Danuše Markovová: Souběh tří náhod pozitivních
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
| Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle. Pokud tu byl Jirka s námi, neměla jsem až tak potřebu své emoce malovat; malířská touha ve mně spíše dřímala a projevovala se tu a tam velice vzácně. Říkala jsem si, že jeden pošetilý malířský blázen v rodině stačí. Velmi jsem bratrovi fandila a sledovala jeho pokornou, skromnou, ale i značně vyčerpávající dráhu kumštýře. Podvědomě jsem tušila, že stovky hodin, které strávil měsíčně v ateliéru či dřevařské dílně, nesouvisejí pouze s pracovitostí a pílí, že v tom vězí ještě něco jiného, a to neskonalá posedlost a vášeň, která ho tak hnala kupředu, jako by tušil, že už mu nezbývá příliš času... Přesto jsem přesvědčena, že čas jemu vyměřený, se naplnil. Stačil k tomu, aby vznikly stovky obrazů, dřevěných reliéfů, stovky úžasných hraček pro děti, které jim stále dělají radost v nemocnicích, ordinacích, dětských ústavech a dalších prostorách. Jirka měl duši dítěte a stále se smál, dokonce i tehdy, když jiní by už zaručeně plakali...  Nedlouho po jeho věčném odchodu jsem se střetla NÁHODOU s malířem, jehož jsem znala od vidění z bratrových vernisáží; NÁHODOU jeho výtvarná skupina chystala ten týden výstavu. Měly tam být rovněž i Jirkovy obrazy k uctění památky. Přestože nic nevěděl o mých výtvarných aktivitách, přizval mě k účasti na výstavu jako hosta. Vytušil můj obrovský smutek z očí. Nevím, co se stalo, že jsem se osmělila a nabídku přijala. Doma jsem neměla jediný zarámovaný obraz, a tak jsem byla nucena ještě týž den odebrat dva z galerie, a přinést je k instalaci. S bušícím srdcem jsem rozbalovala počáteční nesmělá díla a modlila se, abych si je nemusela odvézt zase domů. Nemusela. Byla jsem povzbuzena slovem i úsměvem. Nikdo mi nedal najevo pocit vetřelce. Opravdu jsem v životě nezažila tak přirozené přidružení se k lidem, před chvílí pro mě takřka cizím. Osudově se dva mé obrazy přímočaře dívaly na dva Jirkovy na protější zdi. Poprvé v životě se střetly a zvědavě se pozorovaly. Z protilehlé strany vzhlížela obsahově vyzrálá díla v podobě hlubokých, citlivě zaznamenaných prožitků, a potutelně se usmívala tak, jak to Jirka uměl, na mé nevyzrálé záznamy duše. Já jsem Jirkovu přítomnost v těch obrazech hluboce cítila. Na vernisáži byl s námi a smál se, protože se ztratil hudebník, který měl zahájit výstavu. Od mé první vernisáže uplynuly dlouhé měsíce tápání a malování bez jakéhokoli cíle a směru. Smířila jsem se pomalu s myšlenkou, že můj debut bude poslední. ŠAMANSKÝ ÚDER, v rozloupnutí Popelčina třetího oříšku, mi opět pootevřel malířský svět o kousek dále. Další náhodné setkání s malířem přineslo pozvání vystavovat společně na reprezentativní výstavě skupiny IN SIGNUM v nové galerii Slezskoostravského hradu. Potěšilo mě to, ale také nesmírně zavázalo k obrovské odpovědnosti namalovat několik rozměrnějších obrazů. Téma výstavy se dlouze diskutovalo. Zvítězila "Alchymie", která se k hradu hodila nejlépe. Roční intenzivní malování se vyplatilo. Upřímně jsem se těšila také z nabídnutého členství, potvrzeného písemně v katalogu. Svou duši jsem upsala malování a výtvarno se tak stalo neoddělitelnou součástí mého já. Narodil se druhý blázen, hnán silou blázna prvního, který mě nahoře stráží, tak jak to Jirka měl ve zvyku už od dětství. Příště: Náhody jednoznačně záporné |
| Danuše Markovová: Filipika se zrcadlem aneb jak nejlépe vyzpovídat své druhé já.... |
Obraz PROBUZENÍ JARA © Danuše Markovová
www.art-for-ma.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Ivan Kraus |
 |
Karel Šíp |
 |
Jan Krůta |
 |
Jiří Suchý |