviditelný kos pouští z výšky duhové melodie.
Na rohu před obchodním domem Máj stojí slepý muzikant. Hraje na akordeon a zpívá lidové písně. Každému, kdo ho podaruje mincí, poděkuje. U jeho nohou pes, trpělivě čeká, až jeho pán dokončí svůj denní úkol. Děvčátko se skloní, aby ho pohladilo, a on mu olízne ruku.
Marek sáhne do kapsy a podá děvčátku několik mincí. To je věnuje pánovi. Vzduchem zazvoní srdečné Děkuji.
Na nábřeží u Vltavy fotíme turisty. Mladý pár odkudsi z druhého konce planety vysloví přání obrázku s Hradčany. Na oplátku zvěční oni nás. Marek jim dá kartičku s adresou, aby věděli, kam mají obrázek poslat.

Karlův most je plný lidí. Vezmu Marka za ruku, aby se neztratil. Potěší ho to. Celý se rozzáří a vyroste. S jistotou mě provede zástupem. Úsměvem zdraví kolemjdoucí, kteří už nejsou cizinci, ale blízké duše, které se sjely ze všech končin světa, aby společně sdílely své štěstí.
V kavárně pod Hradem je příjemný chládek. Dala jsem si džus. Jablečný a zákusek. Marek usrkával kávu. Pořád se usmíval, tak nějak provinile. Nebyl si jistý, jestli to nepřehání, jestli si na mě nedělá příliš velký nárok. Vždyť přece mám svého tatínka i maminku.
Řekla jsem, jak moc je mi s ním dobře. Že bych s ním klidně jela až na samý konec světa.
Marek přemýšlel. Nechala jsem ho.
Konečně promluvil: „Dobře.“
Nové zamyšlení.
„Třeba bysme mohli někam vyrazit. Na nějaký menší výlet.“
Zasmála jsem se.
„Jak maličký výletík máte, pane, na mysli?“
„Asi tak odsud na konec ulice a zpátky,“ culil se Marek. „Nebo na Měsíc.“
„Na Měsíci to znám a konec ulice není taky nic moc. Víš co, půjdeme na Hrad a pak se uvidí.“
A vidělo se. Celá Praha jako na dlani. Náš činžák, Markův obchodní dům s velkým otáčejícím se glóbem na střeše. A támhle teď přebývá moje maminka.
„Tam! No tam!“ balancovala jsem na kamenné zídce vyhlídky, zatímco mě Marek pevně tiskl oběma rukama.
„Za tím kostelíčkem, vidíš?“
„A-ano,“ přitakal Marek a ještě víc zesílil svůj stisk.
„Vidím, vidím.“ Ale neviděl.

Taky grafika už znám. Jmenuje se Jiří a je s ním vážně legrace.
Sotva jsem ho uviděla, hned jsem se musela smát. Představovala jsem si velevážného pána samá kravata a spatřila klučinu v šortkách a nápisem Bůh je čokoládová zmrzlina na tričku.
„Á, naše vycházející hvězda,“ přivítal mě s širokým úsměvem a hluboce se uklonil.
Také jsem se uklonila.
„Ty jsi tedy grafik?“
„Co, představovala sis mě jinak?“ řekl Jiří a zakuckal se smíchy.
„No, popravdě řečeno, zdáš se mi nějaký mladý.“
A bylo to.

Kristýnka mi ukázala poklad. Několik škatulek takových těch třpytivých věcí, jak se připínají na krk nebo na uši. Teprve potom je člověk skutečně krásný.
Poprosila jsem Kristýnku, ať si některé z těch věcí vezme na sebe. Trochu plaše, avšak ochotně souhlasila.
Prohlížela jsem si ji ze všech stran, oči jsem si málem vydívala, žádný rozdíl jsem ale neviděla. Ani Grizlík, ba ani Tedy nemohl na své paní najít žádný rozdíl.
„Kristýnko,“ řekla jsem, když byla třpytítka zpět ve svých škatulkách. „Možná jsem se dívala špatně, já ale žádný rozdíl nevidím. Já tě vidím pořád stejně krásnou. Možná tady ale máš ještě něco, něco opravdu vzácného, co způsobuje tvoji krásu.“
Kristýna se zamyslela. Potom se zasmála.
„Jak jsem mohla zapomenout!“
Podala krabičku a v ní byl prstýnek, úplně obyčejný. Něco z něj však pro Kristýnku dělalo největší z pokladů.
„Ten mi dal Marek.“
Tak jsem se dozvěděla o jejich seznámení, prvních schůzkách a vůbec. Věci, které mohly nadobro skončit v zapomenutých škatulkách její mysli, kdyby je děvčátko nepomohlo otevřít.
„Dobře, Kristýnko,“ řeklo děvčátko spokojeně. „A teď mi ukaž to opravdu nejvzácnější.“
Kristýnka se zarazila. Chvíli, ale jenom opravdu malou chviličku, nevěděla, co mám na mysli. Hned jí svitlo a byl z toho velký smích.
Než jsem se nadála, byly jsme obě venku před domem a v doprovodu našich malých průvodců jsme capali ulicemi Prahy. Rovnou do obchodního domu Svět. A rovnou k Markovi do kanceláře.
„To je ono?“ zeptala jsem se významně pohled upřený na Marka zabraného do telefonního hovoru.
„Ano.“
„Zavolám za pět minut,“ řekl Marek komusi neviditelnému. Potom se obrátil na nás: „Co vy dvě zvědavky. Nakupujete, nakupujete?“
„Dobrá volba,“ pokývalo děvčátko uznale hlavou.
„Já vím,“ myslela si Kristýnka, neřekla však nic. Jenom oči jí svítily a zavrtávaly se do Marka.
Konečně se pohnula. Přistoupila ke svému muži a políbila ho na tvář. Děvčátko ji napodobilo. Muselo vyšplhat na židli a ze židle na stůl, aby na něho dosáhlo.
Marek kulil oči: „Copak to?“
„Ale nic, ženské záležitosti,“ řeklo děvčátko a sestoupilo zpátky na zem.
„Slyšels, ženské záležitosti,“ přidala se Kristýnka. A šlo se. Ať si tam Marek stojí a omámeně se usmívá, jak dlouho chce.

Přímo před vstupem do obchodního domu Svět stojí strom, k tomu stromu někdo přivázal psa a šel po nákupech. Psovi se to nelíbilo, štěkal a kňučel. Děvčátku ho bylo líto, přišlo a začalo ho hladit.
„Bianko, počkej!“ vykřikla Kristýnka. Bála se, že by mi psík mohl ublížit. Byl skoro tak velký jako já, ba mnohem větší a kolik zubů měl! Ty však měl na chroupání kostí z pánova oběda a ne na kousání malých děvčátek.
Když Kristýnka viděla, že nehrozí žádné nebezpečí, odvážila se blíž. Chtěla psa pohladit, když vtom vyštěkl a vyrazil po Tedym. Vodítko bylo krátké a pevně uvázané, zuby cvakly naprázdno.
Kdo ví, kdo byl víc vyděšený, jestli Kristýnka nebo Tedy.
Navzdory tomu byli všichni tři za chvíli nejlepšími kamarády.
Později Kristýnka Markovi vyprávěla, jak se vše seběhlo. Jak malé děvčátko okřiklo velkého psa: „To se dělá?! To se dělá?! Okamžitě se omluv!“
Pes rázem zkrotl. Zavrtěl ohonem, usmál se a s největším potěšením olízal psíčka, kterého před pouhým okamžikem toužil roztrhat na kusy.
„Úžasné,“ usmál se Marek a políbil svoji ženu. „Tyhle ženské záležitosti…“