Miloslav Švandrlík: Nespolkni ondatru, Markéto! / Nedokončená reportáž

Rubrika: Literatura – Zábava

Nespolkni ondatru, Markéto!

Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet! To máš tak: Ty něco napíšeš a nazveš to tak obyčejně, nepřitažlivě — no uznej sám, koho to může upoutat? To ti řeknu, že bych raději absolvoval čtyři záchvaty bahenní zimnice, než abych se pustil do četby nějakého Všedního příběhu! Název — to je, holenku, jako reklama! Ten musí být jaksepatří atraktivní, musí čtenáře zrovna praštit do hlavy! Ale Všední příběh? No promiň, kamaráde, na to naše široká obec čtenářská není vůbec zvědava!“
Protestoval jsem, ale když podobný názor vyslovil i Karel Vanička, Luboš Hýskovec a Štefan Žejdlo, šel jsem do sebe, a záhy jsem se začal řídit jejich radami.
Od té doby píši docela obyčejné povídky, k nimž si vymýšlím atraktivní názvy. Napsal jsem povídku o zaostávajícím zemědělském družstvu pod názvem Šimpanz a žaluzie. Odhalil jsem nenapravitelného absentéra Vykysla v povídce Zármutek nechodí v turbanu. A příběh, pojednávající o trestuhodných nepořádcích v obchodech se zeleninou, vyšel pod titulkem Je libo dvě libry cyankali?
Záhy jsem se stal čteným autorem. Povídky jsou sice podstatně horší, než když jsem psával všední příběhy, ale na tom snad tolik nezáleží.
Řekni mi ty, milý čtenáři: dal by ses do čtení této povídky, kdyby se jmenovala Převzaté zkušenosti? 

Nedokončená reportáž

- Jsme na karnevalu v Zadním Předíně. Celý Zadní Předín žije touto významnou kulturní událostí a také my jsme sem zajeli se svým mikrofonem, abychom si promluvili s několika účastníky veselíce. Hudebníci právě přestali hrát, odložili na okamžik nástroje a chopili se plných sklenic. Naše pozornost však patří maskám, které korzují kolem sálu. Je to pestrá směsice, vážení přátelé, ve které se tvůrčím způsobem uplatňuje vkus našeho lidu. Právě kolem nás přechází maska v černých šatech, posetých zlatými hvězdičkami.
- Za co jste přestrojena, krásná masko?
- Já se jmenuji Hraničková, ale to tam nepište. Jdu za královnu noci.
- Originální nápad. Smíme se zeptat, co vás k tomuto činu inspirovalo?
- No, já jsem nosila ten smutek po manželovi, tak jsem si řekla: ať těch šatů užiješ taky jinak. No a můj nynější choť je nadporučík, tak mi půjčil ty hvězdy.
- Tomu se říká úspora. Děkujeme pěkně. A tady máme tuláka. Můžete nám prozradit, milý příteli, proč jste zvolil tuto masku?
- Teda, když se člověk nalízne, jó, tak ho může někdo povalit, jó, nebo někam spadne, jó, o něco se otře, jó ...
- Stačí, děkujeme. A ejhle — princeznička! Mohla byste ...
- Pozdravuju tetu a strejdu v Liberci, taky Venouška a Andulku, a moc líbám všechny příbuzné v Klecanech, hlavně dědečka Hrazdu, a moc se těším na strejdu ze Znojma a bratrance z Golčova Jeníkova.
- Princeznička odcupitala, ale již máme u mikrofonu neméně ztepilou a půvabnou muchomůrku. Co nám řeknete, muchomůrko?
- Hihihi, já jdu, hihihi, na karneval prvně a maminka, hihihi, říká, že mi sluší červená. Ale támhle paní Posadová, hihihi, chodí prý za muchomůrku každý rok, protože je, hihihi, jedovatá.
- Děkujeme. A tady je paní Posadová, která nám přichází sdělit, proč chodí každoročně za muchomůrku. Prosím -
- Vy sprosťáku! Já nejsem žádná muchomůrka, ale slunéčko sedmitečné! A vyvodím z toho důsledky!
- Vida, trapný omyl. A teď sem přichází nádherná maska. Svalnatý občan v tričku, se svérázným mrožím knírem. Je to promyšlená a vtipná maska ...
- Helejte, žádné řečičky. Já Jsem Bivoj Posada, pořadatel. A než napočítám tři, ať jste venku! 

Foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2007.