Zdeněk Wachfaitl: Sklizeň pod Pálavou
Pálavské vrchy jsou u nás známé díky odlišnému klimatu nejen od Čech, ale i od většiny Moravy. Tento teplý a vinorodý kout jižní Moravy má totiž ráz krajiny připomínající jeho dávnou historii, tedy jeho klimatické spojitosti s Panonií a dalšími krajinnými oblastmi souvisejících v historických časech s Římskou říší. Římané nazývali Pálavu Sylvae Lunae a později MonsVeneris, Venušina hora.
Luděk Ťopka: Na Rýznburku po 21 letech
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti.
Ondřej Suchý: Co prozradily noční hovory s Jiřinou Štěpničkovou
Když mě začátkem osmdesátých let fotograf Svatopluk Sova (který si kvůli svému ošuntělému baloňáku říkal Colombo, zatímco jeho pravá přezdívka byla – vzhledem k jeho titěrné postavě – Kilo) neustále pronásledoval s návrhem, ať s ním sepíšu paměti jeho vrstevnice a kamarádky Jiřiny Štěpničkové, příliš jsem se k tomu neměl. Ne, že by mě taková práce nezajímala, ale měl jsem v té době (podobně, jako mám dodnes) rozdělaných několik jiných projektů a práci na takové knížce bych už nezvládl.
Jan Řehounek: Jak vidím budoucnost knih
Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.
Pohádková čajovna
V historickém centru romantického Nymburka poutník nepotká s padajícím soumrakem jen pana Hrabala; patrně je se svými kočkami někde daleko a vzpomíná na město svého mládí. Mlhavě přeludnou bránou zahlédne poutník budoucí královny, ale kráčí stále dále okolo hradeb po břehu vodního příkopu, rozhlíží se po přihrbených domcích a přemítá, kde by uhasil žízeň.
Egon Wiener: Lovecké trofeje
Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje... Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.
Stanislav Moc: Školní autobus
Rodinná porada byla krátká. Od pondělí do čtvrtka bude vnučka jezdit do školy od nás, kde bude i bydlet, a ve čtvrtek pojede autobusem ze školy domů, kde se o ni postará její otec, než se mu žena a matka jeho dcery vrátí v pátek odpoledne z kurzu. Plán jednoduchý, který se líbil všem příslušníkům naší rodiny jen vnučce ne.
Pražská konzervatoř znovuobnovila činnost JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH
Již v roce 2008 zahájila Pražská konzervatoř tříletý cyklus oslav 200 let svého založení. Je poměrně nezvyklé, aby jedna organizace slavila po tři roky své bezesporu významné výročí, ale v případě Pražské konzervatoře je pro to hned několik výjimečných důvodů. Tím nejpádnějším důvodem je, že Pražská konzervatoř je nejstarší konzervatoří v Evropě a její věhlas dosahuje celosvětového významu. Ale protože důležitých dat je v celé této historii pěkná přehršel, dovolíme si v zájmu přehlednosti nahlédnout do několika důležitých historických listin a vytáhnout z nich pro vás to nejdůležitější.
Vladimír Leksa: Jiří Trnka – rozprávkar, ktorý daroval dušu bábkam
Odmala sa rád dívam na animované filmy – bábkové aj kreslené. Ako chlapec som sa každý večer tešil na Večerníček a vždy v nedeľu dopoludnia na kino Filmárika a Filmušky. Na príbehoch Lolka a Bolka, Maťka a Kubka, Maxipsa Fíka, Vlka a Zajaca, králikov Boba a Bobka, kocúrikov Pufa a Mufa, či dvoch medveďov, ktorí sa stretli kdesi pri Kolíne, som sa detsky smial. A bývalo to tuším v sobotu poobede, možnože aj v nedeľu, keď som nespúšťal oči z iných príbehov – v programe s názvom Břetislav Pojar uvádí ma do nich pravidelne pozýval stvoriteľ dvoch mackov od Kolína – vtedy sa stávalo, že som pri tom smiechu zabudol zavrieť ústa a iba sa detsky čudoval, aká krása nevídaná je ukrytá v rozprávkovej krajine animovaného filmu.
Miloslav Švandrlík: Večer u Baladů | Příklad pana Pelichara
Pan Balada, předseda fotbalového oddílu Sokola Mrkvín, měl daleko do spokojenosti. Jeho svěřenci podlehli dnes ve vyrovnaném boji Jiskře Palečnici 0:9. Pan Balada, jda zachmuřeně domů, nakopl na chodbě kýbl s popelem, hodil po angorské kočce uzávěrku od plynu a hlasitě zaklel. Do místnosti vešel bez pozdravu a ke stolu usedl v čepici.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)
Mamert vida, že se žádné válečné moci ubrániti nemůže, pomyslil na outěk. Nočního času, pojma manželku, v náručí ji z hradu vynes. Olivie zprvu dosti spěšně s ním utíkala, když ale přišli do lesa, nemohla hrubě z místa kročiti. Mamert ji opět vezme do náručí, chvátá a vyleze na kopec. Vůkol byla taková tma, že ji takřka rukama hmatati mohl. Na všech stranách vlci skučeli, medvědi mumlali a lišky štěkaly. Olivii pojala taková hrůza, že se všecka třásla. Když tu maličko pooddechli a chtěli dále utíkati, najednou uzří záři, celá obloha se začervenala, a poznali brzo, že Mamertovy hradové jedním plamenem hoří. Mamert vzteklostí a hroznou bolestí jako smyslů zbavený po zemi se válel; Olivie, hořce plačíc, rukama lomila.
Jan Jurek: Vižule
Jednoho dne, bylo léto a prázdniny na dosah, si ho Vižule pozvala na kobereček. Dělala to pravidelně, když ji někdo jakýmkoliv způsobem vyvedl z míry. Jemu se to dařilo celkem pravidelně. Tentokrát jí řekl, ať si strčí své poznámky, jimiž útočila na jeho údajně chabý intelekt, do prdele. Řekl jí to bez obalu, dívaje se jí přímo do očí.
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem
O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání. V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě revoluce a vládu devíti prezidentů. Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce. Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak.
Milan Markovič - Renata Šindelářová: Za hranice s Milanem Markovičem
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR pro PNJak vypadá Večer Milana Markoviče, víme z televize, ale jak vypadá ráno Milana Markoviče? "Ani nevím. Vstávám obvykle, až když je táto část dne šťastně za mnou. Později se dokonce probudím, ale potom jsem už k neudržení. Trošku se divím, proč už všichni obědvají, když já takhle zčerstva vyběhnu do ulic něco povyřizovat, ale časem se to srovná, večer jsem už celkem svěží, no a noc je mým královstvím: pracuji – čtu, píšu, vymýšlím, zkrátka – s prominutím – tvořím."