Ivan Kolařík: Úvaha o kompjůtrech

Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům

Snad každý se alespoň jednou v životě dopustí nenapravitelné chyby. Stačí se podívat na člověka, který pozřel z muchomůrek udělanou míchanici, člověka, který se chtěl rozveselit pitím methylalkoholu, či pošetilce, který skočil z Eifelovky s otevřeným parapletem.
Já se například proklínal, že jsem se dal přemluvit, abych šel s dobou a pořídil si tak složitou věc, jako je počítač.
“Neboj, to se naučí každej vůl”, utěšoval mě kamarád Kódl, který oproti mně byl technicky nadaný. Jako většina důchodců jsem totiž kompjůtrům nedůvěřoval a bál jsem se jich jako čert kříže.
O počítačích jsem poprvé slyšel, když mě jako osmnáctiletého jinocha krátce po maturitě plukovník československé armády nutil vstoupit do této nepopulární organizace pod příslibem, že “gybernetika” má budoucnost, ve které já - v důstojnickém mundůru - budu hrát stěžejní roli. Otcovsky mi vysvětlil, že já, jako maturant, musím mít buňky, které armáda potřebuje, aby gybernetiku využila ku prospěchu “našeho lidově demogratického zřízení”.
Teprve když jsem donesl od matikáře Říhy dobrozdání, že byť bystrý chlapec, na matiku jsem úplný blb, důstojník nejprve silně zbrunátněl, ale nakonec pochopil, že moje neschopnost by mohla ohrozit bojeschopnost republiky a nechal mě bohudíky na pokoji.
Jako vnímavému hochovi mi neušlo, že nastává technologický převrat, když jsem se zaposlouchal do písničky Ivana Mládka “Já mám ráda kompjůtr”. Ta mi také poskytla základní vzdělání, protože mě naučila nezbytnou terminologii jako děrné štítky, takže po příjezdu do Austrálie jsem na obrovský počítač, zabírající celou místnost, necivěl jako tele na nový vrata. Naopak jsem hlubokými znalostmi ozářil vzdělané kolegy, kteří netušili, že Jugoslávie je na tak vysoké technologické úrovni.
Teprve, když jsem zasvěceně utrousil něco o computer printouts a vysvětlil, že jaksi Praha není hlavní město Jugoslávie a že jsme tak technicky vyspělí, že si o tom i zpíváme, dostali ke mně patřičnou úctu.

Nemusím zdůrazňovat, že o počítačích jsem vskutku věděl starou belu a jejich používání jsem se vyhýbal. Strach před tím, že bych měl někdy počítač v životě používat, mě přiměl k tomu, abych houževnatě studoval a získal místo, které by mně zaručilo sekretářku, jež by práci na počítači vzala na svoje bedra. Bez mučení se ale přiznám, že jsem se cítil jako méněcenný, zvláště když kompjůtry hravě ovládalo každé malé děcko.
A tak abych pocit méněcennosti překonal, šel s dobou a byl schopný krásným písmem psát krásné dopisy krásným kamarádkám z mládí, nechal jsem se nakonec kompjůtristou Kódlem přemluvit, abych si počítač neboli PC také koupil. Bláhově jsem mu naběhl na vidle věříc, že se to každý vůl, tedy i já, může naučit.

Zakoupení PC očividně není tak lehká záležitost jako koupě šišky salámu. Člověk musí mít setsakramentsky hluboké znalosti, aby v krámě ze sebe neudělal naprostého idiota. Já si spálil prsty hned, jak na mě prodavač s beďary na mladičké tváři vypálil salvu technických otázek, při kterých se mi protočily panenky, jelikož jsem neměl tušení o čem je řeč. Ve snaze se nezesměšnit jsem nonšalantně utrousil něco o děrných štítcích a nemohl jsem pochopit, proč se prodavač začal dusit smíchy. Nakonec jsem s prázdnou náručí, uraženou ješitností a ušetřenou tisícovkou vyklopýtal z obchodu zařeknut, že toho bohdá nebude, abych šel PC koupit sám.

Příště jsem si na nákupy vzal dvanáctiletého Kódlova synka, který bez mrknutí utratil moje těžce vydělané bankovky, zatímco já stál jako pařez a lámal si hlavu, co proboha budu s těmi všemi různými vymoženostmi, kterými byl můj nový PC obdařen, dělat.
Synek nejenže všechno doma zapojil, ale hned mi také dal lekci, jak s různými programy pracovat. Chrlil ze sebe informace jako fontána, a já byl ztracen. Rovněž mi poradil, že když si nebudu vědět rady, tak se mám obrátit na příručky, zabírající polovinu naší knihovny.
Zapomeňte na studie manuálu! To jsou bychle psané titěrným písmem, které důchodce se skomírajícím zrakem nemá šanci přečíst. Když se vám s pomocí silné lupy přece jenom podaří text rozluštit, stejně prdlačku rozumíte. Bez patřičného vzdělání jste holt ztraceni.
Samozřejmě, že se můžete pokusit přijít věcem na kloub sami. Osobně jsem to zkusil. S mizerným výsledkem. A proto nevěřím lidem, kteří se jednomu snaží namluvit, že se všechno naučili sami od sebe! Neexistuje! Nelze! Anebo jsem opravdu duševně zanedbalý důchodce. Což ovšem není naprosto vyloučitelná věc.

Musím však hrdě prohlásit, že pílí lze dosáhnout všeho. Po několika měsících samovzdělávání dokáži nyní PC nastartovat. Trpělivá dcerka dosáhla toho, že po dalších několika měsících intenzivní výuky dovedu text podle libosti zmenšit nebo zvětšit, vybrat si font a počítač bez vážných problémů i vypnout. Pokládám se nyní za kompjůtristu jako kamarád Kódl, protože ani ne po třech letech usilovného studia dokáži na úžasném Internetu vyhledat věci, o které mám zájem. Údajně prý mohu dokonce i využít takové vymoženosti, které nevyžadují roztřesený, nečitelný rukopis důchodce, jako je program Word. A nastražuji uši, když mi někdo vykládá, že svůj PC mohu použít na vypalování cédéček nebo dokonce i na koukání na dývídýčka, ačkoliv nemám tuchy, o co se jedná. To všechno jsou vymoženosti, o kterých se mi dřív ani nezdálo.
Rovněž se mi nezdálo o tom, že brzo budu muset vyklopit další, v potu tváře vydělané bankovky na nový počítač, protože ten, co mám, je prý už technicky zaostalý!
Kdo by však kdy uvěřil, že jsem nakonec i já, technický analfabet, dokázal pochopit základy počítačů! To jistě musí dát jiskérku naděje všem důchodcům, kteří kompjůtr dodnes nevlastní, protože si myslí, že ho nikdy nezvládnou.
Překonejte počáteční hrůzu z těchto hejblátek moderní doby! Otevře se vám nový svět a chmurné dny v důchodu budete moci oživit obdivováním krasavic na Internetu a úsměvem nad vtípky, kterými vás budou známí i neznámí lidé oblažovat. Brzy poznáte, že virus není jenom rýma či píchání na prsou. Že všechno kolem počítačů je nevypočítatelné a vzrušující.
Kupte si počítač! "Osedlejte kybernetiku" a využijte jí ke zpestření podzimku života! Věřte, že nebudete litovat. 

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz   

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 03. 2007.