Vladimír Kulíček: Vzácná choroba
Pepíček, týž, který v jiné historce sbíral mravence a hledal chybějící kámen do hodinek, byl zčásti značný hypochondr a zčásti měl opravdu choroby, které vyžadovaly lékařskou péči. harakteristická byla jeho neobvyklá vlastnost: Zatímco z nemoci se nikdo neraduje a také se s ní moc nechlubí, u Pepíčka tomu bylo obráceně. Byl tím více rozradostněn, čím složitější a neobvyklejší nemoc na něm kdokoli našel.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (14)
Po horké noci přišel tropický den, a protože byla neděle, dohodli jsme se s klukama hned brzo ráno plechovkovým telefonem, že pojedeme na Rému. Sjeli jsme se na rohu u mototechny. "Tak kam jste vyrazili?" zeptal se kolemjdoucí pan doktor Jetel při pohledu na naše vybavení - tašky, deky, balón a duše z pneumatik.
Vladislav Neužil: Jana
Byl obyčejný, letní, pracovní den. V kanceláři bylo dusno, přestože ráno trochu sprchlo. Do kanceláře vešel pan vedoucí a začal rozdělovat úkoly. V letním období bylo většinou méně práce a tak se musela nějaká vymyslet. To našemu panu vedoucímu nedělalo žádné potíže. Pro mě a Frantu vymyslel skartaci a archivaci.
Ivan Kraus: Přehlídka
Každý rok se devátého května konala na letenské pláni vojenská přehlídka. Protože se jí pravidelně účastnila i jízda a vojáci na koních jezdili naší ulicí, očekával otec tento den, kdy se nám naskytla příležitost získat hnojivo pro květiny, s nedočkavostí. Už den předtím chystal kbelíky, lopatky a další nářadí a upozorňoval nás večer, že musíme jít brzy spát, protože nás druhého dne očekává důležitý úkol.
Hana Karolina Kobulejová: Próza všedního dne - Bez ploutví
Používám ho docela často. Kdykoliv usínám a něco se v bytě šustne, jedním nacvičeným pohybem lapnu tuhle obří baterku a rozsvítím. Nikdy jsem ještě nic neobjevila. Ale proč mám baterky hned dvě, když maličké svělélko té druhé zhltne ta potápěčská tak, že vlastně ani není vidět?
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Právě vypukla válka!
Rodina, kromě zářící tety Fé, nevěděla jak reagovat, protože s mými předešlými “úspěchy” měli smutné zkušenosti. Tatínek tentokráte ani nezvedl hlavu od milovaného “Rudého práva” a jen něco zahuhlal o pošetilosti. Tetička ale nezklamala. Vroucně mě obejmula a nefalšovanou rumunštinou zazpívala nějakou hroznou árii z ještě hroznější rumunské opery, za což jsem jí v duchu byl vděčný, protože rodičům vyrazila dech a vzala jim vítr z plachet.
Jan Jurek: Sraz
Na ten sraz přišli skoro všichni. Mí spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem strávil celých osm let a které jsem mezitím prakticky vůbec neviděl, najednou stáli po patnácti letech proti mně. A přímo před tou velkou školní budovou, kterou jsem chvílemi nenáviděl a chvílemi zase miloval, jak už to ostatně bývá se vším, i s lidmi.
Antonín Suk: Chudáci poštolky
Začal jsem lézt dolů. Jedna ruka se neudržela větve a já hezky rychle klouzal dolů. Děkoval jsem lesnímu architektovi, že větve mého smrku končily nad tůní. S výšky asi tří metrů jsem zahučel do vody jako do peřinek Ukažte mi někoho, kdo by při tom, když si dře holé břicho a stehna o smrkovou kůru do krve, nezaťal zuby! A přesně to jsem udělal i já.
František Mendlík: Šlépěje Otce zakladatele
Historie tohoto národa se hemží Otci zakladateli. Máme Otce vlasti, Otce kubismu, Otce národa. Vincek Rendl aspiroval v jisté době na roli Otce zakladatele fotbalu v obci Podboří. Jeho syn Fanouš zatoužil kdysi zjistit původ svého rodu a případně vytvořit generační strom. Kdo by nebyl zvědavý, kam až sahá povědomost o předcích. Protože neovládá latinu, ani němčinu, zůstaly mu uzavřeny různé matriky. Tento hendikep řešil pochůzkami po pamětnících.
Egon Wiener: Píši Vám, svatá Zdislavo, a mám k tomu své důvody
Jaké? Nebyla jste doma. Nebylo nás málo, kdo k Vám přijel na návštěvu, a Vy jste byla bůhvíkde. No co dělat. Slavili jsme bez Vás. Dvacetiny znovuotevření hradu – zámku Lemberk po přestavbě. Přijeli jsme ze všech končin a všichni jsme si libovali. Bylo nám u Vás dobře. Paní kastelánka byla milá, čísla účetní bilance kladná, slunce vysoko na obloze, sem tam teplá dešťová kapka. Krásná idylka, zlatý čas a Vy nikde… Aspoň jsme se podívali, kde přespáváte. Nic moc. Holobyt. 13. století. Cela skromné jeptišky.
Milan Markovič: Svět vzhůru nohama...
Golfskému proudu už není jasné, kam by měl směřovat. Na cigaretách najdeme varování, že kouření může zabíjet. Jako kdyby na chlebě bylo napsané: Nejezte to, zahynete! Potraviny obsahují výrobcem přiznané a poctivě vyznačené škodlivé přísady. Výhodně nakoupené čínské hračky pumpují do dětí olovo a ftaláty.
Pavel Kopáček: Docela malá psí pohádka
Tak si děti hezky sednětě,povím vám mou malou psí pohádku. Jmenuji se Betinka a to, že mi rozumíte, to způsobil můj páníček, který rozumí naší psí řeči a napsal to pro vás po vašem, po lidsku. Jsem docela klidná a hodná fenka, nejraději se stočím do klubíčka na svém oblíbeném křesle a spím. Ale běda, jestli u našich dveří zazvoní listonoška nebo cizí člověk!
Iveta Kollertová: Studánka splněných přání
Pomalu jsme vjeli do hustého lesního porostu. Všude samá pavučina, voní podhoubí a za zády utichá ruch města. Občas se ozve zvuk motorky nebo silnějšího auta, jinak je naprosté ticho. Cesta je kamenitá, rozbrázděná stékajícím pramínky z blízkého potoka. Ptáci nezpívají, v těchto místech panuje zvláštní ponurá, až zlověstná atmosféra.
Jan Jurek: Šárka
Přicházela k nám na pokoj téměř pravidelně, aby si poklábosila s mým spolubydlícím. Jmenovala se Šárka, měla krásné velké oči, velká ústa a postavu drobounkou až příliš na můj vkus. Petr, můj parťák na koleji, s nímž jsem to táhl celé čtyři roky, měl Šárku za dobrou přítelkyni. (Nic víc nic míň – jak mě léta asi v dobré víře ujišťoval.)