Jsem jeden z těch, kteří rádi navštěvují místa, která mu připomínají pěkné chvíle prožité v dětství, mládí, anebo již i v dospělosti. Jsou to místečka, kde člověk něco nezapomenutelného prožil, kde se mu vzpomínky oživí a on je znova prožívá. Nejde prakticky o nic jiného než o prachobyčejnou nostalgii…

 

Prahu jsem poprvé navštívil krátce po Sametové revoluci, tedy 21 let po odchodu do Austrálie. A co byla jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal? Běžel jsem se podívat na “moji” školu na kopečku Nad Turbovou, na starou Kavalírku neboli “Kaválu,” jak jsme jí, studentíci, s oblibou říkali. Kavála již dávno přestala fungovat jako gymnázium, ale já se okolo bývalé školy, kde jsem tolik prožil, dlouho procházel, byl jsem na měkko a v hlavě se mi odvíjel film minulosti.

 

Podíval jsem se vzhůru na okno v druhém poschodí a připomněl jsem si rozpustilé chvíle, když jsme z tohoto okna házeli namočenou houbou po spolužácích, kteří se ráno trousili do školy. Bylo to okno, ze kterého jsme chtěli jakoby vyhodit našeho spolužáka, zarytého svazáka Čangajška právě proto, že to byl již v mládí komunistickou ideologií pomatený hoch, který to s námi neměl lehké. Byl to takový Jasánek z Černých praporů. Žadonil tenkrát, abychom ho vzali na milost a z okna ho nevyhazovali, protože by dozajista padl na hlavu a partaj, do které  hodlal při první příležitosti vstoupit, by přišla o nadšeného člena. Tenkrát jsme mu vyhověli, on to na nás prásknul a my jsme měli takové potíže, že jsme byli přesvědčení, že nás nepustí k maturitě. Alespoň nám tím učitelský sbor vyhrožoval. Teprve když jsme kolektivně odpřísáhli, že si naši defenestraci Čangajšek vymyslel, aby nám uškodil, bylo nám bylo odpuštěno a k naší neutuchající radosti to pro změnu schytal on.

 

A jak jsem se tak, zahloubán do vzpomínek, procházel, narazil jsem náhle na matikáře Říhu, vynikajícího kantora, který, ať se snažil sebevíce, mě rovnice nikdy nenaučil. Laskavý pedagog si se mnou zavzpomínal na chmelové brigády, kde nás musel s ostatními kolegy držet na uzdě, protože jsme byli nepřístojně se chovající mizerové. S povzdechem si postěžoval na to, jak všichni, hlavně pak nešťastník dějepisář Patočka, museli učit podle partajních osnov a společně jsme si zavzpomínali na ostatní profesory, hlavně na ty, kteří již mezi námi nejsou. Při loučení jsem kantorovi poděkoval za to, že nás dobře připravil do života a dodal jsem, že jsem v životě stejně trojčlenku nikdy nepotřeboval a že na sčítání zasádně používam kalkulačku. Smutně se pousmál, utrousil něco o tom, že jsem stejný nezbeda jako před mnoha lety a pomalu se o holi, se síťovkou v ruce, odšoural někam nakupovat. V době, kdy jsem chodil na dvanáctiletku to byl elegantní svižný pán…

 

Naplněn nostalgií jsem se vydal na další místečko, kde jsem s kamarády prožil mnoho pěkných, začouzených chvilek - do hospody u Ďolíku, přímo pod Kaválou, kde o nás pan hostinský otcovsky pečoval, i když věděl, že nalévat nezletilcům je protizákonné. V maturitním ročníku nás tam několikráte nachytal ředitel Havránek, který si za svého života vypěstoval lásku k alkoholu a po celodenní úmorné práci ve škole často do naší restaurace na jedno zaskočil, aby si, jak říkával, “uklidnil nervy.” Že s námi vypil mnohem více, byla naše vina, protože jsme ho zkazili. Když toho hodně vybumbal, tak, propichuje vzduch ukazováčkem, nám důrazně kladl na srdce, že bychom se místo pití piva a kouření měli více věnovat přípravě na maturitu. Nemusím zdůrazňovat, že to byl náš nejoblíbenější profesor…

