Ivan Kolařík: O lásce k umění - Právě vypukla válka!
Rubrika: Literatura – Zábava
Na vojnu jsem narukoval s kolem a celé dva roky jsem válčil po českých a evropských velodromech a silnicích. Jelikož jsem však měl podle mínění papalášů vysoké vzdělání - maturitu, udělali ze mě plukovního písaře. Vykonávat službu písaře se mi velice zamlouvalo, protože jsem pracoval ve vytopené kanceláři a moje práce spočívala v psaní denních rozkazů, příjmu a rozdáváni pošty. Nejenom, že se rozradostnění vojáci, kteří dostávali z domova balíčky plné uzenek a pálenek, se mnou o obsah často podělili, ale jako písař jsem se nemusel zúčastňovat stupidního vojenského výcviku a zvláště v zimě jsem si v teploučku medil. Denní trénink na kole a závody však měly za následek, že jsem neustále trpěl hlady. Práce v kanceláři v tomto případě  přišla náramně vhod, neboť manželka obtloustlého pulitruka, se kterým jsem kancelář sdílel, pro svého miláčka obyčejně připravila chutnou a vydatnou stravu, kterou já jsem majorovi potají kradl a cpal jsem se, až se mi dělaly boule za ušima. A tak se často stávalo, že když major dostal chuť na housku se salámem, následovalo usilovné hledání ztracené přesnídávky. “Písaři,” ustaraně se pokaždé na mě otočil vyhládlý major, “písaři, neviděl jste náhodou moji housku? Byla tady vedle mého psacího stroje. Již zde není. Písaři, kde je moje houstička? Nevíte o tom něco?” “Nemám tušení, soudruhu majore,” nevinně jsem odvětil ještě s mastnou pusou. “Znáte to, furt si sem někdo chodí pro poštu, tak je možný, že na ni nějakej hladovej vojín dostal třeba chuť a snědl vám ji.” “ Že by? No, to ale není soudružské jednání,” postěžoval si major. “Já vím, že není, ale říkejte to hladovýmu vojákovi po výcviku.” “Kdyby soudruh požádal, zajisté bych mu k snědku něco dal, ale takhle mně sežrat jitrnici, nad tím by se měl každý vojín správně zamyslet,” zamumlal major, zatímco já, stěží zadržuje smích, dělal jako když jsem hrozně zaměstnán psaním denního rozkazu. Těch potravin jsem mu skutečně zkonzumoval hodně. Nikdy na to nepřišel, jen se vždycky hrozně připitoměle divil, kam se mu to jeho jídlo pořád ztrácí. Jednoho dne, když jsem mu zrovna nic nesnědl a major měl dobrou náladu, tak si mě vzal stranou a přátelsky mi řekl: “Písaři, vy jste jeden z nás, vzdělanej člověk, umíte číst a psát, děláte písaře. Proto vám navrhuji, abyste dělal promítače v našem armádním kině a byl takovým jako plukovním “kultůrou”. Je to ale funkce náročná a znamenalo by to, že byste nemohl o sobotách a nedělích jezdit na tom vašem velocipédu, protože byste musel vojákům promítat filmy.” Vidina útulného kamrlíku v kině, jezdění do krajského města, obstarávání a promítání filmů byla velice lákavá. Láska k cyklistice přece však zvítězila a nabídku jsem odmítnul. Tlustý pulitruk uraženě poznamenal, že jsem nevděčník a že má stejně již delší dobu podezření, že jsem mu ty mámininy pokroutky tajně jedl já. Tím také brzo skončila moje důležitá práce písaře. A zbývaly tvrdé denní tréninky za jakéhokoliv počasí. Úspěchy na kole se střídaly s neúspěchy a hlasivky dostávaly pěkně zabrat. Dva roky na vojně mě ale nezbavily lásky k divadlu. Zjistil jsem, že aktivní kulturní činností se mohu vyhnout mnoha nepříjemným vojenským povinnostem. A tak jsem houževnatě připravoval různé kulturní programy pro osvětovou obrodu mužstva. S Hrubínovou “Romancí pro křídlovku” jsem například jezdil po posádkách a velice jsem si pochvaloval, jak mám lehkou vojnu. Samozřejmě, že jsem se také zúčastňoval armádních soutěží umělecké tvořivosti, které mně zrovna tak poskytly příležitost opustit studená lounská kasárna a jezdit po republice. Přednes mého milovaného “Novoročního dárku sirotkům” od Arthura Rimbauda, kterým jsem oslňoval poroty na DAMU, dovedl roztřást bradu nejednomu ukrutnému papalášovi. S touto básní jsem dokonce vyhrál celonárodní soutěž armádní umělecké tvořivosti. K mému dojetí jsem za první místo dostal krásnou knížku “Rudá záře nad Kladnem” od našeho dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, a týdenní dovolenku... František