Vladimír Kulíček: Co Čech, to muzikant, aneb i obecní policajt to dokáže
Rubrika: Literatura – Zábava
| Dávno, dávno je tomu, co jsem… ale takhle přece začíná „chýrná“ Babička od Boženy Němcové! – ale co se dá dělat, je to tak. Dávno je tomu, co jsem obdivoval statnou postavu s mohutnými převislými kníry obecního policajta v městečku X. Důstojně a sebevědomě kráčel ozdoben obecním bubnem ulicemi a uličkami městečka, aby se zastavil na strategických místech, o kterých bylo možno předpokládat, že se tam seběhne co největší shluk obyvatel. Tam se zastavil a spustil. Bubnovat, uvažováno po muzikantsku, neuměl. Ale ten rámus, který na svůj buben způsobil, stál za to! Sám nevím, jestli jsem jej obdivoval kvůli jeho postavě, nebo kvůli tomu rámusu, který dokázal z toho strašného nástroje vyloudit. Lidé se horempádem sbíhali, aby si pak vyslechli oznámení obecní rady nebo starosty. Začínalo vždy stejně: na vědomost se dává… a pak následovalo to, že dobytek byl tam, co být neměl, nebo nebyl tam, co být měl, že „Každý, kdo výročního Jarmarku jako prodejce zúčastniti se chce, musí včas obecní radě vědomost dát!“ dále že „Býk obecní k dispozici bude ve dnech… a každá kráva v obci, jež oplodněna býti má, nechť se dostaví…“ Jazykové zlolajní tvrdili, že tím bejkem je obecní policajt sám. Jako dítko, teprve nedávno školou povinné, jsem tomu moc nerozuměl a teprve později pochopil příčinu obdivných pohledů populace ženské, vrhaných měrou nebývalou na statnou postavu obecního policajta. Snad právě v té době se událo, že pan učitel potkal svého žáčka z první třídy obecné, jak vede statnou krávu na provaze. Proboha, říká si, tak maličký chlapec a tak statné zvíře, vždyť by se mohlo něco přihodit! Co když se ta mohutná kráva splaší? Zeptal se tedy chlapce: „Kampak jdeš, Pepíčku, s tou krávou?“ „Prosím, pane učiteli, k obecnímu bejkovi!“ „A to nemůže tatínek sám?“ „Prosím, pane učiteli, to nemůže, to musí ten bejk!“ Ne všichni obecní policajti byli tak statných a zdravých postav. Často šlo o vysloužilce, kteří již jinou práci zastávat nemohli a obec se o ně tímto způsobem postarala. Sloužili starostovi a obecní radě jako poslíčci, sem tam někoho zavřeli do obecní šatlavy, někdy něco vybubnovali. Někteří neměli uniformy vůbec žádné, jiní náležitě umlelé, ale našli se i takoví, jejichž uniforma evokovala představu operetní šatny. Snad si ji, tu uniformu, obec opravdu vypůjčovala od místních ochotníků, které alespoň symbolicky podporovala. Vzpomněl jsem si na uvedené zážitky úplně jindy a úplně za poněkud zvláštních okolností. Narukoval jsem v roce 1951 do již jinde zmíněné Kujebiny a byl při tom vybaven radou, která se později ukázala jako přínosná. Totiž, že si nemám brát při narukování hudební nástroj s sebou. Až se velitel zeptá, kdo na jaký nástroj hraje, mám se přihlásit. Bylo v té době věcí osobní prestiže každého velitele, aby měl u svého útvaru kapelu ať už jakoukoli, když ne rotní, tak alespoň praporní. Velitel pak umožní návštěvu domova s cestou pro nástroj a opuštění ubytovacího prostoru, to bylo něco, co se dávalo pouze za výjimečné úspěchy při výkonu služby, tedy prakticky skoro nikdy. Nebylo to jako dnes. Cesta pro nástroj byla tedy výjimečnou příležitostí, jak se alespoň na jeden den podívat domů, tak jsem se také přihlásil, bylo nás v rotě asi osm. Velitel se zajímal, kdo na co hraje, jak je pokročilý apod. Nakonec jsem povolení dojet si pro housle dostal. Když jsme se opět všichni sjeli k útvaru, volal si velitel jednoho po druhém k sobě do kanceláře a každý musel ukázat, nejen jaký nástroj přivezl, ale i jak na něj hraje. Došlo i na mě. V kanceláři byli úplně všichni důstojníci i poddůstojníci útvaru, zřejmě výjimečně zvědaví, co kdo předvede.  Měl jsem v té době docela dobře nastudovánu nádhernou etudu č. 28 z MAZASe, „Etudes mélodiques pour Violon“, op. 36, nazvanou rozkošně „Žvatlalka“ a určenou pro výcvik přednesu. Tak jsem ji tedy zahrál, podle mého docela dobře. Neuspěl jsem. Velitelé se dívali, jako by někdo od nich chtěl, aby vyřešili diferenciální rovnici třetího stupně. „A něco vojenského, třeba od Radima Drejsla, bysme chtěli slyšet!