Ivo Fencl: Pozitivní skeptik Jonathan Swift

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Stejně jako Robinsona četl Gulliverovy cesty (1726) asi každý. Přinejmenším v dětství - a přinejmenším neúplnou verzi.
Ne každý si ovšem, pravda, zapamatoval zdejší "odvážná" zjištění o vesmíru. Možná to nevadí. Ona zas tak odvážná nejsou. Slovo jsem umístil do uvozovek asi právem a Swiftova (1667-1745) tvrzení totiž k žalu všech záhadologů nebyla nikterak vizionářská.
Zemi nakonec spolkne její vlastní slunce, tvrdí třeba Gulliverovy cesty, po čemž se totéž slunce vyčerpá... a vyhasne. Přišli na to hvězdáři létajícího ostrova Laputa vyzbrojení daleko lepšími dalekohledy, než jakými disponovali Swiftovi současníci, a právě dík těm dalekohledům znali nejméně třikrát víc sluncí, než tito Swiftovi současníci. A takřka sto komet (i včetně časů jejich oběhů).
Dobrá... Ale čím román mnohé ze čtenářů po léta fascinoval nejvíc, to byly informace o (za Swifta ještě neobjevených) měsících Marsu.
K jejich spatření došlo až roku 1877, ale... O tom však se ještě dočtete níže a tady jen dodám, že Swift nás ústy laputských hvězdářů bohorovně informuje, že měsíce jsou právě dva. A to tedy sedí.
Expert si však bohužel počet měsíců odvodil bohapustě z toho, že Země má v řadě oběžnic jako v pořadí třetí planeta od slunce jen jediný měsíc... a od slunce pátý Jupiter... Nu, podle Swiftových současníků měl měsíce čtyři.
Ale protože byly pak samozřejmě objevovány i jeho satelity další, hypotéza ztratila smysl a zrovna tak není pravda, že by autor Gullivera nějak "trefil" vlastnosti dotyčných oběžnic. Hle! První je podle knihy tři průměry planety daleko (20 360 km), v reálu však Phobos putuje jen 9 380 km nad povrchem.
A druhá z oběžnic byla prý, tedy podle spisovatele a jeho Lapuťanů, 33 934 km daleko (=pět průměrů), ve skutečnosti však Deimos sviští jen 23 460 km nad povrchem Marsu.
Kromě toho... Dost ale astronomie a spusťme se z Marsu k živému člověku. Ano, k tomu, o němž nedávno jistý Ioan James napsal: Nedá se rozhodně říci, že by lidi přitahoval. Swift je spíš anektoval. A sám mínil, že když se na světě objeví opravdický génius, spolehlivě se to pozná podle toho znamení, že se všichni ťulpasové proti němu spiknou.
Swift se narodil se v Dublinu, ale jako syn Angličanů a Irsko považoval po celý život za hroznou zemi, kde nelze najít štěstí.
Swift proslul upovídaností a (cituji znovu Jamese) dokázal s naléhavou zdvořilostí dominovat jakékoli debatě. Neoblomně věřil, že na něj nikdo nemá a nemůže jej vyvést z rovnováhy ani ranit, a říkalo se, že nikdo nebyl vřelejší v přátelství. Jeho kamarádi však si museli zvyknout, že je jaksi bude chtít udělat svou součástí... A býval i svárlivý... a jeho prudké reakce přerůstaly do výbuchů hněvu...
Swiftův otec byl právník a v Dublinu spravoval Královské hostince, jenže sedm či osm měsíců před narozením synka náhle zemřel. Swift měl také starší sestru Joanu, nicméně maminka od sebe sourozence odtrhla a Jonathan se ocitl u strýčka Godwina. Právě díky tomuto strýci mohl ovšem pak Swift v patnácti přejít z internátní latinské školy v Kilkenny na dublinskou Trinity College.
Strýc zemřel roku 1688 - a Swift se vrátil za matkou do anglického Leicesteru. Mecenášem se mu stal Sir William Temple (1628-1699), jinak diplomat na odpočinku, zahrádkář a taky literát. Z nebe ovšem nespadl, kdepak, a pohádky se neděly ani tenmkrát. Templeův tatínek John totiž býval právě kamarád zesnulého strýce a Templeova žena Dorothy navíc sestřenicí Swiftovy matky!