 

Z populární hospůdky jsem zamířil na rozkvetlý Petřín, kde film mládí pokračoval: první polibek na oprýskané lavičce pod kaštanem poblíže Nebozízku. Kašna, ve které jsem neslavně skončil při oslavování maturitního večírku, když jsem se snažil marně zmermomocnit splužákyni Jarmilku, za což jsem si vykoledoval facku, po které jsem upadl do vody. Zoufalé úprky před policejními obušky strání dolů směrem k Újezdu, když jsme oslavovali Majáles. Ukradené závodní kolo před hospodou, kde jsem oslavoval dobré umístnění v Cihlářově memoriálu. Film vzpomínek nešlo zastavit.

 

Následovala cesta k Národnímu divadlu a kolotoč vzpomínek na rok kulisařiny v národní kapličce: známí autoři, kněží, básníci, kteří se mnou v propadlišti zuřivě točili rumpály, abychom na jeviště jakoby mávnutím kouzelného proutku vynesli Romea s Julií. Vůně divadelního prachu a líčidel. Slavní herci - miláčci českého obecenstva, jejichž mistrovské projevy jsem s otevřenými ústy přímo hltal. Potíže se strojmistrem, protože jsem nosil jenom lehkou trávu a místo předepsaných montérek bílý plášť…Vzpomínky se slévaly v jeden nekrolog.

 

Střelecký ostrov naproti Národnímu divadlu dal podnět k dalšímu vzpomínání: jízdy na lodičkách s mojí milovanou Katkou až k nebezpečnému jezu. Podvečery strávené v její společnosti před večerním divadelním představením. Hlava opilá láskou a spřádáním snů do budoucna…

 

Kdo by se byl v té době nadál, že nás osud za pár let zavane na druhou stranu zeměkoule, kde budeme začínat život od první nepopsané stránky?

 

Nostalgické navštěvování míst, která pro nás něco znamenala, však nepřestalo opuštěním vlasti. Čas, který mi padl do klína s odchodem do důchodu, mi dává skvělou příležitost se vracet na důvěrně známá místa: bíle natřený katolický kostelík v kouzelném přímořském městečku Penguin na Tasmánii, kde jsme se se ženou Máňou přesně před 40 lety brali. Cementem zaprášená papírna několik kilometrů na východ, kde jsem tvrdě jako dělník pracoval, snažil se naučit nemožně těžkou novou řeč, kde se mi v hlavě honily myšlenky na Prahu s opuštěnou maminkou a tátou spojené s výčitkami svědomí, které nejednou přinesly slzu do oka. Cesta vzpomínek pokračuje na místech, kde jsme s dětmi trávili bezstarostné dovolené a opět si člověk připomíná příhody tak, jako by se odehrály teprve před nedávnem:

 

Letní dovolená s přáteli a dětičkami v malém rybářském koutku Victorie, Mallacoota. Je horký letní den, který jsme se rozhodli strávit na známé Betka pláži. Líně se povalujeme na slunci, upocená těla svlažujeme v mohutných vlnách oceánu, zatímco si děti hrají chytáním krabů. K naší nevoli spolu nemluví jinak než anglicky. S kamarády si vždycky říkáme, že jsme tu čestinu s našimi dětmi nějak nezvládli a v konverzaci poukazujeme na Jugoslávce, Řeky, Italy a jiné národnosti, jejichž děti, narozené v Austrálii, mluví rodnou řečí. Vymýšlíme si sto a jednu výmluvu: od koktání dcery, po které jsme vyžadovali, aby mluvila česky, až po to, že se jiné děti dětem, které neumí při vstupu do školy anglicky, posmívají. Nakonec si upřímně řekneme, že jsme byli líní se s dětmi v tomto případě zabývat, a proto že česky bohužel neumí. Ale rozumí každému slovu, ujišťujeme se se zadostučiněním. Jenom sveřepě odpovídají anglicky. Takže nejsou úplně zase tak pitomé, zjišťujeme s povděkem.

