Pavel Pávek: Loupežnická dieta
Rubrika: Literatura – Povídky
| Loupežnické řemeslo bylo vždy, ač se o tom v dějepise zase tak moc nemluví, vcelku rozšířené a populární. Loupežníci se většinou moc nenadřeli, vzdělání po nich nikdo nepožadoval, výnosné bylo také a politické strany ještě neexistovaly. Loupežníci pochopitelně věděli, že jejich profese je perspektivní v místech se zvýšeným výskytem kupců a podobně movitých lidí. Pár pokusů obírat nuzáky sice historie zaznamenala, ale šlo skutečně o výjimečné případy. Náš loupežník, přesněji řečeno jeho tlupa, sídlil v temných hvozdech pod Černým Kostelcem, s celou partou obýval vcelku příjemně zařízenou sluj ve svahu mezi dravým proudem říčky Šembery a troskami starobylého hradu Šember. Ke kamennému mostu v místech, kde kupecká stezka překonávala řeku, to bylo jen pár kroků, ale zase tak daleko, že když loupežníci odpočívali po těžké práci, nerušil je dunivý rachot kol vozů ani neslušné nadávky vozků, kteří se zvolna připravovali na chvíli, kdy budou muset do obecní kasy v nedalekém Kostelci zaplatit mýtné. Radní vlastně loupežníkům úspěšně konkurovali již tenkrát. Náčelník lupičské tlupy byl zdvořile oslovován jménem Janek Drak, pokud klientela dorazila až z Němec, říkal si pochopitelně Hanz. Turistům je třeba vyhovět ve všem. Původně se jmenoval Honza Vondráček, ale jméno zase tolik hrůzy jako Drak nenahánělo. Pocházel z již zmíněného Kostelce ze starého hrnčířského rodu. Řemeslo mu ale nešlo, konkurence levného tovaru z německé říše zvolna likvidovala odbyt. Dal se tedy nejdříve k městským drábům a časem logickým vývojem k loupežníkům. Pověsti a podobně nepodložené materiály dnes loupežnické řemeslo vykreslují jako zajímavou a pestrou práci. Skutečnost byla ale jiná, poněkud stereotypní. Ráno se poschovávat okolo mostu a vyhlížet formanský vůz, vyletět z křovin, kupčíka vyděsit, tahat se s nákladem až do jeskyně, prostě fádní nuda. Nijak zábavné nebylo ani děšení zákazníka. Chtělo to jen přiměřeně zanedbaný zevnějšek, příslušně silný hlas a nacvičený sborový výkřik: „Prachy sem“. Jiným loupežníkům jsou sice přičítány složitější projevy, třeba kolega Jánošík měl na Královej holi vykřikovat: „Daj bohu dušu a nám peníze…“ ale tlupa Hanze Draka správně soudila, že přes zbytečné řeči je výsledek naprosto stejný. Vlastně jediným vyrušením ze stereotypu celodenní dřiny se stala polední přestávka. O polednách je trochu oddychu potřeba a kupčíci se stejně tou dobou nechávali ochotně oloupit v krčmách hojně lemujících celou obchodní stezku. Drakova parta, nejspíše ze skromnosti, podniky veřejného stravování často nenavštěvovala, a tak byla odkázána na stravu vlastně domácí. Surovin, od domácích až po cizozemské lahůdky, bylo dost a loupežník Králík, dřívější krčmář ničemný tak, že byl v řemesle nepoužitelný, se kuchyni ve sluji věnoval s pílí a láskou. Začínal sice se stravou spíše hospodskou, ale Drak mu brzy několika kopanci vysvětlil, že jejich názory na umění kulinářské jsou sice odlišné, ale šéfem, že je on. Králík tedy se skřípením zubů, zapomněl, že již nepracuje ve vlastní režii, rozšířil nabídku a místo věčně vodového guláše začal nabízet poněkud širší spektrum pochutin. Troufl si dokonce časem i na pravé švýcarské fondue, sám Drak mu osobně opatřil speciální sadu k jeho přípravě.  