Na baronetově venkovském sídle Moor Park u Londýna (hrabství Surrey) spatřil Swift i další klíčovou bytost svého života a poprvé se to stalo už v jejích šesti anebo sedmi letech. Ta žena se jmenovala se Esther Johansonová, ale on jí říkal Stello.
Temple Swifta zaměstnal jako písaře za dvacet liber ročně plus stravu a byt, kromě toho však mu třeba zprostředkoval i setkání s králem. Moor Park každopádně představoval zabezpečení, z kterého si Jonathan Swift odskočil jen dvakrát, a to pokaždé do Irska.
Poprvé to bylo roku 1691 - a jen rok nato získal na Oxfordské univerzitě titul magistra, ale ve studiích pokračoval a roku 1694 byl v Irsku vysvěcen a co anglikánský pastor obdržel faru v Kilrootu u Belfastu. Strávil na ní rok a půl, za což bral důchod sto padesáti liber, a právě tehdy byl snad i zamilován do sestry svého přítele ze studií Jane Waringové (které říkal Varina), ale vrátil se opět k mecenáši a jako jeho tajemník mu zůstal věrný až do smrti, i když souběžně nepolevil ve studování.
Ano, věčný student Swift. Deset hodin denně četl a učil se, ale pravidelně po dvou hodinách studium přerušoval, píše James, aby vyběhl na nedaleký kopec. Tu půlmíli udělal za šest minut a tělocvik se mu vůbec stával životní posedlostí. Bez své procházky neexistuji, říkával, ale rád i plaval a do pozdního věku jezdil na koni.
V časech u Templea, když Stella teprve dospívala, napsal mecenášovu satirickou obhajobu Bitva knih (1704), která byla ovšem vydána anonymně. Pavouk tu symbolizuje autory vylučující vše originální jen ze sebe, včela pak autory sající nektar a plodící med.
Titul další Swiftovy satiry Příběh o kádi (byla psána hlavně v letech 1696-1697 a opět anonymně vydána roku 1704, i když se šířila už předtím) vychází z tehdejšího námořního zvyku odlákat pozornost velryb od lodi (Swiftovi ta loď symbolizovala Anglii) shozením sudu přes palubu. Swift ke své vlastní škodě zkritizoval na třech bratrech nejen katolíky a protestanty (Petr - a Jack), ale i anglikánskou církev (Martin), i když, pravda, tu nejméně.
A jaký BYL mladý Swift?
Na lidi prý působil jako magnet - a obzvlášť na ženy. Většině "seděl" určitý jeho despotismus a slečně Esther Vanhomrighové (říkal jí Vanesso) napsal okolo roku 1712 báseň Cadenus a Vanessa. První jméno je přesmyčkou slova decanus, děkan, a tímto děkanem se Swift právě tou dobou stal. Dle Vanessina přání však byly verše uveřejněny až roku 1726, a tedy tři roky po její smrti...
Kým byla Vanessa? Inu, relativně vzdělanou a nepochybně ctižádostivou dcerou bohatého dublinského kupce a purkmistra holandského původu. Seznámila se se Swiftem asi cíleně v Londýně, a to v domě své ovdovělé matky, po jejíž smrti se spolu se sestrou odstěhovaly ze zřetelných důvodů do Celbridge u Dublinu, tedy i těsné Swiftovy blízkosti.
Jestli to Vanesse stálo za námahu? To je otázka. Swift totiž její lásku odmítal a zůstali možná jen přáteli. Vadilo mu prý, že Vanessu neumí dotlačit k intenzivnější četbě, a skutečnou jeho životní láskou zůstala mladší Esther alias Stella. Hvězdička (1681-1728).
Jakého byla Stella původu přitom zůstává hádankou, ale to nechám na konec. Templeova sestra, lady Martha Giffardová však každopádně svého času zaměstnávala hospodyni Bridget Johnsonovou, se kterou byli přítelkyně, a její bratr udělal této hospodyni diskrétně dcerušku "Hetty", která se stala Swiftovi už ve chvíli příjezdu do Moor Parku (bylo mu jedenadvacet) dominantní bytostí života.
Zde ovšem vezměme na vědomí i hmotný aspekt záležitosti. Sir Temple byl totiž skutečně gentleman každým coulem a taky poctivec, takže právě Stellinu matku nadosmrti zabezpečil a ona mohla Moor Park klidně opustit a usadit se (a právě se Stellou) v nedalekém Farnhamu.
