Ivan Kolařík: Policejní dar (1.)

Rubrika: Literatura – Zábava

“Matko, bolševikům dozvonilo, v rodný zemi začíná demokracie, musím se ject podívat do rodný země jak jsou na tom jejich policejní orgány,” oznámil jsem radostně ženě, která starostlivě zvedla oči od vaření.
“Ivane, pro Bůh, nikam nejezdi, víš že jsou tam orgány zlý, ještě si tam něco nadrobíš a oni tě strčí do lochu,“ zareagovala žena a dodala: “Co si počnu, budeš-li lepit pytlíky na Borech? Bez tebe budou večery trýznivě smutné a dlouhé,” a utěrkou si utřela slzy, které se jí při pomyšlení na tuto možnou katastrofu vedraly do očí.
“Neboj, Beruško, neboj,” řekl jsem něžně. “Policajti na celým světě se navzájem milujou a podporujou. Budou teprve čučet, jaký dárky jim přivezu,” řekl jsem konejšivým hlasem a vydal se na nákupy „piškuntálijí“ pro kolegy v Československu.

Domů jsem přitáhl tašku plnou plyšových chlupáčů, v Číně uštupovaných medvídků koalů, klokanů a jiných australských potvor, o kterých jsem si byl jist, že potěší i toho nejukrutnějšího orgána v Praze. A protože vím, jak úžasnou radost takovému orgánu udělá australský policejní odznáček, v práci jsem si jich opatřil tucty.
Situaci mi krapátko ztížil kamarád Budha, který jako závodník v cyklistice naléhal, abych v Praze pro něho koupil galusky, protože jsou to výtečné pneumatiky, na kterých prý lze vyhrát každý závod. Jelikož mi ale dal peníze předem, bláhově jsem svolil netušíc, co mi to přinese za útrapy...

Letadlo se prodralo těžkými smogovými mračisky a pilot s tím plácnul na rozpukanou přistávací plochu, po které se pomalu dodrncal na ruzyňské letiště.
I když jsem chrabrý orgán, srdce se mi rozbušilo a nervozita mi zpotila ruce, jelikož jsem kromě plyšové havěti vezl zakázaný kontraband včetně bankovek. Chvěl jsem se, že bude určitě objeven a zabaven. Nicméně, poněvadž jsem vychytralý orgán, tak jsem ještě, než mohl všetečný celník otevřít pusu, vyndal z kapsy policejní odznáček, který jsem mu vzápětí zabodl do klopy jeho uniformy.
“Au, sakra, člověče co mně to tu děláte, proč mě tady pícháte?“ utrhnul se na mě nahlas celník. Halou zavládlo ticho. Čert ví, co si pasažéři v tu chvilku představovali, když se úředník zmínil o píchání. “Klídek, celníče,” řekl jsem a s úsměvem jsem mu vysvětlil, že jsem také ve státních službách a že odznáček je malá pozornost pro něj, českého kolegu. Celník se zatetelil štěstím, vykoktal něco jako omluvu, popřál mi pěkný pobyt a já jsem zjistil, že moje strategie ohledně dárečků pro byrokraty bude neomylně pracovat.
Jak krásné bylo uvítání rodinou, která mě od osmašedesátého neviděla, popisovat nemusím.

Příští den jsem staré mamince a tetičce sveřepě oznámil, že jdu překontrolovat místní policejní „bojůvky“. “Ty si chlapče koleduješ,” prohlásila maminka a dodala, že nejlepší je s nima nic nemít. Opovážil jsem se s ní nesouhlasit řkouc, že přišly změny a policajti se napravujou.