“ ozval se velitel roty. Uvedený skladatel, nadějný muzikant, žák Borkovcův a Janečkův, začal svoji hudební skladatelskou dráhu Symfonií pro smyčce a Klavírním koncertem, ale pak se vrhnul na masové písně a vojenské písničky, poplatné stávajícímu režimu. Za zásluhy a angažovanou tvorbu byl povýšen na majora. Jeho písničky jsme zpívali za pochodu, a proto nebyl problém je zahrát z hlavy. Pak již byl velitel spokojen. Radim Drejsl (1923-1953) pak pro psychickou labilitu jak z osobního života, tak ze své poplatnosti tehdejšímu režimu, ukončil v pouhých 30 letech svůj život skokem z okna. Z došlých muzikantů roty ovšem nešlo založit kapelu. Teprve když jsme zorganizovali setkání hudebníků celého praporu, byla situace veselejší. Založili jsme taneční orchestr a chodili na zkoušky k jiné rotě, než byla naše. To mělo obrovské výhody. Tím, že jsme byli často pryč, minulo nás velké množství poplachů, tehdy četných, kdy všichni museli nastoupit s plnou polní a absolvovali často desítky kilometrů pochodu v plné výzbroji. My jsme si zatím v klidu zkoušeli, i když to mělo své problémy. Obsazení orchestru nebylo vyvážené, některé nástroje chyběly a také technická úroveň hráčů byla značně nevyvážená. Ale situace se postupně lepšila, měli jsme výborného kapelníka, hudebníka z povolání, sám hrál výborně na trubku, a dále skvělého pianistu, který zvládal také varhany. Brzy jsme jezdili po okolních vesnicích hrát na tancovačky. Obvykle jsme vyjeli již po obědě a odpoledne hráli v kostele za souhlasu faráře. Brzo se rozneslo, kde hrajeme, a kostel byl plný. Nádherně nám znělo takové Ave Maria pro dvoje housle, trubku a varhany, ale hráli jsme i Ellingtona, Cole Portera, Irvinga Berlina a další, ovšem skladby volnější, aby se to pro kostel hodilo. Babičky se nestačily modlit! Večer a často celou noc potom tancovačka, jídla a pití co hrdlo ráčilo a návrat k ránu k rotě, kde jsme našli zmordované kamarády po celonočním pochodu v plné polní. I proto jsme často natahovali zkoušky dlouho do půlnoci. Jednou jsem se vracel s kamarádem Zdeňkem Kubešem ze zkoušky asi ve 23:30 hod. blížili jsme se k rotě, když jsme zaznamenali, že v oknech svítí slabá modrá světla. To znamenalo jediné: na rotě je poplach. Proto jsme se dali na ústup, ale měli jsme v té době uloženo po dvojicích obsadit strategická místa v městě a ohlídat důležité objekty. Náhodou spolu se Zdeňkem, který byl klarinetistou, jsme měli ze škarpy strážit samopaly asi 50 m vzdálenou benzinovou pumpu na křižovatce ulic. Nedalo se nic dělat, tma byla jako v pytli, situaci osvětlovalo jenom slabé světlo nad zmíněnou pumpou. Tak jsme zahučeli, samozřejmě beze zbraně, do škarpy a doufali, že to nějak skončí a pak jako poslední půjdeme na rotu. Ale přišla kontrola. Přiblížil se poručík, známý „lidumil“, ale my jsme byli ve škarpě tak zamáčknutí, že nás nemohl vidět. Jen se zeptal: „Všechno v pořádku, soudruzi?“ Zdeněk hrdinně namířil klarinet na benzinovou pumpu a zahlaholil: „Všechno v pořádku, soudruhu poručíku!“ ten byl spokojen a my se mohli uchechtat, jak Zdeněk hájil pumpu proti rozvratníkům klarinetem. Naše načalstvo si však brzo vymyslelo na nás něco nového. Chtěli mít dechovou kapelu, která by dokázala hrát rotě, nebo dokonce celému praporu do pochodu. A nastaly problémy! Velení bylo jedno, jestli máme Es klarinet nebo C klarinet, kde vezmeme baskřídlovky a co s tím, když máme jen jazztrubky! A navíc, co s houslisty, ti přece do dechovky za pochodu nepatří! Nakonec se podařilo alespoň to podstatné vyřešit, i když do opravdové dechovky jsme měli hodně daleko. Houslisté vyfasovali bicí nástroje, já jsem pro začátek byl u velkého bubnu. Ten se potom za pochodu měl táhnout na vozíku. Poníka, jak to bývá obvyklé, jsme neměli, ale zato zájemců o tahání velkého bubnu byla přehršel – každý se chtěl „ulít“. Pokud si někdo myslí, že do velkého bubnu stačí tlouct v rytmu, je na omylu. Buben musí přesně „sedět“ na činely, a když si někdo „bouchne“ navíc, je to hned znát a kapelník se pěkně zamračí! Zkoušeli jsme v městské sokolovně, držel jsem se not, a tak nám to vyšlo docela dobře, až jsem se divil, jak to válíme. Opak byl pravdou, jakmile jsme vyrukovali za pochodu na silnici, bylo hned