A nyní o vztahu Templeovy poslední vůle a Jonathana Swifta.
Nu, jmenoval ho správcem své literární pozůstalosti a Jonathan skutečně poctivě vydal mecenášovy vícesvazkové Paměti, i když je také pravda, lady Giffardová měla jakési výhrady. Dotyčná práce Swifta ovšem nezabezpečila, a tak se půl roku po mecenášově smrti musel stát domácím kaplanem earla Berkeleyho - v Dublinu. Odjel do města se Stellou, kterou jako garde doprovázela starší společnice Rebeka Dingleyová, a Stella se již od Swifta do smrti neodloučila, i když vždycky bydleli zvlášť...
A on? V roce mecenášovy smrti si sepsal předsevzetí pro stáří, která prý vycházejí právě z pozorování nebohého Sira Templea. Úvodní předsevzetí zní: Nevezmu si mladou ženu, a mezi dalšími čteme o nevnucování se mladým a dětem či vyhýbání se něze k dětem. A dále Swift touží:Neopakovat se a radit jen po požádání. Nepříliš mluvit a vůbec ne o sobě. Nepochlubím se ani svou bývalou krásou, ani silou, ani přízní dam, nenechám se zmást lichotkami a nebudu si namlouvat, že mě ve stáří může milovat mladá žena. A pozoruhodný výčet pak končí těmito slovy: Nebudu spoléhat, že si všechna tato Pravidla ve stáří přečtu, obávám se, že na ně už neuvidím.
Přišel rok 1701. Anglie vstoupila - po boku Nizozemí a Rakouska - do nové války s Francií, tentokrát o španělské dědictví, a válka se měla táhnout až do roku 1714. A Swift? Ten získal farnost v Laracoru u Dublinu a dvě tzv. obročí na irském venkově. A ještě vlastně jedno u katedrály Svatého Patrika v Dublinu. Ze všeho mu šly peníze (alias důchod dvou set liber šterlinků ročně), a tak byl zabezpečen a mohl se věnovat i dlouhým návštěvám Anglie.
Toužil však taky stát se biskupem a pečlivě proto zaznamenával úmrtí církevních hodnostářů, po kterých se uprazdňovaly stolce. Usiloval o místo ve Waterfordu, ale šance si zmařil letákem a baladami proti lordu admirality Nottinghamovi (1647-1730), který autora dokonce napadl ve sněmovně lordů (1714).
Swifta však potkaly i další neúspěchy: v letech 1707-1709 u krále marně vymáhal prominutí církevních poplatků pro Iry.
Zato roku 1709 poskytl Swift úspěšně i jeden z podnětů k založení listu Tatler (Richardem Steelem) a v září 1710 pak převlékl politický kabát a stal se londýnským poradcem ministrů Oxforda a Bolingbroka. Půl roku taky úplně sám vedl list The Examiner, a právě toho slavného září začal s dopisy Stelle.
Každý tento dopis Swift slovo od slova opsal do svého zápisníku, a tak vznikla každodenní a z dnešního pohledu fascinující kronika doby.
Každé Swiftovo psaníčko mapuje tak deset - čtrnáct dní, autor v nich často teskní po Dublinu a s dojetím projevuje přátelství mladší z obou adresátek.
Někdy se naoko durdí, někdy je dopis určen současně i starší Rebece. Zvláštní je, že se tyto dopisy jen hemží zkratkami srozumitelnými pouze Swiftovi a Stelle - a nepodařilo se je dosud úplně rozluštit.
Jako kniha se deník vynořil až po Swiftově smrti pod názvem Deník pro Stellu (1766-1768, kompletně až 1948) a poslední, tj. pětašedesáté psaníčko je z června 1713, kdy se autor kariérně vyhoupl vůbec nejvýš a stal se děkanem katedrály Sv. Patrika v Dublinu.
Konečně! Na biskupa se však církvi nezdál asi dost oddaný a roku 1714 navíc skončil Oxford v žaláři v Toweru a Bolingbrok ve francouzském exilu. Trůnu se ujímá král Jiří, bývalý to hannoverský kurfiřt a vnuk zimního krále Fridricha Falckého, a bude panovat až do roku 1727. Swift zpodobil Jiřího v císaři Liliputu a jeho přívětivou ženu Karolínu (1683-1737), která mu slibovala, ale nedala vyznamenání, co královnu obrů. Ano, obrů dvanáctkrát větších než Gulliver...