Dalšího dne, již za časného rána, jsem se oblékl do svého nejlepšího obleku. Vida mě v černém dvouřadovém kvádru kamarád Karel, pochybovačně zakroutil hlavou a otázal se: “Ty vole, to v tý Austrálii nosíte módu ze třicátých let?”
Jeho tupá otázka prozradila, že Praha je, co se týče módy, sto let za opicema. Opovržlivě jsem odsekl: ”Nevíš o čem mluvíš, já jdu překontrolovat vaše nový demokratický orgány.” To Karla zmátlo a pocítil jsem, že i popudilo. Nakvašeně mi poradil: ”Vole, já se divím, že se s těma kurvama chceš kamarádit, ale když jsi jeden z nich a k tomu ještě blbej, tak si dělej co chceš. A víš vůbec kam jít?”
“Nevím,” přiznal jsem se, “ale já je najdu na nějaký křižovatce.”
“Ne, dědku, to musíš jít na vysoký místa jako na policejní prezídium,” poradil Karel. “Nebudeš věřit, ale Honza Křivák, co byl ještě v šedesátých letech psycholog u kriminálky, tak z toho Havel udělal největší „šajbu“ a von to tam teď celý vede. Vyložený kápo. Tak vyhledej jeho, snad tě rád uvidí,” řekl Karel a dal prohnanýmu taxikáři rady, kam mě zavézt. Díky tomu mě taxikář nevoškubal, protože si asi myslel, že jsem nějaký vysoký policejní důstojník a s nimi je nejlepší si nezahrávat.

U brány jsem narazil na značně znavený „policejní ucho“. Strážmistr zvedl hlavu od novin a udiveně se podíval na moji australskou placku, kterou jsem mu bez cirát strčil pod nos.
“Jsem australskej orgán a chci mluvit s panem ředitelem Křivákem,” řekl jsem komisním hlasem. „Ucho“ se vymrštilo do pozoru, zasalutovalo a řeklo: ”Jo, takhle vzácnou návštěvu a z takový dálky jsme tady ještě neměli. To pan ředitel bude mít jistě radost,” prohlásil a dovedl mě ke kanceláři mého přítele z mládí, s jehož ženou jsme s Karlem za mlada rozpustile laškovali a prožili hodně příjemných chvilek. Jen jsem doufal, že na to čmuchálek nepřišel. Stejně jsem měl ale strach, budu-li se mu moct podívat zpříma do očí. Ředitel však byl někde na manévrech a tak jsem se s ním nesetkal. Což byla možná škoda, protože byl za pár měsíců poté z funkce odvolán a pak z nějakého důvodu zmizel ze světa. Navždycky.
Nicméně krásná sekretářka s dekoltem, ze kterého se dralo bujné poprsí zvedla telefon, do kterého lahodným hláskem zašveholila:
”Frantíku, starej není momentálně k dispozici a máme tu zajímavou návštěvu z Melbourne. Můžeš se o ní postarat?“
Plukovník kriminálky Franta Doležal mi přišel vstříc a po několika formálnostech jsme si jako kolegové začali vyměňovat zkušenosti. Počáteční okázalost záhy opadla, když jsem na plukovníkovu otázku, co bych navrhoval v deset ráno dělat, odpověděl:
“No tak si myslím, že by snad bylo dobrý tam zasunout nějakýho toho piváka.”
Důstojník zjihnul. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv, v očích mu zajiskřilo a radostně pravil: ”Pane kolego, váš návrh nemá chybu a nelze jej odmítnout.” A vyrazili jsme na růžek do začouzeného pohostinství, kde po druhém pivě jsme si plácli na tykání, po pátém mi Franta začal prozrazovat služební tajemství a po sedmém jsme se v objetí vypotáceli z hospody, radostně prozpěvujíc prostonárodní písničky. Oddych jsem si, že Frantu nenapadlo v alkoholickém opojení použít služební zbraně a střílet do ušmudlaných Ukrajinců pokoutně prodávajících části sovětských vojenských uniforem. To by byl bejval převelikej malér a možná že bychom i přes hubu od těch zabijáků dostali.
“Musíš přijet zase zejtra, abychom si to všechno pěkně zopákli,” radostně škytnul plukovník. „A vlastně nejezdi, my si pro tebe přijedem,” slíbil Franta a rozloučili jsme se.