Hrubín mě však jednou přivedl do pěkné “šlamastiky”. Na přeborech Československa v dráhové cyklistice jsem měl celkem lehký pád, po kterém jsem skončil ve Vojenské nemocnici v Praze, kde jsem lékařský personál obalamutil fingováním natržené ledviny. V nemocnici se mi podařilo zůstat plné dva týdny. Dlouhé večery jsem trávil ve společnosti primáře, rovněž naruživého cyklisty, se kterým jsem pil víno z močových šampusek, vykládal mu historky ze závodů a opravoval mu kolo. Podplukovník nebyl zelený mozek. Věděl moc dobře, že jsem simulant, ale protože jsem byl kolečkář, tak mně fandil. Sympatický urolog mně dokonce předepsal Mariánské Lázně a byl tak hodný, že mně přikázal denní jízdu na kole! Když jsem se ve vojenském léčebním ústavu v Mariánských Lázních objevil v civilu a s kolem, většině důstojníků, léčících se na důsledky nehorázného požívání alkoholických nápojů, se zatmělo před očima. Voják a v civilu! Nepřesvědčilo je moje vysvětlování, že nemohu provozovat předepsanou léčbu jízdy na kole v maskáčích či vycházkové uniformě. Zkrátka jsem se jim stal trnem v oku. Hlavně ruský velitel lázní, s těžkým přízvukem mluvící major Tomkov, si mě vzal na mušku a čekal na příležitost, aby mně ukázal, zač je toho loket. To, že jsem lázeňským hostům připravil výběr z poezie francouzských prokletých básníků, jenom utvrdilo Tomkovu touhu se mi pomstít. Za kolo, civilní oděv a recitaci nějakých podezřelých imperialistických básníků. Příležitost se mu naskytla právě během mého nacvičování dalšího pořadu poezie, “Romance pro křídlovku,” pro který jsem chtěl získat několik mladých místních krasavic. Hledání vhodné postavy k “prsaté Tonce s bílými stehny” mně zabralo několik příjemných večerů, kdy jsem jen tak tak stihl dostat se na pokoj před večerkou. Avšak přišel osudný večer, kdy jsem s prsatou Evičkou zkoušel romanci tak dlouho, že jsem v návalu velikého citu zcela zapomněl na večerku a vrátil se na ubikaci v ranních hodinách. Na toto malé škobrtnutí však čekal ruský major, který na mě řval jako pominutý a bez obalu mně řekl, že kdyby se to stalo na frontě, že by mě bez milosti na místě zastřelil. Takhle jsem se musel okamžitě spakovat a bez prodlení se s dopisem od Tomkova, žádajícím tvrdé potrestání, vrátit ke svému útvaru do Loun. Tenkrát mně to naštěstí v Lounech prošlo pouhým udělením důtky. Asi proto, že jako vítěz armádní soutěže umělecké tvořivosti jsem pluku udělal dobré jméno, a tak někdo “nahoře” přihmouřil oko. V lochu jsem nestrávil ani jeden den. Vojna naštěstí ubíhala rychle a, než jsem se nadál, přišel čas na další, tentokráte třetí zkoušky na DAMU. Věděl jsem, že to je moje poslední příležitost. Více než tři pokusy se nepovolují. Proto jsem se na zkoušky důkladně připravil. Zvláště jsem se připravil na zkoušku pěveckou, když jsem si s pomocí bývalé spolužačky z gymnázia, hudebně nadané Majdy Štědré, nastudoval slavnou písničku jejího bratra Karla “Mám malý stan.” Tu jsem měl v zásobě, kdyby se porotě čirou náhodou nelíbíla moje úžasně podaná píseň “Ach synku, synku”. Porotě jsem se tentokráte představil ve vojenské uniformě, domnívaje se, že to na členy udělá patřičný dojem. Doufal jsem, že se jim vojáčka zželí, což nemůže být na škodu. Mistr Sklenčka, který jako vždy porotě předsedal, na mě spiklenecky mrknul a já se rozjel jako namydlený blesk. Jelikož jsem byl u zkoušek jako doma, cítil jsem se silný v kramflecích, a když přišlo na zpívání, podíval jsem se na Ottu Sklenčku a šibalsky jsem se otázal, mohu-li zazpívat “Ach synku synku.” “No to nám přece, Ivane, neuděláte. Koukejte prosím zazpívat něco jiného. Přece se nám nebudete snažit namluvit, že jste se za tři roky jinou písničku nenaučil,” řekl Otto Sklenčka. “Naučil,” odvětil jsem pyšně a k příjemnému překvapení poroty jsem celkem suverénně zazpíval písničku Karla Štědrého. Členové pochvalně pokyvovali hlavami a mně se zdálo, že mám tentokrát vyhráno. A pak to přišlo! “Pane Kolařík,” důležitě pronesla jedna členka poroty. “Vy jste právě teďka ve službě a zazvoní telefon, kde vám řeknou, že naše socialistická republika