Vladimír Kulíček: In memoriam vinohradského kamnáře
Rubrika: Publicistika – Víte, že...?
 Byl celým svým okolím považován za velmi majetného, zámožného majitele kamnářského závodu. Plným právem. Kamnářský mistr, prosperující živnostník. Jmenoval se Antonín Lipan. A to nejdůležitější: Děj se odehrává koncem druhé poloviny 19.století. V té době nebylo používáno dálkové vytápění ani topení plynem. Vše leželo na bedrech lokálního topení, komínů všude plno a tak není divu, že se Antonínu Lipanovi vedlo. A nyní musíme odbočit. Snad každý v raném mládí hýčká své sny o tom, čím bude až vyroste – a pro kluky to platí dvojnásob. Chtějí být stíhacími piloty, strojvedoucími – já chtěl být dirigentem v Národním divadle. Nestalo se. Pod tlakem reality života se obvykle každý stane něčím jiným, mladické sny se rozplývají v nenávratnu. Je však i druhá kategorie, která se svých snů nevzdává a alespoň v amatérském rozsahu se jim snaží přiblížit. Konečně i kategorie třetí, velmi málo početná: Stát se tím, o čem jsem snil! I tady obvykle zjistí, že realita se diametrálně liší od snu. Gloriola stíhacího letce bledne před skutečností, že zdravotní stav musí být perfektní, cesta vede od lékařské prohlídky k jiné prohlídce, že psychický nápor při letu je obrovský, znalosti musí být na úrovni inženýrských a nepatrná chybička, kterou je možné v běžném životě vymazat a začít znova, vede k těžkému úrazu nebo ztrátě života. Věkem člověk moudří a tak se stává, že dosažený cíl je opět opuštěn a zůstávají jenom nostalgické reminiscence.  V roce 1891 se konala v Praze velká Jubilejní výstava. V jejím rámci mimo jiných atrakcí vystoupili i dva francouzští vzduchoplavci, aeronauté se svými balony. Také Antonín Lipan sledoval majestátné stoupání mohutných balonů letců Louise Godarda a posléze Eduarda Surccufa. Je však třeba dodat, že pohled na stoupající balon měl v Praze již přesně stoletou tradici: Při příležitosti korunovace Leopolda II. roku 1791 předvedl v Praze svůj vzlet legendární Pierre Blanchard, který se však již roku 1809 zřítil se svým balonem a zahynul. Antonín Lipan byl z vystoupení francouzských vzduchoplavců okouzlen. Ten majestátní let balonu vystihl v plném rozsahu jeho mladický sen – vznášet se v tichu vzdušného prostoru nad krajinou a zažívat něco, co jako mistr kamnářský nikdy zažít nemůže. A protože Lipan patřil do druhé kategorie snílků, nezůstal u snění a rozhodl se, že udělá všechno proto, aby létal také. Nebyl však sám, koho balonové létání ovlivnilo tak, že již roku 1893 byla založena Česká společnost aeronautická. Vedle předsedy, renomovaného učence prof. K.V.Zengera, po kterém je dosud pojmenována hlavní posluchárna Českého vysokého učení technického, v ní zasedali teoretikové, konstruktéři a organizátoři vzduchoplavby František Vaněk, ing. Gustav Finger, Reinhold Kovář i od příštího roku také uznaní aktivní vzduchoplavci František Hůlka a Ferdinand Wandas. A vedle nich zasedl ve společnosti – kamnář! Antonín Lipan. Teoretikové a profesoři vymýšleli a navrhovali, Lipan z vlastních zdrojů financoval. To poznamenalo brzo zisky jeho firmy. Mezitím teoretici svým neomylným technickým čichem poznali, že budoucnost nepatří aerostatům, ale aerodynům, letadlům těžším vzduchu. Ve společnosti vznikly neshody, projevil se i nedostatek peněz a přes všechnu snahu Antonína Lipana se Česká aeronautická společnost rozpadla. Jen Lipan zůstal tvrdohlavý, neochvějně věřil aerostatům, návrhy letadel považoval za neuskutečnitelnou fantazii. A protože se „jeho“ společnost rozpadla, založil svou vlastní, Vzduchoplavecký klub v roce 1903. Zakoupil vlastními náklady balon od Rusa Vilova a v témže roce, společně s F. Hůlkou podnikl dva lety, celkem za celou dobu vlastnictví balonu jen tři. Neštěstí za neštěstím však stíhalo Lipanovy sny. V roce 1909 spáchal sebevraždu F. Hůlka, náklady na balon a jeho provoz přesáhly Lipanovy možnosti. Jeho kdysi úspěšný kamnářský podnik zbankrotoval. Z Lipana se stává chudák a dožívá svůj život označovaný okolím za podivínský. Jako nemajetný chudák také umírá. Nešťastný člověk, ztroskotaný vzduchoplavec. 