Navzdory alkoholem způsobené únavě jsem stačil koupit pro přítele Budhu kýžené galusky a na pokraji zhroucení jsem konečně dorazil domů. V hlavě mně bušilo tisíce malých permoníků a když jsem se polooblečen svalil do pelechu, který se se mnou těžce protáčel. Ale sakum-prdum to byl náramně úspěšný den, konstatoval jsem a záhy jsem usnul.
Permoníci pracovali přesčas a tak bylo kalné ráno opilcovo... Maminka se divila, jak je možné, že schůzka s orgány mě oloupila o krásný vzhled. Prohlásila, že je všeobecně známo, že policajti jsou opilci a že nyní chápe, co je důvodem pro můj značně pomuchlaný obličej a „peřiny“ pod očima. A ještě jsem to schytal, protože to prý ze mě táhlo jako z krčmy.
Neměl jsem síly na nějaké dlouhé vysvětlování a těžce znaven jsem se vydal s balíkem galusek na místní poštovní úřad s dobrým úmyslem je Budhovi poslat.
Babča u přihrádky si mě opovržlivě změřila a úsečně utrousila: ”Zakázanej vývoz!”
Když jsem se nesměle otázal proč jako jsou zrovna pneumatiky na černé listině, stroze vysvětlila: ”To je kvůli rákosníkům, co tady skupujou všechno možný na kola a pak to posílaj hladovejm rodinám doma.”
Nemaje potuchy o čem babizna mluví, zeptal jsem se nevinně: ”Kdo jsou to rákosníci?“
Poštovní úřednice se na mě podívala jako bych spadnul z měsíce a prohodila:
”Helejte, pane, já tu nejsem nikomu pro srandičky, sbalte si ty svý gumy a vypadněte, je tu fronta lidí.” Ještě než jsem měl možnost vypadnout, šikmookej kluk za mnou tiše prohodil pražským přízvukem: ”Tak tady říkaj nám, Vietnamcům. My ta kola posíláme domů, aby věděli, že se nám tady daří dobře.”
Vypotácel jsem se z pošty celej tumpachovej, že kvůli vychrtlým Vietnamčíkům si mistr cyklistiky Budha nezajezdí. Den tudíž pro mě skončil trpkým zklamáním.
“Zejtra si pro mě přijedou,” řekl jsem rozšafně mamince, která zbledla, slabě vykřikla a upustila talíř. “Přestaň se chvět, mámo, máte tady konečně vobrozenou policiji a budeme pít pivo,” řekl jsem a zjihnul při představě Plzeňského.
“Doufám, že se zase nevrátíš domů zřízenej jako včera,” řekla naškrobeně maminka a dodala, že bych měl pamatovat na slušné vychování. Přislíbil jsem, že nemusí mít strach, protože budu pít s mírou a budu se chovat slušně. Můj slib vyloudil na maminčině tváři úsměv a dostala opět dobrou náladu.

Příští den odpoledne zastavila u domu nablýskaná černá Volha. Maminka, v tu chvíli zalévajíc květinky na okně, leknutím upustila konvičku, která cákla do lebky nic netušícího vetchého důchodce, optimisticky hledajícího nějaké pokroutky v popelnici pod oknem. Pak už jsem jenom s hrůzou spatřil, jak mu řidič policejní Volhy dává umělé dýchání z huby do úst. Ježíšku, to tedy začíná pěkně, řekl jsem si a od zbytku dne jsem očekával jen to nejhorší.
“Ivánku, dítě moje, už jsou tady. Stb si pro tebe, synku můj ubohý, právě přijela. Již tě nikdy v životě nespatřím, již tě nikdy nepochovám v náručí,” štkala maminka. “Uteč, chlapče, světlíkem, uprchni jejich spárům, já řeknu, že nejsi doma.”
Musím se přiznat, že se maminka přičinila o to, že mě také trochu zachvátila panika. Co když mě opravdu jdou zabásnout? Je přece jenom pár měsíců po Sametové revoluci a s nima člověk doopravdy nikdy neví, říkal jsem si. 

Pokračování příště...

Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz  
RESERVÉ: Ivan Kolařík – ozvučená prezentace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 05. 2007.