Každý kluk touží mít kolo. Vzpomínám na to, jak jsem si ho sám kdysi přál. Nějakým nedopatřením jsem však místo něho dostal piano. Řekl jsem matce, že jsem si nepřál piano, ale kolo, na kterém bych rád jezdil. Matka pravila, že na kole bych se mohl zranit, kdežto u piana mi úraz nehrozí. Na pianě nenarazím ani nepadnu do příkopu. Kromě toho mohu na piano hrát, což bych na kole, jak musím uznat, nemohl. Snažil jsem se jí vysvětlit, že bych na kolo určitě nechtěl hrát. Chtěl bych na něm jezdit, což na pianě, ani při nejlepší vůli, nemohu. Matka ukončila rozhovor sdělením, že na piano nebudu hrát jen sám. Tak jsem se dozvěděl, že budu mít více sourozenců.
Má žena si také kdysi přála kolo. Když jí bylo jedenáct let, objevilo se před Vánoci v bytě jejích rodičů. Bylo staré a pochroumané. Rodiče jí oznámili, že ho budou společně opravovat pro sousedovic kluka, který ho pak dostane jako vánoční dárek. Nesmí to však Pepíkovi prozradit. Až kluk kolo uvidí, řeknou mu, že je pro Jirku. Celá věc musí tedy zůstat tajemstvím. Dcera pochopila plán rodičů. Klukovi sice trochu záviděla, protože sama žádné kolo neměla, ale slíbila, že tajemství dodrží. Potom pomáhala rodičům, hlavně tátovi, tajné kolo připravit. Nejprve ho museli celé rozšroubovat, aby ho mohli vyčistit a zbavit rzi. Pak natírali rám a blatníky černou barvou. Držátka lakovali načerveno. Nejvíc práce ale dal zvonek. Byl oblý, a proto nebylo snadné ho zbavit rzi. Nakonec kolo naolejovali, naposled naleštili a postavili ho do ložnice. Na tomto místě je třeba se zmínit o době: příběh se odehrával za války. Poválečné děti by těžko pochopily, proč někdo po večerech tajně v kuchyni opravoval staré kolo pro sousedova kluka. A proč si vůbec přidělával práci s dárkem pro kluka, který nebyl jejich. Vysvětlení je jednoduché: pěkná kola byla zabavena armádou, za války se lidem vede vždycky hůř. Přesto se však někdy, přes všecky potíže, chovají k sobě líp než v míru.
Pepík se o kole, které se objevilo v sousedovic bytě, brzy dozvěděl. A protože chtěl být kolu také nablízku, chodil ochotně pomáhat, když ze starého kola vznikal vánoční bicykl. Nebyl tak šikovný jako jeho kamarádka, která se naučila pracovat s nářadím od svého šikovného táty, ale alespoň asistoval. Rovnal na podlaze šroubky, podával štětce nebo skelný papír. Jednou prý překvapil její rodiče otázkou. „Jak se kolo přepraví tajně do Jirkova domu?“ Nevím, jak mu odpověděli. Dovedu si však představit, že otec se pustil co nejenergičtěji do lakování rámu. Nebo začal usilovně pátrat po nějakém šroubováku. který ani nepotřeboval. Matka, rovněž v rozpacích, začala patrně leštit šlapky kola a dívat se na ně zblízka, aby kluk nezahlédl její pohled. Pak přišel Štědrý den. V ten den už nesměly děti vstoupit do ložnic, protože tam byly přichystány stromečky a dárky. Pobíhaly proto z bytu do bytu, venku nebo na společných pavlačích. Naďa se těšila na okamžik, až Pepík kolo objeví pod svým stromečkem a užasne. A doufala, že jí ho někdy půjčí. Když po večeři otevřeli rodiče slavnostně dveře do ložnice, uviděla u stromečku kolo. V první chvíli si myslela, že se utajovaný dárek nepodařilo dopravit k sousedům. Pak ji napadlo, že si Pepík asi pro kolo teprve přijde. V tom se však dostavili sousedé i s Pepíkem, kterému řekli, jak to s kolem je. Přišli, aby spatřili kolo pod stromečkem, a aby viděli, jak ta, jíž kolo patří, se bude z nečekaného dárku radovat. Ta, jíž dárek patřil, hleděla na kolo. Na to, které mělo být dárkem pro Pepíka, před nímž bylo nutno tvrdit, že je pro Jirku, ačkoli ve skutečnosti mělo být překvapením pro ni. Dívala se na dárek tak dlouho, až jí do očí vyhrkly slzy. Dospělí byli toho večera nesmírně veselí. Přáli si pěkné svátky, připíjeli si a radovali se, že mohou alespoň na chvíli zapomenout na válku. Proto si nikdo z nich slz nevšiml. Pokud je zahlédl, mohl je považovat za slzy radosti, z toho náhlého překvapení.
Když žena dovyprávěla svůj příběh z dětství, hájil jsem její rodiče. Chtěli ji překvapit. Neměli jinou možnost než opravit kolo doma. A tu složitou hru si vymysleli jen proto, aby nedozvěděla, že kolo bude pro ni. Pravila, že to chápe. Prý brečela jenom proto, že ji oklamali. Tím dárkem ale přece jen hodně získala, řekla mi později – od té doby nesnáší manipulace. „A hlavně – umím rozebrat a složit kolo.“ |