Vladimír Kulíček: Vzácná choroba

Rubrika: Literatura – Zábava

Pepíček, týž, který v jiné historce sbíral mravence a hledal chybějící kámen do hodinek, byl zčásti značný hypochondr a zčásti měl opravdu choroby, které vyžadovaly lékařskou péči. Charakteristická byla jeho neobvyklá vlastnost: Zatímco z nemoci se nikdo neraduje a také se s ní moc nechlubí, u Pepíčka tomu bylo obráceně. Byl tím více rozradostněn, čím složitější a neobvyklejší nemoc na něm kdokoli našel. Zdálo se, že si tím kompenzuje svoje postavení v projekci, kde se sám považoval za jakéhosi outsidera, a obklopuje se tím gloriolou výjimečnosti. Nebylo divu, že byl častým návštěvníkem zdravotního střediska, kde ho už dobře znali a věděli, o čem bude řeč.
 
Tak se stalo, že při jedné návštěvě lékařky, kde to asi Pepíček trochu přehnal, mu řekla zdravotní sestra v návalu náhlé upřímnosti: „Vy asi máte tak vzácnou formu hypochondria vulgaris, že se tím mohou pochlubit snad jen tři pacienti v celé republice!“ Jestliže doufala, že po tomto razantním satirickém útoku půjde Pepíček alespoň trochu do sebe, přepočítala se. Pepíček se vrátil do své projekce a hned ve dveřích halasně hlásil: „Tak si představte, teď se vracím od doktorky, a tam mi řekli, že tak vzácnou chorobu, jako mám já, mají celkem jenom tři pacienti v celé republice, ale složitý latinský název si nepamatuji!“ Zatvářil se přitom, jakoby vyhrál v loterii.
„A jaká je to choroba, jak se to jmenuje česky?!“
„Nevím, ono to asi vůbec český název nemá, tak je to vzácné!“
Je nabíledni, že si uvedeným výrokem Pepíček zavařil na dění následující.
Druhý den se nic nedělo, vlastně dělo, projekční vtipálkové sháněli potřebné informace. Třetí den zazvonil telefon a příjemný hlas naší kresličky sháněl k telefonu Pepíčka. Představila se jako sekretářka pana profesora z lékařské fakulty University Karlovy s tím, že s ním chce mluvit pan profesor.
„Představte si, volá mě sám pan profesor z Univerzity!“ řekl sousedům bokem Pepíček, zatímco čekal na spojení. Stěží jsme udrželi smích, ale museli jsme nasadit vážnou masku. Konečně se ozval „pan profesor“, představovaný ovšem dalším projektantem. Oznámil Pepíčkovi, že se provádí významný výzkum o vzácných chorobách, a že se lékařská fakulta dověděla, že jeho chorobu nemají tři, jak se domnívalo středisko, ale pouze dva pacienti v celé republice. Byl by velice rád, kdyby se mohl Pepíček dostavit v určený den a hodinu na fakultu, kde by byl v rámci přednášek demonstrován medikům. Pepíček se nadmul jako páv a účast samozřejmě přislíbil.
Není třeba zdůrazňovat, že vtipálkové použili autentická jména a postavení, správnou adresu i den, kdy se skutečně konaly přednášky a demonstrace.
V uvedený den se Pepíček dostavil do práce v lepším obleku a kravatě, důležitostí skoro s nikým nemluvil, pak se dovolil a odešel. Počítali jsme s tím, že ho na fakultě prostě vyhodí a pošlou domů. Jenže, jak už to bývá, průběh akce byl úplně jiný.
Pepíček se vrátil poněkud málomluvný, pořád jakoby o něčem přemýšlel, a z útržků jeho řeči nebylo možné si udělat jednoznačnou představu, co se na fakultě doopravdy dělo. Teprve po několika dnech, kdy tu tomu, tu onomu něco po náležitém vyprovokování řekl, jsme si udělali jakous takous představu.
 
Z vrátnice po oznámení, že bude demonstrován medikům, nebyl nikdo překvapen, a byl poslán do příslušného patra a čísla dveří. Tam zastihl dva muže, pravděpodobně asistenty. Ohlásil se u nich jako demonstrant, a první z nich se zeptal na jméno. Potom začal listovat v jakýchsi papírech a po nějaké době se zeptal kolegy: „Já tady toho pána nemám, není to pro tebe?“
V papírech začal listovat ten druhý: „Víš, já jsem tu administrativu včera nějak nestačil, mám v tom hrozný zmatek, nemůžu nic najít!“ Obrátil se na Pepíčka:
„Kdo vás na demonstraci pozval?“
„Sám pan profesor!“ prohlásil bohorovně Pepíček. Oba asistenti si oddychli. „No výborně, to jste tedy jeho případ, počkejte si tady, až pan profesor asi za půl hodiny přijde, a já řeknu ještě zřízenci, aby pana profesora na vás upozornil!“ S tím oba odešli.
 
Pepíček čekal ne půl hodiny, ale skoro hodinu, než se pan profesor objevil.
„Vy tu čekáte na mne?“
„Ano, já mám být demonstrován medikům!“
„Kdo vás pozval?“
„Vy sám, včera telefonicky!“ prohlásil Pepíček s takovou jistotou, že pan profesor viditelně znejistěl.
„Víte, možné je všechno, já si opravdu nevzpomínám, ale měl jsem včera několik desítek telefonických rozhovorů, že už nemám přesný přehled. Jaká choroba má být demonstrována?“
„Já ten latinský název přesně nevím, ale říkal jste, že je tak vzácná, že ji máme jen dva pacienti v celé republice!“
Tady už pan profesor zaregistroval, že něco není v pořádku.
„Kdo vás u nás vyšetřoval?“
„Na fakultě nikdo, jenom ve středisku!“
Poněkud zmatený rozhovor už dlouho nepokračoval, panu profesorovi bylo jasné, že se musí Pepíčka zbavit, ale pokud možno velmi vlídně, aby snad náhodou nedostal samozvaný demonstrant nějaký amok. Velmi slušně se Pepíčkovi omluvil za nedopatření, které vzniklo, ale dnes se demonstrují jiné případy, a až dojde na něho, že se samozřejmě ozve, a že mu moc děkuje, že se obtěžoval.
Pak už jsme se nedivili, že Pepíček při jedné příležitosti prohlásil:
„Tak to vidíte, takovou vzácnou chorobu mám, že ji máme jen dva v celé republice, a když nakonec dojde k tomu, aby byla předvedena nastávající generaci budoucích lékařů, tak mě pošlou domů. Pak má to zdravotnictví k něčemu vypadat!!“


grafika © Jiří Winter-Neprakta

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 09. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.