všechno jinak. Vozík s velkým bubnem kodrcal po špatné silnici a mně se míhaly noty před očima, jako bych měl v sobě litr rumu. Nedalo se nic dělat, musel jsem se všechno naučit zpaměti. Ale tím to nekončilo. Dostavil se z jiné roty muzikant právě od velkého bubnu, a tak ho dostal on. Na mě zbyl malý buben. Prý když jsem to zvládnul u velkého bubnu, zvládnu malý také. Malý buben ale nebyl z dechovky, tam musí mít ostrý zvuk, já jsem dostal ten z tanečního orchestru s úplně jiným zvukem, který se do dechovky moc nehodí. Ale nedalo se nic dělat. A v téhle situaci byl jednoho dne ráno vyhlášen velký poplach s velkou polní. Zabalili jsme a nastoupili před kasárna. A přišel rozkaz: hudebníci zpět, vybalit a nastoupit s nástroji jako dechovka! Tak jsem nastoupil také se svým bubnem. Ukázalo se, že prapor má pochodovat asi 20km tam, potom odpočinek a zase zpátky stejnou cestou. Pro zvýšení nálady jsme měli prapor doprovázet jako dechovka na zpáteční cestě. Tam nás dopravili na nákladním autu. A hned cestou si mě vzal kapelník do parády. Totiž: Před pochodovými skladbami bubnuje malý buben tzv. „anšlág“, aby pochodující srovnali krok, pak se přidá velký buben s činelami a teprve potom už v zadaném rytmu nastoupí ostatní nástroje. Moje potíž byla v tom anšlágu. Věděl jsem přesně, o co jde, i rytmus jsem měl zažitý, ale místo, aby se z bubnu sypaly ostré zvuky jako perličky, vypadalo to spíše, jako když někdo sype na plech brambory. Kapelník lomil rukama, ale nakonec uznal, že to s bubnem z jazzu o moc lepší nebude. Ale doporučil, abych si ten anšlág zkoušel celou cestu autem. A tak se dělo něco strašného! Vesnicemi projíždělo vojenské nákladní auto, ze kterého se ozývalo zuřivé bubnování, lidé se sbíhali, snad si mysleli, že se něco doví, jako za zmíněných policajtů, že snad vypukla válka. Konečně jsme dojeli na místo a já jsem si ještě tam, na zemi, opakoval anšlág. Jako velitel nás doprovázel podporučík povolaný ze zálohy na cvičení, výborný chlap jménem Smrček. Bylo znát, že není postižen profesionální deformací důstojníků z povolání, ti se však na něho dívali svrchu. Nic nového, jako za Švejka v I. světové válce. O to jsme jej měli raději a on nám také pomáhal tím, že často prozradil, co se na nás šije v kanceláři, a my jsme se na to mohli připravit. Někdy se však jeho hodnost stala předmětem vtípků dozorčího roty. Ten vyhlašoval poplach trojím zapískáním a křikem: „Póóóplach!!!“ Jednou se ozvalo zapískání a „Póóó…“ a my už jsme se hnali pro samopaly. Pak to pokračovalo „Póóódporučík Smrček do kanceláře!“ dozorčí po službě dostal deku. Když jsem si tak pořád dokola zkoušel na místě rastu ten anšlág, když ještě pochodující prapor byl daleko, pozoroval mě podporučík Smrček velmi dlouho a pozorně. Začínal jsem už z toho být trochu nesvůj, když přišel a jednoduše se zeptal: „Poslouchejte, nebyl vy jste v civilu obecním policajtem?“ Rozchechtali jsme se oba. Ono to moje bubnování opravdu za víc nestálo! A navíc mně jeho výrok evokoval tu krásnou vzpomínku na obecní policajty mého mládí! Když ale prapor došel, hráli jsme k odpočinku, potom celou cestu zpět do Kujebiny, šlo to stále líp a v Kujebině jsem si svůj anšlág troufal zabubnovat přímo na náměstí! Dokonce jsem za svůj výkon sklidil i uznání kapelníka, který uznal, že na nástroji, na kterém jsem hrál, se to ani o moc líp zabubnovat nedá. A ještě jednu pěknou památku mám schovanou! Někdo z civilů nás na náměstí vyfotografoval, fotky nám věnoval, a tak mám obrázek, jak naše dechovka, které jsme hrdě říkali: Vojenská dechová hudba letectva a v druhé sestavě Vojenský letecký taneční orchestr, prochází městem. Na druhou stranu jednoho obrázku mi kamarád Zdeněk Kubeš napsal věnování, které nepostrádá situační humor: Mistru nezapomenutelných „Anšlágů“ věnuje přátelsky Zdeněk Kubeš r.1952 Tak byla uzavřena jedna fáze mého muzikantského působení na vojně. Ale další fáze, ještě mnohem absurdnější, měly teprve přijít! Tak až příště! |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Krůta |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Karel Šíp |
 |
Vladimír Just |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Blanka Kubešová |