17. února 1910 vypukl požár ve sklepě a kůlně domu č. 465 v Palackého třídě na Královských vinohradech. V kůlně hořela sláma, bedny, stará kamna a také množství kvalitní látky. Když hasiči oheň uhasili a došlo na vyklizování kůlny, byl k úžasu všech vynesen na světlo – vzduchoplavecký balon. Ohořelý, propálený, k nepotřebě… Balon Antonína Lipana, příčina jeho úpadku, nouze a podivínství. Balon, symbol kdysi velkého štěstí, naplněného snu.  Dojímá mě životní příběh vinohradského kamnáře. Snad i proto, že o mnoho let později jsem také osobně poznal snílka druhé kategorie. Jmenoval se Štěpán Polák. I on, jako Lipan, věnoval svému snu a pohybu ve třech dimenzích všechno. V mládí konstruoval letecké modely s neuvěřitelnou pečlivostí. Byl nesmírně zručný, vystudoval strojnickou průmyslovku a protože s létáním byly v letech 1948 – 1989 problémy pro ne úplně spolehlivé a prověřené lidi, realizoval svůj sen o třech dimenzích sportovním potápěním. Zkonstruoval ponorku pro jednu osobu a postavil ji ve vlastním bytě. V dílně na zahradě postavil „dálník“ z motocyklu Sahara a trupu stíhacího letounu MIG 15. Sklidil obdiv těch, kteří o něm vůbec věděli – ale více nic. Později si postavil Rogallo, létal napřed bez motoru, později po složených zkouškách s motorovým pohonem. Několikrát havaroval, vždy bez následků, kromě hmotných. Nedostatek prostředků ho nutil stavět svoje létající stroje úsporně, díly sháněl kde se dalo. Není divu, že za letu v motorovém Rogalle praskl náhon vrtule. Při nouzovém přistání byla poškozena benzínová nádrž a benzin polil letce zejména na hlavě. Naštěstí duchapřítomně před dopadem vypnul motor a celé zapalování, takže benzin nechytil a k uhoření nedošlo.  V té době byl již trenérem oddílu otužilců, protože poznal, že při hloubkovém potápění klesá prudce teplota vody a špičková otužilost je výborným atributem pro takovou činnost. Zdokonaloval neustále svoje Rogallo, takže jeho přátelé mu předpovídali: „Ty budeš tak dlouho svoje poletovadlo vylepšovat, až nakonec vymyslíš aeroplán!“. Stalo se. Polák složil zkoušky jako sportovní pilot a sám jsem byl svědkem, jak jeho štěstí nebralo konce, když byl poprvé samostatně puštěn k letu jako pilot bez instruktora. Zde jeho život vyvrcholil. Nikdy se neoženil, svého ducha, práci a prostředky postavil do služeb svého „třídimenzionálního“ snu. Počet jeho samostatných letů nepřesáhl počet prstů na jeho ruce, když nepočítáme lety na Rogallu. Těžká, neléčitelná mozková choroba ukončila jeho život 28.6.1994. Těmi předcházejícími řádky chci vzpomenout památky všech těch Lipanů, Poláků a jistě stovek a stovek dalších, o kterých dnes svět už ví. Těch, kteří dali za svůj sen všechno. Čest jejich památce, i když si říkám se Shakespearem: Není čest pouhým nápisem na náhrobku s erbem? O jednom jsem však nezvratně přesvědčen: Nebýt těchto snílků, kteří se své sny pokusili alespoň amatérsky realizovat, ztratil by veškerý život kolem nás mnoho ze svého koloritu. Toho, který vše kolem nás zpestřuje i evokuje jistou dávku nostalgie.    |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 09. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Vodňanský |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Ivan Rössler |
 |
Ivan Kraus |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jan Krůta |