Jednoho dne, loupežníci se v křoví již pomalu nudili, zdáli zaslechli typický skřípot kol těžkého vozu. Školený sluch je nešálil, pečlivě zaplachtovaný předchůdce kamionů TIR zvolna odměřoval poslední metry k setkání pro něj méně příjemnému. Lapkové na dané znamení vyletěli na cestu. Drak za doprovodu sboru zařval oblíbenou formuli, kočí vytřeštil oči, sesunul se z kozlíku a za zoufalého kvílení zmizel v porostu. Tlupa svorně rozškubala na voze plachtu, ale dostavilo se cosi jako rozčarování. Náklad nebyl z nejzajímavějších, obsahoval nekonečné množství balíků knížek. Silniční lotříci obvykle mezi knihomoly nepatří, a tak je tentokrát lup nepotěšil. Ještě ke všemu náčelník zastával teorii, že všechno se jednou může hodit a trval na přestěhování beletrie do sluje. Stěhovali dlouho a pracně. Hromada knížek se po skále tahá o něco hůř než váček dukátů. Nadšení neprojevoval ani kuchtík. Stohy literatury ještě více omezovaly již tak dost stísněný prostor okolo kuchyňských kamen věnovaných tlupě obchodníkem až ze Saské země. Drak byl však proslulý silou úderu i přesností zásahu, a tak nikdo zase tolik neprotestoval, ve sluji se vršil balík za balíkem. Četba se dlouho v jeskyni povalovala bez využití. Mezi lapky nebyla gramotnost příliš rozšířená, příbytek ještě nebyl elektrifikovaný a letitý obyčej kázal trávit dlouhé večery spíše u truňku než vzděláváním.Až jednou. Náčelník podle závějí sněhu usoudil, že se blíží zimní měsíce. Proud vozů na obchodní stezce značně prořídl, a tak Drak vyhnal své ovečky do lesů rubat dřevo. V jeskyni se objevovaly první rampouchy a i loupežník má ve vzácných chvílích volna právo na trochu toho pohodlí a tepla. Dřevo se tenkrát ještě docela špatně loupilo, nikoho z předchůdců dnešních ekonomů ještě nenapadlo, že by bylo rozumné klády převážet z lesa do lesa. Lesní chátře tak nezbylo, než každé ráno vyrážet mezi velikány, pilně kácet řezat a tahat polena k jeskyni a celá banda byla od rána do tmy plně vytížena. Jediný, komu situace plně vyhovovala, byl kuchař. Následkem původní profese dokázal alespoň trochu číst a nuda byla pekelná. Krmi připravoval totiž jen na večer a ještě v menším množství než jindy. Loupežníci se vraceli tak vyčerpání, že obvykle padali jako mouchy do kožemi vystlaných pelechů a prakticky okamžitě nevěděli o světě. Stalo se tak, že ze samého zoufalství otevřel jeden z prachem zasypaných balíků a vyjmul knihu. Nebyla to kniha lecjaká, šlo o knihu kuchařskou, autorem nazvanou Vaříme zdravě a Králík začal zvolna slabikovat. Netrvalo dlouho a vlasy se mu ježily hrůzou a děsem. Uvědomil si, jaký zločin dosud páchal na svých soudruzích, jak zvolna podlamoval jejich zdravotní stav a decimoval je hůře než občasná trestná výprava panských žoldáků. Maso pečené nad plamenem v nevědomosti ochucoval karcinogenními látkami, tučným bůčkem do těl pašoval všemožné cholesteroly, o naprostném nedostatku blahodárných vitamínů nemluvě. Představa zvolna kornatějících tepen mu nahnala slzy do očí a rozhodl, že na tak strašných věcech se podílet již více nebude. Na hlavu nasadil huňatou papachu co v jeskyni zbyla po návštěvě zámožného kupce z Kyjeva, trup zahalil do sváteční kazajky, na záda navlékl obrovský batoh a vyrazil směrem k městu. Poprvé od vstupu mezi lesní padouchy šel nakupovat. Radikální změnu v jídelním lístku lapkové vlastně zaregistrovali, až když byla sluj obložená vzorně nařezanými poleny a ve stěně vytesaný krb od rána do noci zářil žlutočervenými plameny. Jiné roky prožívali zimu zaslouženým odpočinkem, povalovali se, pilně ochutnávali obsah soudků z uherských vinohradů, občas narazili i na nějaký- to pak bylo obzvláště veselo- s nápisem Palírna u zeleného stromu. Degustaci tekutin zpestřovali okrajováním v krbu zvolna otáčeného tučného vepříka, jeskyni vládl klid a mír. Přísun tekutin byl neměnný, ale chutnou pečínku nahradily dosud nepoznané krmě. Nenadchlo je zeleninové rizoto ani na sucho opečené plátky celeru nebo rajčatová polívka, podivná hmota kuchařem nazývaná tofu vyvolávala přímo odpor a její název i otrlí zloduchové