Stanislav Rudolf: Další Den blbec!
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Znáte to: budík vás probudí a vy máte pocit, že vám začíná Den blbec. Všechno vás štve, rozčiluje, dráždí, chleba k snídani je tvrdý, čaj studený málo sladký, rádio, které si pustíte trapně ukecané a ke všemu metorologové hlásí biopředpověď 3…! Prostě něco jako ranní depka. Přesně takhle začínám dnešní den. Protože jsem včera musel odvézt auto do servisu, aby mi tam cosi spravili, musím dnes do Prahy autobusem. To znamená nejmíň o půl hodiny dřív vstávat, oholit se, obléknout, hodit do sebe v kuchyni zbytek koláče a vyrazit. Ještě se rozloučit s manželkou, která se protahuje v postýlce, a přitom sleduje střídavě ranní program televize.“Tak čao, Jarunko!“ zdravím ji a líbám na rozloučenou. Ona odhlédne od obrazovky, podívá se na mě a řekne přísně: “V téhle košili snad do Prahy nepojedeš?!“ „Mně se v ní ale dobře chodí!“ „Vem si okamžitě tu světlemodrou!“  „Ale ta je úplně nová…!“ pokouším se kňouravě namítat. „Právě proto!“ konstatuje ona a očima se vrací k dvojici vtipných moderátorů. Co mohu jiného dělat, než ji uposlechnout? Takže skoro všechno se sebe shodit, obléknout si ten bleděmodrý děs a znovu zpátky na přehlídkové molo. “No vidíš, že je to jiné!“ pochválí si posluchačka TV svůj nápad a nadálku mi zamává. A už pádím! Zavázat boty, zamknout za sebou dveře a vrátka, uložit svazek klíčů do levé kapsy, a teprve potom jsem na ulici a nabírám tempo i směr Sotva ale udělám pár kroků, zahlédnu před sebou starou Nováčkovou, jak stojí venku u popelnice. Zřejmě třídí odpad. Slušně pozdravím a chci pokračovat dál v cestě k autobusové zastávce. Sousedka mě ale zarazí. Zvedne ruku a ukáže za moje záda. “Ten plot kolem vašeho baráku byste měl nařít! Je už celej rezavej. To to sám nevidíte?!“ Aniž bych se ohlédl, ujistím ji: “Jo, na podzim se do toho dám! Až bude líp schnout barva!“ Nováčková je mou odpovědí nejspíš spokojena, protože hodila bradou a něco si pro sebe mumlá. Znovu zrychlím krok a přemýšlím o tom, zda není na čase, aby naše nemocnice zřizovaly konečně bábyboxy. Myslím, že by v nich bylo dost rušno. Na autobusové zastávce už čeká asi deset lidí, možná stejně otrávených jako jsem dnes já. První v zástupu budoucích cestujících je maminka asi s pětiletým chlapcem. Klučík poskakuje jako vrabčák, čekání je mu také dlouhé. Najednou se obrátí na matku a zeptá se: “Kam jedeme, maminko?“ „Do nemocnice, Vašíku!“ „A proč?“ „Budou ti tam rovnat nohy!“ „Proč?“ „Protože je máš křivé, víš?“ „Víc, než máš ty?“ Oči nás, kteří tomuto rozhovoru nasloucháme, se automaticky stáčí k dolním končetinám mladé maminky. Jejich případná čitelnost však není kupodivu příliš zřejmá. A ona své dítě přesto ujistí: “Tolik ne, Vašíku!“ Chlapec k ní nahoru okamžitě vyšle spokojený úsměv. A já mám najednou chuť té mladé ženě zatleskat. Protože pokud snad existuje státnice z mateřské lásky, složila ji před početnou komisí odborníků na výbornou. Najednou i mně je zase báječně, mám pocit, že jsem právě dostal velice účinnou povzbuzující injekci, všechna ta ranní blbá nálada ze mne najednou spadla a den, který je přede mnou, je zase plný slunce. I když zaleze možná občas za mraky. |
| Přečtěte si rozhovor Renaty Šindelářové se Stanislavem Rudolfem |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
|
|
Foto © z archívu autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Lasica |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Rudolf Křesťan |