| Rodiče moji radost z reparátu nesdíleli se stejným nadšením jako já. Teprve po rozhovoru s ředitelem Horkým, který je ubezpečil, že jsem na všechno jiné kromě humanitních předmětů naprostý lempl, se jejich postoj změnil. Tatínek se smířil s tím, že místo na “hnojárnu” chci jít mermomocí studovat na divadelní fakultu. Maminka, s pomocí tety Fé, ho také dokázala zvrtnout, když mu připomněla, že vlastně naše rodina nikdy neměla k uměleckému projevu daleko. Tatínek nakonec prohlásil, že než se přihlásím ke zkouškám na DAMU, musím mít patřičnou přípravu od nějakého slavného herce. A skutečně netrvalo dlouho, a dal mně jméno a adresu herečky předválečných let, kterou umluvil, aby mně dávala hodiny herectví.
Byl jsem tatínkovi moc vděčný, i když jsem neměl tušení, co mě čeká.
Dveře bytu stařičkého oprýskaného činžáku mně otevřela starší dáma - ještě starší než ten činžák - s přehnaně nalíčeným obličejem a s tvářičkami jako poupátka. Já se slušně představil, lehce uklonil a dal jí puget růží, jak mi nařídil tatínek. Dáma mě pozvala do pokoje, kde na mě dýchlo divadelní prostředí dvacátých let.  Vázy ve stylu art nuovo s umělými květinami, nábytek v podobném stylu, desítky zarámovaných hnědých fotografií z různých divadelních představení, šero a těžký vzduch prosycený pudrem a líčidly. Slavná herečka, která před dávnými lety působila v Národním divadle, mně udělala čajíček, nabídla keksíček a pak dlouho a zasněně s hlasem chvějícím se emocemi vyprávěla o divadle svého mládí. Teprve potom jsme se dali do studia jevištní řeči.
Na hodiny herectví jsem k této přivětivé obstarožní dámě chodil asi dva měsíce. Za tuto dobu jsem se sice naučil správnou dikci, ale i patetický jevištní projev, protože patos byl hereckým výrazovým prostředkem poplatným době, kdy hrála moje učitelka. Týden před mými prvními zkouškami na DAMU mně rozkošná dáma popřála mnoho úspěchů. Lehce mě poplivala, jak se mezi herci sluší a patří a řekla, že nemá obavy, že bych zkoušky neudělal.
Obavy jsem však měl já, když jsem se ráno dostavil na fakultu herectví, kde to štěbetalo vzrušenými hlasy desítek adeptů, hlavně krásných dívek, o kterých jsem neměl pochyb, že musí uspět. Každý se v řečích předháněl o tom, koho vlivného od divadla zná a jakou má tlačenku. A navíc se ještě všichni tvářili jako by se nechumelilo a nikdo se nezdál tak nervózní jako já. Ty mladé krasavice mi vzaly svými sebevědomými řečičkami náladu, protože jsem si uvědomil, že oproti nim nemám šanci. Každým rokem se do prvního ročníku z několika stovek uchazečů bralo tak kolem deseti. To jsem se dověděl až v den obávaných zkoušek a v tu ránu představa zemědělské školy nabyla velice realistické podoby.
Adepty plné sebedůvěry chichotání pěkně brzo přešlo. Jeden po druhém pobledlí vyklopýtávali ze zkušební místnosti a se slzami v očích se s ostatními, kteří čekali až na ně přijde řada, podíleli o hrůzné historky spojené se zkouškou. Hlavně se zkouškou hlasovou a pěveckou. To jsem se vskutku polekal, protože zpěv byla moje veliká slabina. Zpívat jsem zkrátka neuměl a když jsem se o to pokoušel, zpíval jsem jako když tahají kočku za ocas. A tak jsem začal vidět věci pěkně černě a návstěvy “oné” místnosti nabyly na frekvenci.
“Další, prosím, pan Ivan Kolařík,” ozvalo se z pootevřených dveří, ze kterých právě vypadla hystericky štkající adeptka, které po tvářích tekly proudy černých slz. Mně se udělaly mžitky před očima a nejistým krokem jsem nastoupil před porotu, skládající se z předních divadelních umělců. Porotě předsedal známý umělec Otto Sklenčka, který se zpoza brýlí sedících na špičce nosu usmál a zeptal se mě, co jsem si na zkoušky připravil. Já jsem křečovitě opětoval jeho úsměv, uklonil se a porotě jsem celkem pevným hlasem s notnou dávkou naučeného patosu zadeklamoval bez jediného přeřeknutí oblíbenou báseň ředitele Horkého “Na břehu řeky Svratky roste rozrazil.” K mému úžasu však tentokráte nikdo neuronil ani jednu slzu. Členové poroty si spíše vyměnili významné pohledy a já jsem neohroženě přikročil k monologu Hamleta, který zrovna tak skončil udivenými pohledy očividně znuděných profesorů herectví. Mistr Sklenčka si odkašlal a vyzval mě, abych něco zazpíval. Zhluboka jsem se nadýchnul a pustil jsem se do vůbec jediné písničky, kterou jsem dovedl jakž takž zazpívat. “Ach synku, synku, oral-li jsi,” nevyžadovala přílišného hlasového rozsahu a já jí porotě zazpíval celkem suveréně. Když jsem skončil, jedna členka poroty se mě otázala, znám-li ještě nějakou jinou písničku, kterou bych mohl porotě předvést. Musel jsem zklamat, protože nic jiného jsem neznal. Předseda poroty si s úlevou oddechl, utřel si pot z čela, slušně mně poděkoval a řekl, že výsledek zkoušky se dovím odpoledne.