Konverzaci o tom, jak vlastně úžasně chytré jsou naše ratolesti, přerušuji tím, že musím jít na toaletu. Čůrat v moři zrovna tak jako v bazénech totiž odmítám, protože v moři by to mohlo škodit rybkám a na čůrání v bazénu už jsem přece jenom moc starý.

 

Jak tak jdu k budce vedle parkovacího prostoru, nemohu si nevšimnout nablýskané Hondy, která se vyjímá mezi zaprášenými obyčejnými auty. A ejhle! Honda má diplomatické číslo! A ještě jednou ejhle! Vedle čísla veliká značka CZ! “ No, tak to vidíš, takhle si bolševik-diplomat užívá na úkor pracujícího lidu,” řekl jsem si. “Však ti ukážu, zač je toho loket!” Načež jsem z mého auta vyndal papír a tužku a hbitě jsem napsal: ” Tak TAKHLE vykonáváš diplomatickou službu, zatímco se doma lidé dřou za světlé zítřky v továrnách. OTEVŘI DVEŘE A UVIDÍŠ!” Papírek jsem strčil za stěrače Hondy a obezřetně se podíval kolem sebe.

 

Na pláži se kromě nás opalovalo ještě pár dalších rodin. Opodál se na písku vyvalovala tlustá dvojice-nepochybně náš diplomat, který zřejmě nechtěl být mezi ostatními, aby třeba nenačuchnul zrádnou ideologií. Já nenápadně došel k našim ručníkům a polohlasně jsem ženu Máňu a kamarády seznámil se situací. Společně jsme pak pozorovali, co se bude dít.

 

A dělo se zakrátko. Soudruh diplomat si šel pro něco do auta, všiml si papírku za stěračem, který opatrně vyndal, přečetl a silně znervózněl. V tu chvíli také vydal povel tlusté manželce, aby přišla, něco jí horečně vykládal a pak použil zřejmě dobře nacvičenou strategii, kterou každý zpravodajský důstojník, tedy v té době český diplomat, musí použít, když mu jde o krk. Obezřetně začal chodit kolem zaparkovaných aut a pátrat po čemkoliv podezřelém, co by mohlo prozradit viníka. Posléze se s manželkou jakoby nic vydal na procházku směrem k NÁM! V tu chvíli jsme začali trochu propadat panice, zvláště když naše dětičky, které za normálních okolností nežvejknou česky, začaly na sebe česky pokřikovat. Mně začala tuhnout krev v žilách, protože jsem už viděl, jak diplomat zavolá o pomoc na zneškodnění bomby v autě a zadržení českého teroristy policii a já budu trpce litovat nerozumného kanadského vtípku.

 

“Nikdo nemluvit, všichni spát, dokud támhle ten zlej pán a paní neodejdou,” šeptem jsem zavelel a modlil se, aby děti česky nevykřikovaly nějaké pitomosti, které jsem je pracně naučil. Nevím, co se tenkrát stalo, ale děti pro změnu poslechly. Všichni jsme leželi na slunci, předstírajíce spánek. Dvojice nás přešla, aniž by pojala podezření, že jsme Česi. Nám spadl kámen ze srdce a další půlhodinku jsme se už jen bavili jejich chováním. Diplomat se s manželkou usadil na kopečku naproti parkovacímu prostoru, odkud bedlivě pozoroval situaci. Nakonec se přece jen odhodlal své auto bez úhony otevřít, sbalit věci a odejet do svého sídla v Canbeře. A my si potměšile mnuli ruce, jak se nám povedlo dokonale zkazit diplomatův den u moře na slunci…

 

Ze snění mě vytrhává Mánin hlas, upozorňující, že je zapotřebí ostříhat přerostlý trávník. Nostalgicky si povzdechnu a zavolám na Máňu ”Stejně to ale byly príma časy!” “Jo, to jsi ještě pečoval o zahrádku bez prošení,” zvýšeným hlasem odpovídá žena.”

 

Nastartovaný motor sekačky zcela přerušuje moje vzpomínky a přivádí mě do šedé reality všedního života…