Pro styky se Stellou si Swift vymyslel i celý zvláštní jazyk, pro který zvolil přídomek malý, a kromě osobních rozhovorů a dopisů tuto řeč nikdy nepoužíval. Pro Esther "Stellu" Johnsonovou v ní nicméně vynašel i přezdívku Poppet (Brouček či Cvrček) a přejmenován je taky on sám: jeho příjmení je přeloženo do italštiny na Presto (Rychlý).Přitom je ovšem realitou, že Presto říkala Swiftovi už vévodkyně ze Shrewsbury, a že se toto slovo v původní verzi vůbec nevyskytuje! Až když totiž Deník pro Stellu připravoval po letech k vydání Swiftův synovec Deane, tak právě slovem Presto kdo ví proč nahradil veškeré mazlivé zkratky strýcova jména, které v dopisech našel!
Otevřenou otázkou dále zůstává, jestli se Swift a Stella vzali. Zdá se, že ne, ale možná je pravdou opak. Ze sňatku je podezírala hlavně druhá (a žárlící) Esther (zvaná Vanessa) Vanhomrighová, jíž Jonathan dobrácky přezdíval profesor Hartusil.
A mimochodem, jak vyplývá z dochovaných dopisů, ve vztahu s ní tu ještě sehrála roli Vanessina mladší sestra, která ale po čase zemřela... A co dál?
Mluví-li žena o sebevraždě, obvykle to nemyslí vážně. Vanessa o sebevraždě píše v jednom z posledních dopisů a po posledním svém setkání se Swiftem (1723) si postěžovala na "slova, která zabíjejí" a "strašlivý pohled, po kterém oněměla". 2. června pak zemřela a jen den poté se Swift koňmo vydal na čtyřměsíční, pětisetmílovou cestu opuštěným irským venkovem. Ani to mu asi nepomohlo a kdo ví, zda to mohl být jeho platonismum v lásce, co se stalo původcem této i další tragédie. Stelliny. Reverendu Tisdallovi (kterého Stella odmítla) totiž Swift už roku 1704 napsal v dopise zvláštní větu, že se považuje za jediného z lidí, podle něhož "čas nestírá z panen lesk".
Něco na tom ale opravdu může být. Jak se až dodnes můžeme dočíst, setkávali se totiž Stella a Swift vždycky výhradně v přítomnosti třetí osoby. Podle legendy se ovšem roku 1716 tak či tak opravdu vzali, a to v zahradě rezidence v Clogheru, kde je oddal její majitel St. George Ash (1648-1718), jinak už Swiftův profesor z Trinity...
Abych ale úplně nepominul úvodem už zohledněného GULLIVERA. Roku 1720, když bylo Swiftovi třiapadesát, začal tuto knihu definitivně psát, a to jako výchovnou kombinaci utopie s antiutopií. Celek pojmenoval Cesty k rozličným dalekým národům světa... a anonymně GULLIVER poprvé vyšel roku 1726, přičemž autora neznal ani nakladatel!!!
Do češtiny byla kniha poprvé přeložena až roku 1852, tedy skoro za sto třicet let, ale dodnes je čtivá a nikomu jistě nevadí, že sečtělý autor při psaní čerpal třeba i z Lukiana (Pravdivé příběhy), ze Cyrana či z Rabelaise (Gargantua a Pantagruel)... Výsledek je prostě unikát, jenže... Zatímco Swift tvořil, horšilo se Stellino zdraví a 28. ledna 1728 zemřela.
Už předtím, roku 1725 donutilo pět anebo šest Swiftových Dopisů (uveřejněných roku 1724 a podepsaných "M. B. Pláteník", přičemž na odhalení Pláteníkovy totožnosti byla marně vypsána odměna tři sta liber) anglickou vládu, aby stáhla návrhy na novou, avšak bezcennou irskou měnu, kterou se parlament svévolně pokoušel znehodnotit měnu dosavadní. Roku 1722 byl totiž spekulantu Woodovi udělen patent na ražení bezcenných měděných mincí v Irsku a čtyřicet procent zisku (tedy deset tisíc liber šterlinků) měl Wood odevzdat vévodkyni z Kendalu, což byla králova milenka. I díky Swiftovi byl však tento mincovní patent odvolán a Swift hrdě vystoupil z anonymity a stal se na svých patnáct minut irským národním hrdinou. V Dublinu ho dokonce uvítalo vyzvánění, ale realitou zůstalo, že autor Gullivera tehdy ve svých pamfletech sice vypočítal očekávané hospodářské ztráty země, ale poněkud výpočty přibarvil a poněkud překroutil fakta. Ano, snít totiž vždycky uměl, a to vydatně.