byla napadena nepřítelem ze Západu. Tak nám laskavě zahrajte tuto etudu,” řekla členka a podívala se vítězně kolem sebe, aby zaregistrovala, jaký dopad bude mít její chytrý nápad na kolegy. Já vypadl z místnosti jako cukrář. Uvolnil jsem si kravatu, vtrhl jsem zpátky do zkušební místnosti a z plného hrdla jsem začal řvát na členy poroty nevybíravou, čistě vojenskou hantýrkou, aby ihned opustili místnost, protože právě vypukla válka. “Ale soudruhu, copak nám to tady prosím vás vykládate. Vždyť vy přece jako obyčejný voják nemůžete dávat rozkazy, co mají lidé dělat,” snažila se mě zmást členka poroty. “Od toho jsou tady přece jiné státní orgány,” dodala. Já však etudu prožíval a zmást jsem se povadlou herečkou nenechal. “Hele nekecej mně do toho, co můžu nebo nemůžu dělat, seber si svejch pět švestek a padej!” “A neser!” zaječel jsem na vrcholu hlasu. Porota propukla ve smích a začala tleskat. Členka se nejdříve tvářila nasupeně, ale nakonec se k potlesku také přidala. Já vědel, že mám vyhráno... Ve Viole mně vrchní Červenka sice s radostí naservíroval vermoutek, ale prohlásil, že tentokráte to nebude na něj, protože už mi platil několikrát předtím a vždycky jsem ho nakonec zklamal. Rodina, kromě zářící tety Fé, nevěděla jak reagovat, protože s mými předešlými “úspěchy” měli smutné zkušenosti. Tatínek tentokráte ani nezvedl hlavu od milovaného “Rudého práva” a jen něco zahuhlal o pošetilosti. Tetička ale nezklamala. Vroucně mě obejmula a nefalšovanou rumunštinou zazpívala nějakou hroznou árii z ještě hroznější rumunské opery, za což jsem jí v duchu byl vděčný, protože rodičům vyrazila dech a vzala jim vítr z plachet. Ti se nezmohli na nic jiného než na obdivný potlesk, takže nedošlo k obvyklé debatě o mojí budoucnosti. Za několik dnů jsem byl pozván na pohovor s mistrem Sklenčkou. Předseda poroty mi potřásl vřele rukou, nabídl kafíčko, smutně se na mě podíval a vypálil otázku: ”Ivane, jezdíte stále ještě na kole?” “Nejezdím, mistře,” zalhal jsem. “Ivane, co mi to tady vykládáte, vždyť já vás včera málem přejel autem, když jste projížděl křižovatku na červenou,” k mému zděšení konstatoval pan Sklenčka. “No jo, víte...znáte to..,” soukal jsem ze sebe pomaloučku vymýšleje si sto a jednu výmluvu. Otto Sklenčka mi pak rozvážně položil ruku na rameno a otcovsky mně promluvil do duše. To, co řekl, dávalo hluboký smysl. Vysvětlil, že by mě velice rád přivítal v prvním ročníku herectví, protože jsem zkoušky tentokráte udělal. Nicméně zdůraznil, že jak jistě dobře vím, mám chronickou nedomykavost hlasivek - pro herce nejdůležitějšího orgánu. Cyklistika, se kterou jsem navzdory dobře míněným radám nepřestal, hlasivkám nepomohla. Spíše naopak. “Představte si, Ivane, kdybyste kvůli hlasové indispozici nemohl ve studiích na fakultě herectví pokračovat. Představte si, jak veliké by bylo vaše zklamání,” řekl mistr Sklenčka a dodal, že to si na svědomí vzít nemůže. A já najednou se vším souhlasil. Já totiž vždycky věděl o své hlasové slabosti, o tom, že se mi hlas poměrně brzo unaví. Při svém mládí a touze stát se hercem jsem na budoucnost nemyslel, ani myslet nechtěl. A tak jsem vřele mistru Sklenčkovi potřásl rukou, za všechno poděkoval a rozešli jsme se téměř jako staří přátelé. Dodnes jsem mu za jeho rozhodnutí, nepřijmout mě na fakultu, vděčný. V té době mně bylo kolem jednadvaceti let... Dodatek: láska k divadlu mě však nikdy neopustila. V emigraci jsem společně s dalšími milovníky poezie připravil několik úspěšných programů pro naší komunitu. Hlas mi při těch recitacích někdy “hapruje” a já vzpomínám na to, jak bych býval nikdy hlasově na prknech, která znamenají svět, neobstál. Moje cesta k divadlu byla kus mého mládí a jako na takovou na ni rád vzpomínám. Moje další láska-cyklistika, mě rovněž drží. Zruinovala mně sice hlas, ale možná, že se zasloužila o to, že jako důchodce snad ještě nevypadám tak zcela zchátrale.. |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská www.anny.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Helena Štáchová |
 |
Vladimír Just |
 |
PhDr. Jiří Grygar |