Nespolkni ondatru, Markéto!

Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet! To máš tak: Ty něco napíšeš a nazveš to tak obyčejně, nepřitažlivě — no uznej sám, koho to může upoutat? To ti řeknu, že bych raději absolvoval čtyři záchvaty bahenní zimnice, než abych se pustil do četby nějakého Všedního příběhu! Název — to je, holenku, jako reklama! Ten musí být jaksepatří atraktivní, musí čtenáře zrovna praštit do hlavy! Ale Všední příběh? No promiň, kamaráde, na to naše široká obec čtenářská není vůbec zvědava!“
Protestoval jsem, ale když podobný názor vyslovil i Karel Vanička, Luboš Hýskovec a Štefan Žejdlo, šel jsem do sebe, a záhy jsem se začal řídit jejich radami.
Od té doby píši docela obyčejné povídky, k nimž si vymýšlím atraktivní názvy. Napsal jsem povídku o zaostávajícím zemědělském družstvu pod názvem Šimpanz a žaluzie. Odhalil jsem nenapravitelného absentéra Vykysla v povídce Zármutek nechodí v turbanu. A příběh, pojednávající o trestuhodných nepořádcích v obchodech se zeleninou, vyšel pod titulkem Je libo dvě libry cyankali?
Záhy jsem se stal čteným autorem. Povídky jsou sice podstatně horší, než když jsem psával všední příběhy, ale na tom snad tolik nezáleží.
Řekni mi ty, milý čtenáři: dal by ses do čtení této povídky, kdyby se jmenovala Převzaté zkušenosti?