považovali za vulgární slovo. Zprvu všichni i s náčelníkem soudili, že jde o kuchařův silvestrovský žertík, že když snědí něco z předkládaných hrůz, zasmějí se společně a Králík z úkrytu vyjme pečeného kance. Než pochopili, že nejde o humor, ale že se setkali s drsnou realitou, bylo již na obranu pozdě. Těla zvyklá na sice nezdravou ale jinak chutnou a hlavně vydatnou stravu slábla a fyzická obrana byla prakticky nemožná. I proto, že kuchtík již dávno pod záminkou vyleštění sidolem kamsi ukryl všechnu zbroj. S blížícím se jarem zbojnici již jen polehávali, samou slabostí se chvěli jako vzácní psi panstva ze nevzdáleného zámku, mnozí i uvažovali, že okusí první jarní zelenou trávu. Brzy sníh téměř zmizel, hladina rozvodněné říčky opadla a od obchodní stezky se ozval známý rachot kol kupeckého povozu. Lotři ani nečekali na Drakův pokyn a vrávoravými kroky se plížili do údolí. Náčelník se z posledních sil prodral do čela zbědované expedice, srdnatě se vrhl před čtyrspřeží a chtěl hromovým hlasem zařvat hrůzu nahánějící: „Prachy sem!!!“ Kdeže ale byl ještě s podzimem děs nahánějící bouře hlas, před kterým se skláněli i staletí lesní velikáni a dravá zvěř diskrétně mizela v norách. Ochablé tělo ze sebe vypravilo jakýsi sotva slyšitelný zvuk a plíce začaly automaticky sípavě lapat po dechu. Forman Ledvinka z kozlíku koukal docela nechápavě, při nejlepší vůli nechápal, čím by ubohým a ztrápeným lidem mohl pomoci. Byl starý dobrák, uvázal navyklým uzlem opratě ke kozlíku a téměř svižně seskočil mezi ubožáky, soudil, že jde o zbloudilé pacienty z plicní léčebny v Kostelci. Přiložil dlaň velikosti dvou smažených řízků k uchu a s laskavou opatrností se naklonil k Čertovi. Velitel, z podivné potravy zchátralý nejen na těle ale i na duchu, nevyužil situace a nezvolil taktický ústup do houští, ale neméně tetelivým hláskem zopakoval svá slova. První facku dostal pochopitelně on, další padaly vlastně náhodně a během deseti minut byla celé banda zdevastovaná jako po celodenním politickém školení. Vůz rozvážně pokračoval v cestě, horní chlapci si za hořkého nářku vzájemně pomáhali na nohy. Čert se zvedl sám a zamyšlen. Věděl, že jeho pozice je značně otřesená a pověst pána lesů ohrožena, chápal, že musí neprodleně učinit radikální kroky. Příčinu katastrofálního neúspěchu určil docela přesně a z posledních sil se vydrápal k jeskyni. Velitelským gestem naznačil naříkající tlupě, že chce s kuchařem pobesedovat sám a vpajdal do příšeří. Těžko říci, jak vše uvnitř proběhlo a kde v sobě Drak zmobilizoval poslední zbytky sil. Potřeboval jich patrně mnoho. Z temného skalního příbytku se nejprve ozval příšerný řev připomínající bájnou apokalypsu. Hlasový koncert poněkud ubral na intenzitě a vchodem začaly létat desítky, možná stovky nových, ještě listováním neposkvrněných knížek a před koncem vystoupení pomlácený kuchař Králík. S heknutím se rozplácl u říčky těsně vedle silnice, namáhavě přepočítal kosti, postavil se na nohy a nezvykle svižně vyběhl kopcem k městu. Cesta tam, zpět i jistě poctivé získání prasete trvala nezvykle krátce. Králík i čuně se nenápadně prosmýkli okolo ve vchodu do sluje výhrůžně postávajícího Draka. Řekou Šemberou uplynulo jen pár desítek litrů ještě ekologicky nezávadné vody, ze sluje voněla pečeně, ozýval se čvachtavý zvuk zadělávaných knedlíků a výraz loupežnického předáka pomalu ztrácel na sveřeposti. Jen nejblíže lelkující, ještě potlučení lapkové, zaslechli šéfova slova, která se trochu ztrácela v šumění řeky i starých stromů: „Já mu dám racionální výživu, já mu ukážu vegetariána, já mu vůbec ukážu…“ |
Ilustrace © Pavel Pávek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 02. 2009.
