Luděk Ťopka: Magistr Kelly "Na výrovce"
Nastal tartas, jak jeden přemlouval druhého, aby se přihlásil, a jak se navzájem obviňovali ze zbabělosti, nebralo to konce, až nakonec dostrkali ke stupínku toho nejnamazanějšího. Kráska toho „dobrovolníka“ přivinula, za ohromnýho smíchu a pokřiku, zády na svý dosti vyvinutý plíce a oba vzápětí přikryl zase ten květovanej hadr.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (11)
Při následujících hodinách se všichni kantoři snažili mu klást všelijaké záludné otázky, jako třeba chemikářka Fůrie, když se ho zeptala, k čemu se používá burel. On bez hnutí brvy odvětil, že u nich v cirkuse ho mají k potírání zadků malých lvů, aby neměli škrkavky. Kocour na něj zase zaútočil Pythágorovou větou, načež se dozvěděl, že Pythágoras se jmenuje kůň, kterej sice umí počítat, ale ani za prase neřekne slovo, natož potom větu.
Pavel Pávek: Loupežnická dieta
Vůz rozvážně pokračoval v cestě, horní chlapci si za hořkého nářku vzájemně pomáhali na nohy. Čert se zvedl sám a zamyšlen. Věděl, že jeho pozice je značně otřesená a pověst pána lesů ohrožena, chápal, že musí neprodleně učinit radikální kroky. Příčinu katastrofálního neúspěchu určil docela přesně a z posledních sil se vydrápal k jeskyni.
Iveta Kollertová: Letní bouře
Dnešní procházka mne zavedla na cestičku vedoucí k blízkým vodopádům. Jsou ukryty pěkně v lese, cesta k nim je plná roztodivných kamínkům a traduje se, že pokud máte bystré oči, můžete najít i prastarou fosílii trilobita. Vykračuji si tedy s očima upřenýma na cestičku. Sem a tam mrknu napravo, vlevo.. je sezóna hub a to mi moje houbařské srdce velí: "Hledej, děvče, hledej!"
Stanislav Rudolf: Další Den blbec!
Znáte to: budík vás probudí a vy máte pocit, že vám začíná Den blbec. Všechno vás štve, rozčiluje, dráždí, chleba k snídani je tvrdý, čaj studený málo sladký, rádio, které si pustíte trapně ukecané a ke všemu metorologové hlásí biopředpověď 3…! Prostě něco jako ranní depka. Přesně takhle začínám dnešní den.
Antonín Siuda: Černý pasažér
Z poloprázdného příměstského vlaku od Těšína, který zastavil na čtvrté koleji svinovského nádraží, vyběhl cestující. Hnal se za ním rozčepýřený průvodčí a snažil se ho nakopnout. Černý pasažér byl rychlejší. Podařilo se mu uniknout a zamotat se mezi velký houf lidí, který čekal na intercity expres z Warszavy do Prahy. "Není vám trapně - takové násilí," ozvalo se z perónu.
Vladimír Kulíček: Vzácná choroba
Pepíček, týž, který v jiné historce sbíral mravence a hledal chybějící kámen do hodinek, byl zčásti značný hypochondr a zčásti měl opravdu choroby, které vyžadovaly lékařskou péči. harakteristická byla jeho neobvyklá vlastnost: Zatímco z nemoci se nikdo neraduje a také se s ní moc nechlubí, u Pepíčka tomu bylo obráceně. Byl tím více rozradostněn, čím složitější a neobvyklejší nemoc na něm kdokoli našel.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (14)
Po horké noci přišel tropický den, a protože byla neděle, dohodli jsme se s klukama hned brzo ráno plechovkovým telefonem, že pojedeme na Rému. Sjeli jsme se na rohu u mototechny. "Tak kam jste vyrazili?" zeptal se kolemjdoucí pan doktor Jetel při pohledu na naše vybavení - tašky, deky, balón a duše z pneumatik.
Vladislav Neužil: Jana
Byl obyčejný, letní, pracovní den. V kanceláři bylo dusno, přestože ráno trochu sprchlo. Do kanceláře vešel pan vedoucí a začal rozdělovat úkoly. V letním období bylo většinou méně práce a tak se musela nějaká vymyslet. To našemu panu vedoucímu nedělalo žádné potíže. Pro mě a Frantu vymyslel skartaci a archivaci.
Ivan Kraus: Přehlídka
Každý rok se devátého května konala na letenské pláni vojenská přehlídka. Protože se jí pravidelně účastnila i jízda a vojáci na koních jezdili naší ulicí, očekával otec tento den, kdy se nám naskytla příležitost získat hnojivo pro květiny, s nedočkavostí. Už den předtím chystal kbelíky, lopatky a další nářadí a upozorňoval nás večer, že musíme jít brzy spát, protože nás druhého dne očekává důležitý úkol.
Hana Karolina Kobulejová: Próza všedního dne - Bez ploutví
Používám ho docela často. Kdykoliv usínám a něco se v bytě šustne, jedním nacvičeným pohybem lapnu tuhle obří baterku a rozsvítím. Nikdy jsem ještě nic neobjevila. Ale proč mám baterky hned dvě, když maličké svělélko té druhé zhltne ta potápěčská tak, že vlastně ani není vidět?
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Právě vypukla válka!
Rodina, kromě zářící tety Fé, nevěděla jak reagovat, protože s mými předešlými “úspěchy” měli smutné zkušenosti. Tatínek tentokráte ani nezvedl hlavu od milovaného “Rudého práva” a jen něco zahuhlal o pošetilosti. Tetička ale nezklamala. Vroucně mě obejmula a nefalšovanou rumunštinou zazpívala nějakou hroznou árii z ještě hroznější rumunské opery, za což jsem jí v duchu byl vděčný, protože rodičům vyrazila dech a vzala jim vítr z plachet.
Jan Jurek: Sraz
Na ten sraz přišli skoro všichni. Mí spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem strávil celých osm let a které jsem mezitím prakticky vůbec neviděl, najednou stáli po patnácti letech proti mně. A přímo před tou velkou školní budovou, kterou jsem chvílemi nenáviděl a chvílemi zase miloval, jak už to ostatně bývá se vším, i s lidmi.
Antonín Suk: Chudáci poštolky
Začal jsem lézt dolů. Jedna ruka se neudržela větve a já hezky rychle klouzal dolů. Děkoval jsem lesnímu architektovi, že větve mého smrku končily nad tůní. S výšky asi tří metrů jsem zahučel do vody jako do peřinek Ukažte mi někoho, kdo by při tom, když si dře holé břicho a stehna o smrkovou kůru do krve, nezaťal zuby! A přesně to jsem udělal i já.