A právě Gulliverovy cesty to dokazují.
V té knize zabraly skoro sedmnáct let: trvaly totiž od 4. května 1699 až do 5. prosince 1715. Rozevřeme je a... Předmluva "vydavatele" Richarda Sympsona je ovšem jen fiktivní a má dodat textu vyšší věrohodnost – asi jako skutečnému záznamu. I čtěme.
Na první plavbu se ranhojič Gulliver vydal na palubě Antilopy pod velením kpt. Williama Pricharda a měl za sebou tehdy už plavby dva, na Blízký východ... a do Indie. Takže to byla vlastně rovnou plavba třetí. Prichardova posádka však postupně zahynula, Antilopa ztroskotala a Gulliver byl zajat a spoután Liliputány, tedy bytostmi tucetkrát menšími než on sám, kterým vládl císař Golbasto. Gulliver mu pomohl pokořit sousední Blefusko (=Francii) a...
Zdá se vám zvláštní jméno Liliput? Vězte tedy, že má erotický podtext.
Vzniklo ze Swiftova osobního výrazu lilli, který ve výše zmíněné "malé" mazlivé řeči (stvořené pro Stellu) nahrazoval... právě slovo malý.
A put? Znamená to nedospělou děvku.
Stejná slova se pak odrazila ještě ve třetím díle, a to ve jméně létajícího města Laputa, nicméně pozor, Laputou nazval už Sir Temple ANGLII, a to právě ve Swiftem redigovaných pamětech.
Dva měsíce po návratu z první výpravy se Gulliver 20. 6. 1702 znovu vydal na moře na lodi Dobrodružství, a to pod velením kapitána Nicholase a aby v dalekém Pacifiku objevil zemi obrů zvanou Brobdingnag. Ta zem je propojena se Severní Amerikou třicet mil(!) vysokým pohořím a je známo, jak zde Swift v úvodní kapitole detailně líčí manipulace s plachtami. Mnozí čtenáři pasáž ještě i dnes vnímají jako parodii (hodnou Stephena Leacocka – a viz jeho povídka Mořem zmořený), nicméně jednoduše jde o reálnou pasáž zcizenou z Mariner´s Magazine (1699) a pera kpt. Samuela Sturmyho!!!
Ta kniha se používala jako regulérní námořnická příručka!
Třetí díl Cest pak začíná na palubě Naděje 7. 9. 1710, a tedy ani ne půl roku po šťastném konci dílu "obřího". Třetí díl se jmenuje Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a Japonska, nicméně úvodem Gulliver navštíví taky Vietnam. Odpluje odsud menší šalupou, a tu napadnou pověstní malajští piráti. Piráti Gullivera nezabijí, ale vysadí ho do kánoe, a on se zachrání na jakýchsi opuštěných ostrovech. Nad hlavou spatří létající, magnetovcem poháněné město Laputa, a zdejší potrhlí vědátoři ho vytáhnou k sobě a dovedou ke králi. Objevili též dvojici menších hvězd neboli satelitů obíhajících kolem Marsu, z nichž vnitřní je vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět. První se otočí za deset, druhý za jedenadvacet a půl hodiny, takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu, dočítáme se. A pravda, Phobos a Deimos objevil až Asaph Hall (1877), nicméně už roku 1610 je předpověděl Kepler, jehož dílo Swift znal!
Ve třetím dílu načrtl Swift i portrét roztržitého Isaaca Newtona (1642-1727), který mu v reálu notně upil žluči jako ředitel anglické mincovny. A Laputa? Je to určitě alegorie na povýšenou a aristokraticky se chovající část lidstva.
Prakticky pak jde o hlavní město pozemské říše Balnibarbi (=Irsko), které Laputa chvílemi zastírá slunce. Balnibarbi má ovšem i další, pozemní hlavní město Lagado, kam Swift umístil obdobu podvodných londýnských spekulantů z roku 1720.