Z fakulty nás ten večer trpce zklamaných odcházely desítky…
Trpce zklamáni byli také rodiče. Kdo by to býval řekl! Tak dobře jsem recitoval ve škole a penzistům v různých osvětových střediscích, lekce herectví jsem dostal od slavné členky předválečného Národního divadla, a stejně jsem nepochodil. Tatínek mě ale mile překvapil. Místo spílání mně vysvětlil, že bez houževnatosti to člověk v životě nikam nedotáhne. Řekl, že se počátečním neúspěchem nesmím nechat odradit, že musím zatnout zuby a na příští rok se připravit lépe. A zdůraznil, že bez protekce to nejde. V tom jsem s ním pro změnu také jednou souhlasil. Když ale slavnostně prohlásil, že už pro mě našel jinou učitelku herectví, dostal jsem pocit nejistoty.
Brzo po neúspěšných zkouškách jsem se pustil do práce a začal se cílevědomě připravovat na příští rok. S kyticí rudých růží jsem rozšafně zaklepal na dveře luxusní vily herečky, vyhledané tatínkem. Otevřít mně přišla elegantní dáma kolem čtyřicítky, kouřící z ještě elegantnější dlouhé zlaté špičky. Afektovaně otevřela náruč, vlepila mně několik pus, po kterých mně na tvářích zbyla rtěnka, zamrkala předlouhými umělými řasami, s lehkostí vypustila koutkem úst kroužek kouře z cigarety značky Marlboro, vzala mě za ruku a vedla do krásného, velikého pokoje. Místo čaje a keksů nalila dvojitý koňak a bez otálení jsme se pustili do práce.
Byla to skutečně vynikající herečka, která při studiu dialogů bez mrknutí uměla spustit hořké slzy, dělat patřičné mimiky a požadoval-li to text, přitiskla mou hlavu na bujná ňadra, kde s ní dokolečka mlela. Lekce se mně přirozeně začínaly líbit čím dále tím více. Hlavně když došlo k nacvičování scén milostných, kdy se paní profesorka chovala tak věruhodně, že jsem začal přemýšlet, nemá-li snad se mnou nějaké jiné, krásné úmysly. Samozřejmě že jsem toto pustil hned z hlavy, ale její nevšední lekce pokračovaly tak intenzívně, že já, devatenáctiletý hoch, jsem začal přemýšlet, co by se asi stalo, kdybych se při jedné z našich hraných milostných scének neovládnul a na paní učitelku se skutečně vrhnul. Vzápětí jsem tuto přitažlivou, leč bláhově necudnou myšlenku zahnal, protože jsem si byl jistý, že by to skončilo trapasem a stížností tatínkovi, že jsem nevychovaný kaňour. A tak místo elegantní profesorky jsem se začal vrhat na její krásnou dcerku, která mé projevy náklonosti s vervou opětovala až do té doby, než nás načapala maminka. Ta propadla teatrální panice, ale nakonec projevila pochopení, zvláště když jsem jí ještě celý udýchaný vysvětlil, že díky její přitažlivé dcerce jsem již doopravdický chlap a že se teď milostných scének zhostím mnohem věrohodněji. Jako zralá žena to pochopila a k mé úlevě z ničeho nevyvodila důsledky.
Zřejmě jako výraz vděku, že jsem se tak hezky choval k její dceři a že jsem byl snaživý student, mě paní profesorka pozvala na oslavu Silvestra na francouzské vyslanectví, kam byla sama pozvána. Tam se však ukázala stinná stránka charakteru slavné herečky. Někdy po půlnoci, když byla nálada v plném proudu a hosté byli jaksepatří uvolněni nezměrným požíváním francouzských veselých vodiček, mě opilá profesorka pod stolem kopla, aby přilákala moji pozornost. Když jsem k ní zdvihnul ospalé oči, kopla mě znovu a hlavou ukázala, abych se podíval pod stůl, kde měla otevřenou kabelku, do které dávala právě ukradené stříbrné příbory! Tenkrát se mi udělalo nevolno. Ne však z přemíry francouzských koňaků. Korunu všemu nasadil nějaký francouzský playboy, kterému se podařilo, zatímco jsem si na minutku odskočil, obratně odloudit moji krásnou dívku, dcerku profesorky.
Nedlouho potom jsem měl možnost dát řeč s několika jejími studenty, kteří se bez obalu zeptali, jestli jsem měl s paní profesorkou poměr. Když jsem po pravdě odpověděl, že ne, nemohli uvěřit, protože s ní se prý vyspala celá třída. Ale já, místo abych byl smutný, že jsem promrhal jedinečnou příležitost, jsem smutný nebyl. Spíše naopak.
Při první příležitosti jsem se elegantní profesorce s pokřiveným charakterem vymluvil, že už nechci být hercem, protože můj životní cíl je stát se zemědělcem. A našel jsem si učitele sám. Byl to vynikající člen Národního divadla, národní umělec Miloš Nedbal.
V té době mi bylo devatenáct let...
Pokračování příště...
Z připravované knížky "Světácké střípky smyslného seniora" |