V další zemi Glubbdubdrib (Ostrov čarodějů) se Gulliver setká s duchy různých osobností vč. Alexandra, Hannibala, Caesara a Bruta a na ostrově Luggnagg ho vyděsí nesmrtelní Struldbrugové. Do vlasti se vrací přes Holandsko, ale předtím navštíví titulní Japonsko, kam směli ve Swiftových časech ze všech Evropanů jenom právě Holanďané.
Dne 7. 10. 1710, tedy asi pět měsíců po návratu, se ovšem Gulliver stává i kapitánem lodi Dobrodruh. Posádka se mu vzbouří a vysadí ho ve světě Jahuů (Yahoo), tj. fakticky zbídačených Irů, přičemž současně jde o zemi moudrých a vládnoucích koní Hvajninimů (v originále Houyhnhnm, což se vyslovuje dvojslabičně, ale jak přesně, to nevěděl ani Swift).
Koním Gulliver vylíčí, jak to u nás chodí, a Anglii rázem vidíme jako katastrofu. A peklo v kontrastu s Hvajninimskými nebesy. Gulliver se přesto vrátí, a to přes Austrálii a portugalské zajetí. Tyto čtyři knihy jsou dnes v podstatě dětskou četbou, a mnohokrát zfilmovanou, ale nebyly tak psány a stojí za zmínku, že vznikly i v jiném pořadí.
Tu třetí autor psal až nakonec a první a třetí je založena na nikdy nevydané utopii, již Jonathan Swift načrtl už v roce 1714!
A je-li to znát? Ano. A zvlášť v části o Liliputánech. První verze prosakuje dodnes a fakticky i podivně narušuje celkově satirické pojetí!
Asi nejznámější pokračování čtyř dobrodružství kapitána Lemuela Gullivera z Redriffu napsal až dvě stě let poté maďarský humorista Frigyes Karinthy (1887-1938) ve formě dalších dvou apokryfních knih v obdobném rozsahu. Jmenují se Cesta do Faremida (1916, tady jde o zemi jemných a nepudových robotů komunikujících hudbou) a Kapilárie (1921, o světě houževnatých žen nacházejícím se na mořském dně).
Už po Stellině smrti vydal Jonathan Swift i Skromný návrh, jak předejít tomu, aby se děti chudých lidí staly břemenem pro své rodiče nebo pro zem, a jak je udělat užitečnými pro veřejnost (1729). Boháčům tu navrhl přemnožené děti jíst.
Swift je jistě záhadný člověk, ale některé jeho vlastnosti zřejmě lze popsat s jistotou. Tak kupř. se zřejmě výrazně hrozil trusu, obzvlášť lidského, a špíny, přičemž to ale byl divně ambivalentní vztah. Byl znám úzkostnou osobní hygienou, ale buď masochisticky anebo rád se k tomu tématu vrátil po šedesátce, když napsal i výrazně skatologické verše, které vykazující až morbidní, nicméně opravdu charakteristický zájem o špínu a oplzlosti.
Paradox? Možná. A když to srovnáme s Deníkem pro Stellu, pak určitě, a štěstím i neštěstím Swiftovým bylo, že až příliš zřetelně vnímal špatné stránky lidí.
Trápil se však i proto, že měl vlastně dost špatnou paměť(!), která se ve stáří ještě zhoršila. Snad nejpodstatnějším jeho handicapem se ovšem stal Ménierův syndrom. Projevil se už ve Swiftově mládí, ale teprve před smrtí počal drtit (tímtéž syndromem u nás trpěl spisovatel Edvard Valenta).
Nemoc vede k záchvatům závrati a ke zvracení a nabývá moci věkem. Končívá hluchotou. Dnes jsou následky syndromu už tišitelné a tytéž prášky se berou proti mořské nemoci, v osmnáctém století však neexistovaly. Swiftovi je tedy nikdo předepsat nemohl a geniální spisovatel tak nakonec úplně ztratil schopnost rozumět, ba vyjadřovat se, a poslední tři roky života vydával jen občasná zvolání... a jinak úplně mlčel.
Dá se tedy říct, že ho komise označila za nesvéprávného právem, bláznem v pravém slova smyslu, jak se o něm také traduje, se však rozhodně nestal.
Swift zemřel ve svém děkanství 19. října 1745 a jeho kosti dál spočívají u této katedrály hned vedle Stelliných. Prvým životopiscem stal se mu lord Orrery (1797-1762), společník to Swiftových posledních let, a spisovatelovou nemocí se v odborné studii Uzavřená léta Swiftova života (1849) zabýval i otec Oscara Wilda.
Vzpomínka Na smrt paní Johnsonové - rozepsaná hned večer po Stellině smrti - vyšla česky pod názvem Jaká byla Stella a dovolte mi ocitovat část překladu Aloyse Skoumala:
Stella obyčejně žila u jedné rodiny na venkově, kde se důvěrně spřátelila s ženou pokročilejšího věku.
Byl jsem tehdy usazen v Irsku, což mě nemálo hnětlo. Když jsem se asi po roce odebral za svými známými do Anglie, zastihl jsem ji v stísněných poměrech, protože jí umřel někdo, na němž dost závisela. Její jmění nepřesahovalo tehdy patnáct set liber a v zemi, kde byla taková drahota, poskytovaly úroky z tohoto jmění osobě takového ducha jen skrovnou obživu. Uvážil jsem to a už pro své potěšení (měl jsem totiž v Irsku málo přátel a známých) přemluvil jsem ji i tu druhou ženu, která jí byla milou přítelkyní a společnicí, aby si převedly peníze do Irska. Jejich majetek záležel převážně v důchodu ze státních papírů. Peníze vynášely tehdy v Irsku deset procent, nehledíc ani k tomu, že se s nimi dalo spekulovat, a všechny životní potřeby byly o polovinu levnější. Zařídily se podle mé rady a zakrátko tam přijely... Bylo jí tehdy asi devatenáct a bydlely spolu až do dnešního dne, kdy nám ji odňala smrt...
A přece si nevzpomínám, že by byla někdy přede mnou chybně posoudila člověka, knihu nebo věc. Vyjadřovala se vždycky dobře bez nejmenších rozpaků a přitom šetrně. V každém jejím posunku, slovu i skutku byl půvab přesahující lidskou míru. U nikoho se tak šťastně nesesnoubila uhlazenost, nenucenost, přívětivost a upřímnost. Všichni, kdo ji znali, shodně se k ní chovali s vážností náležející mnohem vyššímu stavu, a přitom všem lidem bez rozdílu bylo v její přítomnosti dobře...
My všichni, které obšťastňovala svým přátelstvím, vždycky než jsme se při odpolední nebo večerní besedě rozešli, byli jsme zajedno v tom, že řekla z celé společnosti to nejlepší. Někteří z nás si její výroky neboli – jak říkají Francouzi – bonmoty zapsali, vynikala v nich až neuvěřitelně. Nikdy neřekla něco, čemu nebylo rozumět, a také nepronesla příkré slovo, leč tehdy, když bylo na místě slovo ještě příkřejší. Služebnictvo ji mělo rádo, ba přímo ji zbožňovalo. Občas se k němu chovala nenuceně, ale jinak měla vystupování tak ušlechtilé, že se ani v nejmenším neopovážili dopustit se nějaké neuctivosti. Kárala jen zřídka, zato přísně, a to na ně dlouho účinkovalo...
Jednou byl s ní na návštěvě prostořeký hejsek spolu s několika jinými ženami. Hned začal po svém způsobu žvatlat nějaké dvojsmyslné řeči. Ostatní ženy se pilně ovívaly vějířem, a jak už v takových případech bývá, všelijak jinak se snažily tvářit, jako by tomu nerozuměly nebo si toho nevšímaly. Ona se však zachovala jinak a snad za to zaslouží výtku. Řekla tomu člověku toto: "Pane, všechny tyto dámy i já chápeme, co myslíte, protože jsme se přes všechnu opatrnost už setkaly s mužskými jako vy, kterým chyběl mrav i jemnocit. Věřte mi, takové řeči nemají rády ani ctnostné, ani neřestné ženy. Teď od vás odejdu a povím na vás, jak jste se choval. A pokaždé, když půjdu na návštěvu, nejprve se u dveří zeptám, nejste-li v domě, abych se vám mohla vyhnout."
Co dodat?
Snad už jen zajímavost (možná ale klíčovou).
I dál existuje pozoruhodná možnost, která by ledacos vysvětlila, a podle ní byl Templeovým levobočkem i sám Jonathan Swift!
Takže Stella byla jeho mladší sestra!
Podle další a už méně senzační teorie byl ovšem Jonathan Swift již synem Templeova otce Johna (1600-1677) a tudíž... A tudíž o čtyřicet let mladším bratrem vlastního mecenáše Sira Williama a... A Stelliným strýčkem.
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 05. 2010.